Článek
Ve čtyřiašedesáti letech člověk nesklízí moudrost, ale tlející zbytky všeho, co si kdy myslel, že má nějaký smysl.
Dívám se do zrcadla a nevidím příběh. Vidím jen biologický materiál, který se pomalu rozpadá v přímém přenosu. Kůže ztrácí napětí, klouby dávají najevo svou omezenou životnost a tělo, ten někdejší nástroj síly a touhy, se mění v údržbářský projekt, který už stejně nejde opravit.
A pro co vlastně?
Svět okolo mě pokračuje ve svém třeštění, ale já už z té atrakce vystoupil. Všechny ty cykly – práce, výplata, nákup, spánek, občasný záchvat umělého štěstí – se obnažily do své úplné nahoty. Všechno už tu bylo. Všechny rozhovory jsou jen opakováním starých frází. Všechny naděje byly jen chemickým trikem mládí, které potřebuje přimět organismus k reprodukci, než ho odhodí na vedlejší kolej.
Láska? Jen dočasné vzplanutí hormonů, které čas promění ve zvyk, v otravu nebo v prázdno. Přátelství? Telefonní seznam plný lidí, kteří buď umírají, nebo mají plné ruce práce s vlastní marností. Úspěch? Hromada nepotřebných věcí, které po mně někdo cizí za pár let nahází do popelnice.
Nejhorší není bolest. Nejhorší je ten absolutní, chladný nezájem. Zjištění, že vesmíru je úplně jedno, jestli zítra ráno otevřu oči, nebo zůstanu ležet. Zjištění, že i kdybych napsal symfonii nebo skočil z mostu, výsledek je v měřítku času naprosto identický: nula.
Je mi 64 let a hra skončila. Rekvizity opršely, herci zapomněli text a v hledišti už nikdo nesedí. Zbývá jen dosedět ten zbývající čas v temném sále a čekat, až se definitivně zatáhne opona. Nic po mně nezůstane a upřímně – ani by nemělo. Všechno byla jen směšná epizoda v absolutním, mlčenlivém nic.
