Článek
Já už jsem slyšela leccos. Že jsem staromódní. Že jsem přísná. Že moc mluvím. Že se ptám na věci, do kterých mi nic není. Ale že jsem toxická? To bylo nové. To jsem si naposledy připadala toxická, když jsem v roce 1987 omylem smíchala Savo s octem a málem jsme evakuovali celý byt.
Seděly jsme s vnučkou v kuchyni. Ona na mobilu, já u kafe. Mlčely jsme asi deset minut, což už samo o sobě bylo podezřelé, protože normálně mluvím i tehdy, když jsem sama.
„Babi,“ řekla najednou, „já ti musím něco říct.“
Ten tón znám. To je tón, kterým se oznamuje těhotenství, rozchod nebo že mi někdo rozbil hrnek po babičce. Tak jsem se narovnala a čekala.
„Ty jsi někdy hrozně toxická,“ řekla.
Ztuhla jsem. V hlavě mi naskočily všechny možné scénáře. Jestli jsem někoho otrávila. Jestli jsem koupila špatné maso. Jestli ze mě nejde nějaký plyn.
„Jak toxická?“ zeptala jsem se opatrně.
„No… psychicky,“ vysvětlila. „Ty máš pořád potřebu radit, hodnotit, ptát se, komentovat. To je prostě toxické chování.“
Takže ne chemie. Charakter.
Dozvěděla jsem se, že:
- je toxické ptát se, kdy se vdá
- je toxické říkat, že by mohla jíst víc teplého jídla
- je toxické připomínat, že v jejím věku jsem už měla dvě děti a hypotéku (i když jsme tehdy žádnou neměli)
- a úplně nejtoxičtější je prý věta: „Já to myslím dobře.“
Seděla jsem tam, pila kafe a připadala si jak radioaktivní odpad. Celý život jsem si myslela, že se starám. Že mám zájem. Že se ptám, protože mi na ní záleží. A teď se dozvím, že jsem emocionální Černobyl.
Vnučka mluvila o hranicích, o respektu, o prostoru, o tom, že každý má právo žít svůj život bez nevyžádaných komentářů. Já jsem si mezitím vzpomněla, jak jsem jí měnila plíny, když měla průjem, a hranice tehdy žádné neměla.
Ale mlčela jsem. Poslouchala jsem. A pak jsem řekla:
„Dobře. Tak já půjdu vařit.“
A uvařila jsem svíčkovou.
Ne žádnou moderní. Žádnou veganskou. Poctivou. Maso. Kořenová zelenina. Špek. Smetana. Knedlík. Takovou tu, co se jí a po které se nemluví o toxických vztazích, ale jen o tom, že si člověk musí povolit pásek.
Když se za hodinu vrátila do kuchyně, už to vonělo po celém bytě.
„Co to je?“ zeptala se.
„Toxická svíčková,“ odpověděla jsem. „Plná manipulace, viny a emocionálního vydírání.“
Sedla si. Ochutnala. A mlčela. To bylo poprvé za dlouhou dobu, co byla zticha déle než tři sousta.
„Je výborná,“ řekla nakonec.
„Já vím,“ odpověděla jsem. „To je ten problém. Jsem toxická, ale chutná.“
A víte co? My jsme si pak normálně povídaly. Ne o hranicích. Ne o traumatech. Ale o tom, co dělá v práci, s kým se vídá, co ji štve, co ji těší. Sama. Bez dotazníku. Bez tlaku. Jen tak. Mezi knedlíkem a brusinkami.
Možná jsem toxická. Možná moc mluvím. Možná se ptám na věci, do kterých mi nic není. Ale já pocházím z generace, kde se láska neříkala, ale vařila. Kde se starost nevyjadřovala větou „respektuji tvůj prostor“, ale tím, že ti někdo zabalil řízky na cestu.
A jestli je tohle toxické, tak dobře. Budu toxická. Ale aspoň teplá. Se smetanou. A s knedlíkem.
Protože upřímně – kdyby byla svíčková opravdu toxická, už by tady po tolika generacích nebyl nikdo, kdo by o tom mohl psát. A hlavně: ještě jsem nezažila nikoho, kdo by se po dobré svíčkové cítil emocionálně poškozený. Maximálně přejedený. A to je trauma, se kterým se dá žít.
