Článek
Díky registrační značce CD jsem však od opravdových diplomatů dostával úkoly, které jsem splnil jako diplomat – když se povedly – anebo jsem byl opovrhován a nazýván zlotřilým Čechoslovákem, soukromníkem a nikdo z našich se ke mně nechtěl znát, tedy v případě, když se úkoly děsně zvrtly.
Píši o případu, který byl zvrtaný od začátku, ale podařilo se mi ho za pomoci mnoha nezištných přátel, ale i těch zištných, dát do kupy. Velvyslanec Ž. mi předal 250 peněz, za které jsem měl ten případ s konosamentem kulantně vyřešit.
Mně se zdálo 250 peněz jako velká suma, a proto jsme šli hned s kamarádem Rogerem do baru zkontrolovat, jestli ty papírky nejsou falešné.
Každý měsíc přicházel na obchodní oddělení bulletin z přístavu s požadavky na vyzvednutí zásilek. Nových i starších. A úplně na konci soupisky byl seznam hříšníků, kteří již měsíce nepředložili úřadům konosamenty a nevyzvedli si zboží. Mezi nimi bylo právě i naše velvyslanectví. A vyhrožování diplomatické, morální i finanční. Hlavně ale hrozba úředního celně-policejního otevření a ověření obsahu zásilky.
To už byla hrůza.
V bulletinu bylo napsáno, že bedna váží skoro tři tuny a obsahuje propagační materiály a letáky. V přístavu kopii konosamentu jistě měli. Ale z Prahy se naši diplomaté dozvěděli, že by v bedně mohly být i granáty, ruční zbraně, nášlapné miny, něco výbušnin a spousta munice. Takový dáreček místním protivládním bojůvkám od socialistického státu.
Pár měsíců to šéfové házeli za hlavu a konosament se jako hledal. Nebylo už kde. Nebyl ani pod skříní ani pod kanapíčkem. Všude jsme měli pěkně uklizeno. Konzul Krutský nařídil i místním zaměstnancům, aby prohledali auta a svoje špeluňky, že za ten námořní dokument nálezce dostane 10 peněz. To bylo hodně hodně.
S Rogerem jsme toho už dříve více vypili, než snědli a já věděl, že jeho táta má přepravní společnost, která jezdí také do přístavu. Slovo dalo slovo a já jsem s Rogerem a jeho tátou řidičem jezdil jako závozník do přístavu a hojně se předváděl před strážnými, celníky i dělnictvem skladu. Jeho táta však o našem tajném plánu nic nevěděl a já byl jen kámoš jeho syna.
Táta Rogera jezdil do přístavu nejméně dvakrát týdně a na zásilky měl vždy vzorné papíry. My s Rogerem jsme zatím postupně rozdali kupu cigaret strážným, celníkům i jeřábníkům, tu a tam jsme i finančně vypomohli. Pro nás to byla zábava. Platil to někdo jiný.
Čekali jsme, až Rogerův táta bude muset vyřizovat jiné záležitosti, a tak se jeho syn nezištně nabídl, že to za něj odřídí a odveze a předá. A skutečně, do přístavu jsme pak jezdili sami a výborně vyřizovali všechny záležitosti. Jeho tátovi se zalíbilo, že je syn tak aktivní a spolehlivý. To špeditérství mu přece stejně jednou předá.
Pak už to bylo jednoduché. S Rogerem jsme dojeli volně až do skladu k „československé“ bedně a jen tak z kamarádství nám ji jeřábník nahodil na korbu, zamávali jsme strážným u výjezdu z přístavu a frčeli do Kumasi. Tam na dvoře české koželužny jí chlapi odborně otevřeli a vypadalo z ní snad více než tři tuny propagačního materiálu, propisek, kalendářů, a letáků s barevnými obrázky na papíru opravdu vysoké gramáže.
Tím se potvrdilo, že Československo v žádném případě nepodporuje protivládní síly v jakékoli části světa.
