Článek
Je jen o deset let mladší než Československo. Narodil se 20. července 1928. Svůj život má hodně spojený s rozhlasem. „Celé moje dětství je dětství u rozhlasu. Trávil jsem doma hodiny a hodiny při poslechu her, silvestrovských estrád a později i zpráv o politice, v roce 1938 už jsem jako desetiletý kluk chápal, co se kolem mě děje,“ řekl Pavel Kohout v první části svého vzpomínání na vlnách ČRo.
V rozhlase byl ostatně jako kluk a mladík často, když sem nastoupil do Dismanova dětského rozhlasového souboru. Po studiích v Československém rozhlase pracoval. Celá 40. a 50. léta byl aktivní i politicky jako nadšený zastánce komunistického režimu. V letech 1949–50 pobýval jako druhý kulturní přidělenec čs. velvyslanectví v Moskvě. Počátkem 50. let byl šéfredaktorem humoristického časopisu Dikobraz. Během základní vojenské služby, kterou absolvoval v Armádním uměleckém souboru (AUS), působil jako vedoucí kulturní rubriky časopisu Československý voják.
Vstup do komunistické strany
Komunistická minulost Pavla Kohouta je navzdory času neustále spisovateli připomínána. „Nic nehájím, vysvětluji. Můj otec, který mluvil sedmi jazyky, byl čtyři roky bez práce. Bylo to totální selhání kapitalismu a západních demokracií,“ vzpomínal opět v ČRo na hospodářskou krizi ve 30. letech, kterou jako dítě na vlastní kůži v rodině pocítil. Stejně jako na chvíli, kdy mu matka sdělila, že nacisté zavraždili jejich blízkého rodinného přítele, kněze a básníka, který s vírou v osvobození a vítězství stalinistického Ruska schovával partyzány.
„Byl můj životní mučedník. Když jsem v roce 1948 vstupoval do komunistické strany, bylo to proto, co jsem zažil a s kým jsem to zažil. Když jsem se pak náhle během několika roků dostal do situace, kde bylo všech milion pět set tisíc komunistů, kdy jsme všichni zjistili, že je to krvavý podvod a že jsme sloužili jako krvavá opona zločinu, měli jsme tři možnosti: zastřelit se, nebo skočit z okna, nebo se s tím ztotožnit a říct si, že na tom budeme doživotně vydělávat, nebo si říct: Kristepane, co jsme to zavinili, co s tím provedeme?“
Výrazná osobnost Pražského jara
Do literatury vstoupil v 50. letech politickými a milostnými verši a divadelními hrami (Zářijové noci, Taková láska – obě též zfilmovány). V 60. letech spolupracoval s pražskými divadly i zahraničními scénami, jeho dramatické adaptace Cesta kolem světa za 80 dní, Josef Švejk a divadelní hry August August, august byly uvedeny na mnohých světových scénách.
V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.
V červnu 1967 na IV. sjezdu Svazu spisovatelů demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat v kritika režimu. Byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.
Rozchod s režimem
Zlomovým okamžikem rozchodu s režimem pro něj byla okupace v roce 1968. Pro svůj veřejný nesouhlas s dosavadní kulturně-politickou orientací Československého svazu spisovatelů byl podroben disciplinárnímu řízení a jako jeden z představitelů „Pražského jara“ byl v roce 1969 vyloučen ze Svazu spisovatelů i KSČ. Na sklonku roku 1976 už stál u zrodu Charty 77. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo). Po vzniku Charty 77 represe režimu ještě narůstaly, což výstižně popisuje v knize Kde je zakopán pes.
V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni. Po listopadu 1989 často navštěvovali Prahu, kde nyní žije.
Jeho autobiografie o roku 1968 Z deníku kontrarevolucionáře v Československu pochopitelně vyjít nesměla a v zahraničí se prvně objevily i další knihy, většinou s politickým podtextem jako například Katyně nebo Hodina tance a lásky. Skvělý vypravěč Kohout je také autorem dramatu Ubohý vrah - první české hry uvedené na newyorské Broadway.
I v polistopadové tvorbě prokázal schopnost vystihnout „téma dne“, například v odhalování spolupracovníků StB v knize Sněžím. Podle jeho románu Konec velkých prázdnin byl natočen stejnojmenný televizní seriál a zfilmována byla i jeho další díla. Je držitelem řady cen, převážně německých a rakouských.
Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, kterou si vzal v Praze na Staroměstské radnici 21. prosince 1950, v tehdy slavený domnělý den Stalinových narozenin. Vránová se však při natáčení Pyšné princezny zakoukala do krále Miroslava neboli herce Vladimíra Ráže. K rozvodu došlo 9. října 1952. Z druhého manželství s Annou Cornovou, členkou Souboru Julia Fučíka a asistentkou režie, má tři děti: syna Ondřeje, výtvarníka, a dcery Kateřinu a Terezu, spisovatelku, provdanou Boučkovou. Jeho třetí manželkou je od roku 1970 scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová.
Zdroj: https://plus.rozhlas.cz/…982
