Článek
Do Dětského domova Liptál přicházejí děti na základě rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy. V principu vždy soud rozhoduje o nařízení ústavní výchovy až na základě velmi závažných okolností v rodině a jejím okolí. Jinými slovy, s každým dítětem přichází do dětského domova velmi silný příběh, o kterém se v médiích moc nemluví. Jsou to prostě „děti z děcáku“. Jsou to malé bytosti, které nikomu nedůvěřují, přicházejí s traumaty, doslova psychicky zdevastované. Nejčastějšími důvody jsou podmínky, kdy ani jeden z rodičů, ani blízké okolí nejsou schopni a často ani nechtějí dítěti zajistit základní potřeby. Jde o dlouhodobé zanedbávání péče po všech stranách, závislosti a promiskuita rodičů, agrese, hlad, týrání a domácí násilí ve všech jeho nejhorších podobách.
Mnohé neumí ještě ani číst, ale život už se na nich bolestivě podepsal
„Některé z nejmenších dětí si téměř nepamatují období stabilního rodinného života. Otec je ve výkonu trestu a na dálku dítěti v dopisech a telefonátech slibuje, že už má zajištěný nový byt a brzy budou všichni spolu. Matka je k nezastižení „na ulici“, střídá partnery, fetuje, je závislá na alkoholu a průběžně rodí další sourozence… Dětský domov je tak pro ně prvním místem, kde zažívají pravidelný režim, podporu při vzdělávání, zdravotní péči, důvěru a bezpečné vztahy,“ popisuje situaci ředitel Dětského domova Liptál Lukáš Diatka. V domově pečují o deset dětí ve věku od 4 do 10 let, které na startovní čáře života potkaly těžké překážky. Některé do domova přišly s traumaty či podvýživou, jiné bojují s poruchami pozornosti, oslabenou imunitou nebo silnou emoční deprivací.
Příběhy, které si nechcete ani představit. Obzvlášť pokud sami milujete své děti
„Mnohé děti vyrůstaly doslova na ulici, hladové, kde chyběla jistota a bezpečí. Žádná náhradní rodina se pro ně nenašla. Do domova přišly bez jakýchkoliv základních návyků, ztrápené a bez pocitu, že jsou pro někoho důležité, bez naděje, že vše bude lepší. Jiné děti byly svědky dlouhodobých konfliktů, sexuálního násilí nebo závažných rodinných problémů, které významně a hluboko ovlivnily jejich psychiku. Děti, které nezažily bezstarostné dětství. Děti, které neznají pohlazení, děti, které ví, že maminka existuje, ale nechce je vidět, nepřijede za nimi ani na návštěvu. Děti, které obviňují samy sebe ze všeho, co se stalo. Některé 5 leté občas před usínáním říkají, že by chtěly umřít.“
Taky je vám těžko, jen když to čtete? Pak si umíte přestavit, co udělala tahle slova ředitele domova Lukáš Diatka se mnou. A proč je ve mně tak velké odhodlání pomoci splnit těmto dětem jejich velký sen. Dětem, které trpí kombinací zdravotních, vývojových a psychických obtíží, např. poruchami pozornosti a učení, somatickým oslabení, opakovanými infekcemi, lehkými poruchami sluchu či zraku, opožděným vývojem řeči, ale především silnou emoční a psychosociální deprivace či posttraumatickou zátěží. Některé do domova přišly s podvýživou a celkově fyzicky neprospívají. Ale jedno vědí jistě. Chtějí vidět moře. Chtějí vědět, jestli je nekonečné. A chtějí si sbírat mušličky do svých maličkých dlaní.
Ilustrační foto
"Myšlenka vyrazit k moři vznikla velmi spontánně během jednoho z letních rozhovorů s dětmi. Povídali jsme si o prázdninách a o tom, kdo co zažil na letních táborech. Některé děti mluvily o koupališti nebo přehradě. Pak padla otázka: „A jaké to asi je, když je voda jakoby nekonečná - až za obzor?“ Pro většinu našich dětí je moře něco téměř nepředstavitelného, pohádkového – slaná voda, písek, mušle. Když jsme začali mluvit o možnosti, že by se tam opravdu mohly někdy podívat, objevily se otázky typu: „Je pravda, že jsou tam vlny větší než my?“; „A tetó, můžeme si pak přivézt mušle?“; „Spí se tam taky v posteli jako doma?“
„Děti si kreslí moře, chodí nám ho neodbytně ukazovat, vyhledávají obrázky, mluví o tom mezi sebou“
Těšení je podle pana ředitele obrovské, ale prozatím plné nejistoty, jestli to vyjde. Děti byly podle něj dlouhou dobu totiž „doma“ zvyklé, že vždycky všechno nakonec stejně nevyjde a musí se s tím smířit. Prostě se krásně těší: „Pro všechny děti do 10 let by to byl první pobyt u moře v životě. A právě proto je ten moment tak silný – bylo by to splněné přání, které si samy ani netroufaly vyslovit jako reálné. Plánujeme vycestovat do Chorvatska – dostupné přímořské oblasti vhodné pro děti, s pozvolným vstupem do moře a bezpečným prostředím. Chorvatsko je pro nás realistickou variantou z hlediska dopravy, vzdálenosti i celkových nákladů,“ vysvětluje Lukáš Diatka. „Děti si kreslí moře, chodí nám jo neodbytně ukazovat, vyhledávají obrázky, mluví o tom mezi sebou.“
Pro většinu lidí je dovolená u moře běžnou součástí dětství, jakousi samozřejmostí. Pro naše děti by to byl ale silný životní zážitek, který si ponesou po celý život – jako důkaz, že i jim se mohou plnit sny, že jsou pro někoho důležité.
"Výlet by se týkal dětí ve věku přibližně 4–10 let, tedy těch nejmenších, pro které je společný zážitek mimo běžné prostředí mimořádně důležitý. Počítáme s pedagogickým doprovodem z řad vychovatelů a asistentů pedagoga, kteří by pomohli se zajištěním programu a bezpečnosti. Bezpečnost dětí je pro nás prioritou – doprovod tvoří kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci se zkušeností s nepřetržitým provozem zařízení. Strejdové a tety, ke kterým mají děti vybudovanou důvěru a cítí se s nimi v bezpečí. Aby se mohl uskutečnit, potřebují pomoc. Naši pomoc. Na dárcovské platformě Znesnáze21 založili sbírku, do které může přispět každý, kdo se chce na uskutečnění tohoto snu podílet. Je jedno jestli deseti korunami, stokorunou nebo deseti tisíci. Když nás budu hodně, výše vkladu není důležitá. Důležitý je zájem a pochopení… toho, co člověku, který miluje své děti jde jen těžko pochopit. Děti sledují to, jak se neplnění snu daří a z každého malého krůčku se nesmírně těší. Pojďme jim ukázat, že dobré věci se opravdu dějí, že lásky je kolem nich spousta a patří právě jim.
Děkuju! ♥
