Článek
Živím děti, hlídám vnoučata a ještě mi volá podvodník. Kdyby mi to někdo řekl před lety, myslela bych si, že přehání. Že to je nějaký satirický titulek z novin. Jenže tohle je můj běžný den. Realita ženy v důchodu, která měla konečně odpočívat, a místo toho funguje jako kombinace bankomatu, školky a krizové linky pro celý rod.
Ráno začíná vnoučaty. Dcerka mi je přiveze, protože má práci, manžel má práci, školka má zavřeno, učitelka je nemocná, dítě má rýmu, dítě nemá rýmu, ale „pro jistotu“. Já mám důchod, takže mám samozřejmě čas. V důchodu se přece nic nedělá, že ano. Jen se sedí a čeká na smrt, ideálně s rukama v klíně.
Tak hlídám. Stavím lego, ohřívám oběd, utírám nudle ze stolu, poslouchám pohádky pořád dokola. Miluju je. Opravdu. Ale občas mě napadne, že jsem víc unavená teď než když jsem chodila do práce na plný úvazek. Tehdy jsem aspoň měla víkendy. Teď mám jen „mami, můžeš ještě dneska?“ a „babi, on mi vzal autíčko“.
Mezitím mi volá syn. Dospělý muž, skoro čtyřicet. Prý mu nevyšla zakázka, prý mu chybí peníze na nájem, prý je to jen na chvíli. „Mami, já ti to vrátím.“ Věta, kterou slyším častěji než „dobrý den“. Posílám. Ne proto, že bych měla, ale proto, že jsem matka. A matka se neptá, jestli na to má. Matka řeší, aby dítě nemělo problém.
Pak mi přijde dcera s tím, že jsou drahé potraviny. Že by se hodilo, kdybych jim občas nakoupila, když už hlídám. Tak nakupuju. Více rohlíků, víc mléka, víc jogurtů, víc všeho. Moje lednice je plná, moje peněženka prázdná a moje děti mají pocit, že je to vlastně normální. Vždyť babička má přece důchod.
A do toho všeho mi zazvoní telefon.
„Dobrý den, voláme z banky…“
„Gratulujeme, byla jste vybrána…“
„Máte nedoplatek, hrozí vám exekuce…“
Už se ani neleknu. Jen si povzdechnu. Protože po tom, co celý den řeším cizí životy, se najde ještě někdo úplně cizí, kdo si myslí, že mám energii řešit i jeho podvod. Jeden mi slibuje výhru, druhý lásku, třetí hrozí soudem. A všichni mluví slušně. Všichni mají klidný hlas. Všichni vědí, jak se jmenuju.
A já si v tu chvíli připadám jako poslední článek nějakého řetězce. Děti si přehazují odpovědnost na mě, vnoučata si přehazují hračky po hlavě a podvodníci si přehazují moje telefonní číslo mezi sebou. Všichni něco chtějí. Peníze. Čas. Pozornost. Trpělivost. A nikdo se neptá, kolik toho vlastně mám.
Nejvíc mě unavuje ten pocit, že moje role se nikdy nezměnila. Pořád jsem ta, co pomáhá. Ta, co zachraňuje. Ta, co řeší. Když byly děti malé, bylo to pochopitelné. Byly závislé. Potřebovaly mě. Ale dnes? Dnes jsou dospělé. Mají práci, rodiny, vlastní životy. A přesto mám pocit, že jsem pořád v první linii.
Jen se změnily kulisy. Dřív to byly úkoly do školy a horečky. Dnes je to hypotéka, nájem, hlídání a finanční krize. A já pořád stojím uprostřed a snažím se, aby se nikdo nezhroutil. Kromě mě.
Největší ironie je, že když se někde mluví o seniorech, mluví se o tom, jak jsou zátěží pro systém. Jak berou důchody, jak potřebují péči, jak jsou pasivní. Nikdo nemluví o tom, kolik důchodců živí dospělé děti. Kolik babiček supluje školky. Kolik starých žen drží rodiny pohromadě nejen emocemi, ale i penězi.
Já už nejsem jen babička. Jsem finanční rezerva. Jsem krizový manažer. Jsem neplacená chůva. Jsem rodinná banka. A do toho ještě terč pro každého podvodníka, který si myslí, že starší ženská je ideální oběť.
A víte, co je na tom nejhorší? Že pořád mám pocit, že bych měla zvládat víc. Že bych neměla být unavená. Že bych neměla říkat ne. Protože co když mě někdo bude potřebovat? Co když se něco stane? Co když bez mé pomoci někdo nezvládne život?
Tak žiju. Živím děti. Hlídám vnoučata. Blokuju cizí čísla. A občas, večer, když konečně sedím sama v tichu, si říkám, jestli jsem se vlastně někdy dočkala toho důchodu, o kterém se mluví. Nebo jestli je můj důchod jen jiný typ práce. Bez smlouvy, bez volna a bez výplaty. Zato s neustálým pocitem, že když já vypnu, vypne se celý rodinný systém. A to je zodpovědnost, na kterou mě nepřipravil ani život, ani stát, ani vlastní děti.
