Článek
Dne 22. 10. 2026 byl do českých kin uveden film Rozum a cit. Jedná se tedy o nejnovější zpracování jednoho z románů Jane Austen. Jelikož zastávám názor, že „lepší nějaký film podle Jane Austen než žádný film od Jane Austen“, na film jsem se co nejdříve vypravila. Tentokrát jsem si zvolila pražské kino Světozor.
U zpracování románu Rozum a cit mám - a předpokládám, že stejně to má i mnoho dalších diváků - velmi oblíbeno filmové zpracování z roku 1995, v němž ztvárňuje hlavní role celá plejáda hvězdných jmen: Emma Thompson zde vystupuje v roli Elinor, Kate Winslet září jako citově založená Marianne a v mužských rolích nám pak předvádějí svůj herecký um Alan Rickman či Hugh Grant.
V porovnání s výše uvedeným filmem jsem se tedy tohoto nového zpracování tak trochu obávala. Zároveň jsem se však i těšila, jak budu prostřednictvím filmového plátna opět moci prožívat spolu se sestrami Dashwoodovými jejich citová vzplanutí a životní osudy, jejich naděje a zklamání, abychom nakonec společně dospěly jako ve správném milostném románu k očekávanému příznivému zakončení.
Mohu říci, že film mě nijak nezklamal - dobová atmosféra je zde vystižena trefně a děj plyne poklidným neuspěchaným tempem díky své délce něco málo přes 2 hodiny. Film se drží předlohy a divák jako by se přímo ocitl na anglickém venkově v období počátku 19. století. Hudební doprovod považuji také za příjemný, ten jsem si užila maximálně. Kostýmy a účesy jsou povedené, celkově výprava filmu je dle mého názoru skvělá.
A jak se svých rolí zhostily herečky v hlavních rolích? Přiznám se, že doposud jsem znala jen jednu z nich, kterou si pamatuji z filmu Kde zpívají raci - Daisy Edgar-Jones, která ztvárnila ve filmu racionálněji založenou Elinor. Druhou herečku, která hrála Marianne, tedy Esme Creed-Miles, jsem prozatím neznala vůbec. Myslím, že toto obsazení bylo vybráno dobře a citlivě. Líbilo se mi, že dívky nebyly vždy „načinčané“, ale pokud byly doma nebo na procházce v přírodě, jejich oblečení bylo opravdu domácké a pokud pršelo, byly urousané a při větrném počasí pak jejich účesy (možná bych to účesy ani vždy nenazývala…) byly adekvátně a přiměřeně k počasí rozfoukané a neupravené. Toto na mě působilo dojmem autenticity, i když chápu, že ne všem se toto vizuální pojetí bude zamlouvat.
V případě románu Rozum a cit se jedná o tak nadčasovou klasiku, že není nikterak třeba do zpracovávaného tématu vnášet nějaké inovace či původní románový námět razantně přepracovávat a přizpůsobovat adaptaci realitě 21. století. Půvab románů Jane Austen tkví dle mého názoru právě v tom, že ačkoli doba je dnes diametrálně odlišná, lidské charaktery i lidské jednání zůstávají stále stejné. Její dílo má tak stále potenciál oslovit další nové příznivce, ať už čtenáře nebo (v případě filmového zpracování) diváky. Tento nový film na mě osobně působil tak nějak přirozeně a lidsky a za jeho vznik jsem moc ráda, jedná se o další příjemný „přírůstek“ do mého austenovského světa.
