Článek
Perex:
Myslela jsem si, že vnuk celé hodiny jen bezmyšlenkovitě kouká do mobilu. Pak mi jednou řekl: „Babi, chceš vidět, co sleduju?“ Přikývla jsem. A během pěti minut jsem pochopila, že jsem právě nahlédla do světa, kterému vůbec nerozumím.
Vždycky jsem si myslela, že děti dneska na telefonech jen hrají hry. Nebo si posílají hloupé zprávy. Nebo se fotí s pusou našpulenou jako kapr na suchu. Prostě moderní nesmysly, nad kterými babička jen zakroutí hlavou a jde zamíchat polévku.
Jenže minulou neděli jsem zjistila, že realita je mnohem podivnější.
Seděli jsme v obýváku. Já v křesle, vnuk na gauči. Už třetí hodinu držel mobil v ruce a palcem přejížděl po displeji tak rychle, jako kdyby soutěžil v nějaké olympijské disciplíně.
Švih.
Další video.
Švih.
Další video.
„Co to pořád sleduješ?“ zeptala jsem se.
„Videa,“ odpověděl.
To mi opravdu hodně pomohlo.
„Jaká videa?“
Pokrčil rameny.
„Prostě videa.“
V jednu chvíli si asi všiml, jak na něj zírám, jako kdyby držel v ruce mimozemskou technologii.
„Chceš to vidět?“ zeptal se.
To byla moje první chyba.
„Tak mi to ukaž,“ řekla jsem.
Přisunul se ke mně a otočil mobil.
První video: nějaký kluk v mikině křičel na kameru, že všichni jsou idioti a že jen on ví, jak svět opravdu funguje.
Druhé video: někdo se poléval ledovou vodou a smál se tak hystericky, až jsem měla pocit, že se každou chvíli udusí.
Třetí video: muž s brýlemi vysvětloval, že škola je prý zbytečná a že skutečný život je úplně jinde.
„A tohle tě baví?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo.“
„A proč?“
Podíval se na mě takovým tím pohledem, kterým mladí lidé dávají najevo, že jste právě položili otázku z jiného století.
„Protože je to zajímavý.“
Pak pokračoval.
Další video.
Další křik.
Další „pravda o světě“.
Další člověk, který byl absolutně přesvědčený, že objevil smysl existence během dvaceti sekund.
Seděla jsem vedle něj a připadala si, jako kdybych otevřela dveře do hlučného trhu plného lidí, kteří na sebe všichni současně řvou.
A nikdo neposlouchá.
„Kolik toho takhle vidíš?“ zeptala jsem se.
„Hodně.“
„Hodně jako kolik?“
„Třeba dvě hodiny.“
Dvě hodiny.
Dvě hodiny denně sledování cizích lidí, kteří křičí do telefonu.
Když jsem byla malá, koukali jsme dvě hodiny na mraky a představovali si, že jeden vypadá jako pes a druhý jako loď.
A víte co? Bylo to mnohem klidnější.
„A pamatuješ si z toho něco?“ zeptala jsem se.
Zamyslel se.
„No… někdy.“
To mě skoro rozesmálo.
Je zvláštní sledovat generaci, která konzumuje informace rychlostí kulometu, ale přitom jim mezi prsty protékají jako voda.
Ještě chvíli jsme seděli vedle sebe.
Pak přišlo video, kde nějaký influencer vysvětloval, že starší generace ničemu nerozumí.
Vnuk se zasmál.
Já taky.
Ale každý z trochu jiného důvodu.
„Babi?“ řekl po chvíli.
„Ano?“
„Ty asi nechápeš, proč to sledujeme, viď?“
Podívala jsem se na ten malý svítící obdélník, ve kterém se střídaly tváře rychleji než v televizi při výpadku signálu.
„Upřímně?“ řekla jsem.
„Moc ne.“
Přikývl.
„To je v pohodě.“
A zase přejel prstem.
Další video.
Možná jsem stará. Možná jen pomalejší. Ale někdy si říkám, jestli není zvláštní, že máme dnes v kapse celé lidstvo… a přitom spolu mluvíme méně než kdy dřív.
A tak jsem tam seděla, vedle vlastního vnuka, sledovala proud cizích lidí v jeho mobilu a uvědomila si jednu věc.
On tráví hodiny sledováním cizích životů.
A já bych byla šťastná, kdyby deset minut sledoval ten můj.
