Článek
To, co se před šestnácti lety stalo, si Veronika nepamatuje. Okolnosti březnové nehody zná jen z vyprávění. Jako řidič osobního auta jela -s dnes už bývalým- přítelem přes Stonavu okres Karviná, když se najednou vyřítilo auto zprava a narazilo do toho jejich. Náraz byl tak silný, že auto v rotaci odhodilo několik metrů. Veronika si zlomila krční obratel C2,C3 a skončila v kómatu. Jejímu spolujezdci se kromě zlomených žeber nic nestalo, ačkoli náraz byl z jeho strany.
„Jak jsem přišla po deseti dnech v nemocnici k sobě, jediné co mi přišlo na mysl bylo, že bych chtěla poděkovat člověku, který mi opět dal šanci na život. To se mi loni, po 15 letech, podařilo,“ vzpomíná Veronika na setkání, které popisuje jako úžasné a přikládá video, které řekne více než tisíc slov.
Těžce zaplacená chyba
Pohyb je pro Veroniku na cestě k úspěchu zásadní.
Veronika je na vozíku už 16 let. Nevzdává se, dělá pokroky, před devíti lety porodila dcerku: „Má pravá strana těla je slabší. Je tomu rok, kdy se mi naskytla možnost podstoupit neurorehabilitace, kde se už stavím na nohy a dokážu nějaký ten krok udělat. Je to můj obrovský sen, znova chodil - alespoň o berlích. Taktéž jsem dostala možnost vyzkoušet si větrný tunel. První dojmy byly skvělé, ale tahle terapie není pro mě, jelikož mám stabilizaci krční páteře a zavedený shunt (ventil na odtok mozkomíšního moku).“
Terapii ve větrném tunelu popisuje Veronika jako úžasnou zkušenost. S ohledem na její zranění v bohužel nemůže pokračovat.e
„Můj druhý největší sen je znova chodit, což se mi pomalinku daří. Ale je to dřina.“
Veronika je ve své snaze znovu začít chodit, i když jen o berlích, velmi odhodlaná i po dlouhých 16 letech. Velice jí v tom pomáhají rehabilitace, cvičení, navštěvuje fitness a navíc je také paraatletkou v hodu diskem a oštěpem. A nejen tak ledajaká, ve své sbírce už má několik medailí.
Světem 38letá Veronika skoro polovinu svého života projíždí na kolech, ale chuť k němu jí vozík opravdu nevzal: „Můžu říct, že mám za sebou opravdu všechny fáze života – narození, svatbu, porod dcery, dnes má krásných 9 let, rozvod i smrt, která mi ale dala novou šanci. Také pohyb a sport se staly mou nedílnou součástí. Mám sen zase chodit. K tomuto však vede jediná cesta, a tou jsou pravidelné a intenzivní neurorehabilitace. Mám za sebou několik cyklů cvičení, které přinášejí výsledky, ale pojišťovna tuto péči nehradí a mé finanční možnosti již docházejí,“ vysvětluje Veronika důvody toho, proč se rozhodla poprosit o pomoc veřejnost na dárcovské platformě Znesnáze21. Výtěžek sbírky poputuje na úhradu specializovaných neurorehabilitací, které jsou klíčové pro další pokroky. Částka 80 000 Kč jí zajistí přibližně pět měsíců nezbytného cvičení, které Veroniku přiblíží k jejímu snu postavit se zase na vlastní nohy.
Veronika nepřestává věřit, že se jednou znovu postaví na vlastní nohy.
První ze dvou Veroničiných splněných snů zanechal hluboký dojem i v záchranářích
Osobní poděkování za záchranu života bývá velmi důležité a dojemné nejen pro samotné zachráněné, ale také záchranáře. Zkušenosti jednotlivých krajských záchranných služeb (ZZS) ukazují, že se taková setkání odehrávají relativně často – v řádu desítek případů ročně na jeden kraj. Nejintenzivnější reakce a touha osobně poděkovat přichází od lidí, kteří přežili autonehodu nebo náhlou zástavu srdce a díky včasné resuscitaci se vrátili do běžného života. Lidé se často vracejí poděkovat také po delší rekonvalescenci nebo jako čerství rodiče, kteří přijdou ukázat záchranářům zdravé miminko po komplikovaném porodu nebo porodu v terénu.
Setkání záchranáře se zachráněným přináší oboustranné psychologické uzavření (tzv. the closure), uvolnění hlubokých emocí a obrovskou úlevu. Pro obě strany je to důkaz lidskosti, který pomáhá vyrovnat se s traumatem a dává těžké životní zkušenosti pozitivní smysl, stejně jako následné práci. Pohled na lidi, kteří vrátili život, pomáhá zachráněnému překonat úzkost a usnadňuje návrat do běžného života. Záchranářům pak může pomoci s prevencí před vyhořením, protože pacienta po předání do nemocnice většinou už nikdy nevidí. Vědomí, že je zachráněný v pořádku, je pro ně obrovskou motivací, pomáhá jim vyrovnat se s náročnými výjezdy a utvrzuje je ve smyslu jejich práce.
„Nám takové setkání dává obrovskou motivaci pro další práci a obrovsky nás těší i to, že paní to zvládla a má chuť do života a obrovskou sílu.“
Jedno splněné přání má paní Veronika na svém bucket listu odškrtnuté. ☑ Teď ještě zbývá to druhé. ☐ Vzhledem k tomu, jaké pokroky se jí dosud daří dělat, je opravdu možné, že se s vozíčkem jednou rozloučí. Pravděpodobnost úspěchu je přímo úměrná pochopení a podpoře širokého okolí. Za svou chybu už zaplatila víc než dost. Teď je čas začít znovu, pevně - na vlastních nohou. Pro nás ostatní je její příběh varováním a připomenutím toho, že za některé chyby se neúměrně platí. Léto je obdobím, kdy záchranáři vyjíždějí nejvíce. Výrazně přibývá nehod na kolech, koloběžkách, in-line bruslích a také úrazů při práci na zahradě nebo při sportu. Záchranáři často řeší případy kolapsů, dehydratace či přehřátí organismu, které jsou nebezpečné hlavně pro seniory a kardiaky. V horkých dnech se navíc kumulují případy tonutí na vodních nádržích… Vzhledem k těmto sezónním rizikům posilují některé krajské záchranné služby své kapacity, aby zvládaly nápor spojený s rekreací a turistikou. Houkání sanitek můžeme my všichni slyšet o prázdninách mnohem častěji. Dělejme vše pro to, abychom nebyli přímými účastníky a také pro to, aby se člověku v sanitě mohlo dostat co nejrychlejší pomoci.
