Článek
Dneska bych si chtěla povídat o pomlouvání. Pokud ke slovu mluva připojíme předponu po, tak ji máme na stole jak vyšitou. Ano, jde o pomluvu. „Hele, slyšel jsi tu novinu o Karlovi?“ „Ne, neslyšel. A co jako?“ Že prý okradl tetičku o barák a ta chudák skončila v domově důchodců!“ „Fakt jo?“ „Nojo, povídal to Břéťa, co dělá na sociálce. Tam to prý rozebírali… “ Jestli je to pravda už nikdo neověřuje. Proč by taky? Hlavně, že je to senzace. Karla zrovna nemusím a tak tu novinu šířím dál.
Pomluva je holt mocný nástroj, který může mít zničující dopad na život pomlouvaného člověka. Může mu úplně zničit jeho pověst a i někteří známí dají od něho ruce pryč. Dokonce jsem slyšela, že raději přejdou na druhý chodník, než aby si zjistili pravdivé informace. Takový člověk se dostane do úplné izolace a mnohdy to naruší i jeho duševní stránku. Své by mohli vyprávět politici, herci nebo prostě známí lidé. Vždy, když nějakou takovou zprávu slyším a snažím se ji vyvrátit, že to není potvrzené, skoro vždy se dočkám odpovědi: „Ale jdi, na každém šprochu pravdy trochu.“ A mám to.
Proč lidé vlastně tak rádi pomlouvají? Psychologové tvrdí, že jedním z důvodů je, když nejsme sami spokojení a šťastní. Dalším faktorem je závist. Proto, máme-li nějaké kilo navíc, rádi mluvíme o té herečce jako o hubené koze, nebo pokud má kamarádka úspěch v práci a nám se zase tolik nedaří, hned si ulevíme tím, když další kámošce sdělíme, že má techtle se šéfem, jinak by nebyla tou ředitelkou, přece, že? Prostě pomluvami si ulevíme. A tak někteří lidé dychtivě prahnou po skandálech v médiích. Čím větší, tím lepší. Někdy člověka až fyzicky zabolí, jak jsou někteří lidé zlí. Já tedy „pavlačové drbny“ nemusím. Sice už na pavlači netrůní, ale zase sedí před svým počítačem a roznášejí drby v komentářích.
Jasně, povídání u kávičky s přítelkyní o těch, které nejsou přítomné, také není košér. Ale tak nějak to patří k lidem. Povíme si, co si o věci myslíme, ano podrbeme, ale zůstane to mezi námi. Mezi lidmi, kteří do naší skupiny patří. Dál to nešíříme. Obětí pomluv se stal asi každý z nás. Zlá a nepravdivá slova mají stejnou sílu jako kulka nebo otrava arzenem nebo jiným jedem. Moc se bránit nelze, protože to ostatní rádi poslouchají. Prostě „jedna paní povídala“ nikdy neskončí. Kdo je ta paní, to už nikdo nezjišťuje. Že je to největší drbna z ulice? Že na tom není nic pravdivého? Možná. A možná taky jo.
Já si ale myslím něco o božích mlýnech. Prostě ten, kdo ty jedy vypouští do světa, se mu nakonec vrátí. Myslím si, že vesmír je spravedlivý. To, co dáváš, to dostaneš. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jiný věří na karmu. Pomluvy mají totiž nedozírné následky. Když někdo pomluví lékaře, další se mu vyhnou obloukem. A ten chudák si marně láme hlavu, proč. Pokud se to k němu dostane, jen stěží pomluvu vyvrátí. Ta už si totiž žije vlastním životem a občas ji pomlouvač ještě zalije. Lidi, kteří tak rádi pomlouvají, moc ostatní nemusí. To si radši dají sklenku se srandistou, který problém zlehčí, a ještě se u toho zasmějete.
S pomluvami se setkávají už malé děti ve škole. Bohužel, vedou dívky. Nedávno mi vyprávěla Eva, že její malá dcerka vůbec nechce chodit do školy. Mají ve třídě jednu ráznou dívenku, která se pasovala do role „kápa“ a v podstatě těm dalším udává, s kým se bavit a s kým ne. Víte, co je na drbání nejhorší? Že se děje za vašimi zády. Do očí jen tak někdo nemá odvahu říci vlastní názor. A proto je tak v oblibě internet. Tam si mohu přisadit na každého, kdo mi pije krev. Nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Jinak by člověk nedělal nic jiného, než chodil k soudu a psal žaloby. A za to ty pomluvy vážně nestojí.
A tak závěrem citát Napoleona Bonaparte: “ Jsou pomluvy, před kterými i nevinní ztratí odvahu.“
A jak to vidíte vy?
