Článek
Většina z rodičů má výdaje spojené se začátkem školního roku - sic v potu tváře - za sebou. Pravda, ještě nás čeká říjen a úhrada kroužků, ale stěžovat si po tom, co se ke mně dostávají příběhy s dopadem na prázdný talíř by bylo opravdu hodně hloupé. A je jich hodně. Víc, než by mělo mít ve zdravé společnosti místo. A velmi často mají jeden společný jmenovatel - ZPACKANÁ SUPERDÁVKA.
„Jmenuji se Jitka a jsem devětatřicetiletá maminka samoživitelka. Starám se o dva syny, pro které bych udělala první poslední. Čtrnáctiletý Radek navštěvuje sedmou třídu speciální základní školy a můj mladší sedmiletý syn letos nastoupil do první třídy. Nedávné snížení superdávky mě dostalo do velmi těžké situace, kdy mi po zaplacení nájmu a poplatků nezbývají peníze na základní potřeby.“ Slova jednoho z rodičů, který je sám na všechny výdaje. Jedním slovem samoživitel. V poslední době se ho až bojím používat, protože je na něj část naší společnosti tolik vysazená. Bůh ví proč, ale pro tenhle rozbor mentality českého národa tady teď nejsme. Cílem tohoto textu je pomoci jedné unavené a zoufalé mámě, která nemá peníze na brýle pro svého syna. Protože problém je pro ni i zaplatit obyčejné pastelky.
Můj měsíční příjem nečekaně klesl. Z napjatého rozpočtu teď jen stěží dokážu chlapcům zajistit i to nejnutnější vybavení do školy, přitom starší syn vyžaduje speciální pomůcky, jako jsou silnější trojhranné pastelky, které jsou pro mě z finančního hlediska velmi drahé. Teď přede mnou stojí ale ještě akutnější výdaj, který aktuálně nedokážu vyřešit sama.
Nebudu zastírat, že pocity paní Jitky dokážu po dřívějších osobních zkušenostech velmi dobře pochopit. Takových lidí, jako maminka Jitka, jsou v Česku tisíce. Pravděpodobně ve vašem rádiusu jednoho kilometru řeší podobný problém minimálně jedna rodina. Minimálně.
SUPERdávka je vážně moc „super“
Nechci se opakovat, protože příběhů zničených životů po zpackané SUPERDÁVCE jsem vám na svém blogu přinesla už dost. Na druhou stranu je třeba pořád ukazovat vedle statistik a úhledných tabulek ministerstva také skutečnou realitu a skutečné příběhy lidí, kteří na reformu doplatili.
Kritici, opozice i mnohé neziskové organizace dlouhodobě upozorňují na nepovedenou rozsáhlou reformu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Ta pod oficiálním názvem Dávka státní sociální pomoci (DSSP) sloučila čtyři dřívější podpory (příspěvek na bydlení, přídavek na dítě, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení) do jednoho balíku. Ačkoliv stát sliboval zjednodušení a digitalizaci, spuštění provázely vážné systémové potíže, odklady výplat a kritika nespravedlivého nastavení.
Ilustrační obrázek
Už samotný ostrý start provázely zmatky a stát musel v březnu 2026 novelou narychlo posunout přechodné období pro stávající příjemce až do července 2026, přičemž první řádné výplaty se plošně rozběhly až v srpnu 2026. Úřady práce čelily náporu a systémy měly výpadky.
Analýzy (např. od PAQ Research či Člověka v tísni) už mnohem dříve ukázaly, že lidé v oddlužení jsou novým systémem de facto trestáni za práci. Dávka je jim počítána z hrubého příjmu, takže po stržení splátek na insolvenci jim při vyšším pracovním úsilí může paradoxně čistý příjem klesnout.
V celé věci zůstali bití právě samoživitelé. Rozdělením kategorií normativního nájemného a rychlým propadem finanční podpory při sebemenším vlastním výdělku novinka finančně poškodila tisíce jednočlenných domácností a osamělých rodičů. Pokud dospělí v domácnosti nepracují, stát rodině krátí i složku určenou na dítě.
Podle kritiků tak systém dělá z dětí rukojmí. Stát kontroluje bankovní účty a úspory žadatelů (limity od 200 do 400 tisíc Kč). Kritici upozorňují, že lidé, kteří poctivě šetřili na stáří nebo opravu domu, o pomoc přišli, zatímco ti, kteří majetek odklonili do kryptoměn, aut na leasing nebo pracují načerno, systémem projdou.
Ačkoli změny měly za cíl přinést konec papírování proměnou v jednu žádost, možnost kompletního vyřízení online, motivaci k práci v podobě pracovního bonusu atd., ještě dnes mají bohužel dopad na nespočet domácností, které nemají peníze ani na něco pro jiné tak běžného, jako jsou trojhranné pastelky pro syna do školy. Tohle fakt bolí. Tím spíš, že se Ministerstvo prsilo tím, že chce Superdávkou přinést cílenější pomoc zranitelným skupinám tím, že automaticky pamatuje na takzvané zranitelné osoby (senioři, lidé s invaliditou či rodiče samoživitelé). Akorát že vůbec.
Aby Radek dobře viděl na tabuli
Radek
Radek nutně potřebuje nové dioptrické brýle. Jejich celková cena jsou 3 500 Kč. Ačkoli část uhradí zdravotní pojišťovna, ta druhá, co zbývá, je pro paní Jitku stále nedosažitelná.
„Doplatek momentálně nedokážu sama z rodinného rozpočtu pokrýt. Proto jsem se rozhodla poprosit o pomoc na Znesnáze21, aby můj syn dobře viděl. Vybrané finance použiji primárně na nezbytný doplatek dioptrických brýlí pro Radka. Pokud by se vybralo více, zbytek peněz poputuje na nákup školních pomůcek pro oba chlapce, s jejichž pořízením mám momentálně také velký problém,“ vysvětluje s vděčností případným dárcům maminka Jitka se slovy, že ze srdce děkuji každému za jakoukoliv pomoc, která jejímu synovi umožní lépe vidět na svět.
Někdo by mohl oponovat tím, že jde o jeden příběh tisíce a pomoc potřebují i další. I na ně bychom měli upozornit a nepřehlížet jejich trápení skryté za úsměv mámy, která „nesmí dát znát“ strach před dětmi.
A já souhlasím.
Měli.
