Článek
Pěstounství v Česku zažívá v posledních letech výrazný nárůst zájmu, a to jak u dlouhodobé, tak u přechodné pěstounské péče. Podle aktuálních dat Ministerstva práce a sociálních věcí se daří pokořovat historické milníky, kdy počet rodin pěstounů na přechodnou dobu přesáhl hranici 1 000 až 1 100 rodin. Přes pozitivní trendy a stoupající počty žádostí však v systému přetrvává kritický nedostatek pěstounů pro specifické skupiny dětí.
Například sehnat rodinu pro děti starší 3 až 6 let nebo pro větší skupiny sourozenců, které úřady nechtějí rozdělovat, je extrémně náročné. Většina žadatelů preferuje jedno dítě do cca 3 let věku.
Stejně tak je těžší sehnat rodinu pro děti s vážnějším zdravotním či psychickým znevýhodněním nebo pro děti menšinového etnika. Tyto děti pak bohužel často končí v ústavní nebo rezidenční péči.
Navíc obsazenost pěstounských rodin je nerovnoměrná, některé kraje trpí nedostatkem volných rodin mnohem výrazněji než jiné.
Počet žádostí o pěstounskou péči na přechodnou dobu roste nejrychleji
Zatímco v roce 2021 jich bylo podáno 122, v posledních letech se roční počet žádostí vyšplhal na více než 270. V zemi aktuálně působí kolem 900 až 1 000 aktivních přechodných pěstounů.
Počet žádostí o dlouhodobou péči se pohybuje kolem 450 ročně. Do dlouhodobé péče bývá ročně svěřeno zhruba 1 800 dětí, přičemž přibližně dvě třetiny z nich přebírají příbuzní.
Rodina, která pomáhá dětem už desítky let
Ivana společně s manželem tvoří pěstounskou rodinu z Ostravy už od devadesátých let. Společně vychovali pět dětí – tři vlastní, dnes už dospělé, a dvě děvčátka, která před osmnácti lety přijali z dětského domova. Doma s nimi žije už jen jednadvacetiletá slečna, kterou mají v pěstounské péči a která studuje na zdravotní sestru. A moc rádi by otevřeli náruč dalšímu dítěti.
„Manžel pracuje v sociálních službách a já jsem dlouhodobá pěstounka. Nyní jsme schváleni pro přijetí dalšího děťátka a netrpělivě čekáme, až nás krajský úřad osloví. Jsme připraveni nabídnout lásku a domov klidně i dítěti s handicapem,“ těší se Ivana na další příležitost pomoci některému z dětí.
Když ještě fotky z mobilu nebyly, vznikalo v rodinách o poznání méně zdokumentovaných vzpomínek. O to cennější dnes jsou.
Limit v podobě auta
„Před nedávnem jsme s obrovskou lítostí museli odmítnout šestiletou holčičku z chomutovského klokánku. Dojíždění přes celou republiku za děvčátkem bez spolehlivého auta by pro nás bylo jednoduše nemožné. Z vlastní dřívější zkušenosti víme, kolik času a cestování obnáší nezbytné seznamování, než si dítě můžeme vzít trvale domů.
Bez funkčního vozu nemůžeme za dětmi do zařízení jezdit, ani je následně vozit k lékařům, do školy či na ozdravné výlety,“ vysvětluje Ivana důvody založení sbírky na Znesnáze21. Jejich stará dodávka dosloužila a na jiné spolehlivé auto zkrátka není. Manželé ale nechtějí připustit, aby právě to byl důvod toho, proč nemůžou pomoci najít rodinu a zázemí dítěti, které domov a lásku potřebuje.
„Výtěžek sbírky použijeme na pořízení bezpečného a spolehlivého rodinného auta s větším úložným prostorem pro pět osob. Příspěvky v celkové hodnotě 180 000 Kč už máme na vůz přislíbeny od nadačních fondů, ale stále nám chybí podstatná část,“ vysvětluje.
Nové auto nám usnadní každodenní péči, ale hlavně nám umožní to nejdůležitější – zajistit dalšímu zraněnému dítěti stabilitu, bezpečí a milující domov. Z celého srdce děkujeme všem, kteří se rozhodnou naši pěstounskou rodinu podpořit.
Dříve platilo pěstounství za výsostní právo bohatých, realita byla - a bývá - ovšem úplně opačná
Sirotčinec Praha - Děti z nalezinců či sirotčinců mohly být umístěny do pěstounské rodiny, ta za to pobírala finanční příspěvek. Pěstounka měla být žena „poněkud majetná a mravně zachovalá“, ve skutečnosti ale ke svým vlastním dětem přibíraly další dítě ze sirotčince zejména nemajetné rodiny, aby si finančně přilepšily. Příspěvek byl rodině vyplácen pouze do šestého roku života dítěte, proto se poté většina dětí vracela zpět do sirotčince. Odtud byly obvykle poslány do své rodné obce, kde se o ně mohla přihlásit rodina, která je povede k vyučení nějakému řemeslu. Obvykle však takové děti byly využívány spíše jako levná pracovní síla, případně skončily na ulici a žebraly.
Pěstounská péče v moderním slova smyslu se v Československu poprvé legislativně objevila v roce 1973, kdy vstoupil v platnost Zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Kořeny a formy neoficiálního pěstounství však na našem území sahají mnohem dál. Už za Rakouska-Uherska a první republiky fungoval systém tzv. nalezinců a venkovské pěstounské péče, kdy rodiny na venkově přijímaly opuštěné děti (často za finanční příspěvek). V této době šlo spíše o zvykovou a sociální praxi než o ucelený státní systém.
Za první republiky vznikla moderní síť zařízení a služeb pro osiřelé děti, rozvíjela se spolupráce s nestátními dobrovolnickými organizacemi
Na pěstouny bylo kladeno více nároků (dobré majetkové, bytové a rodinné poměry, řádný způsob života, dobrý zdravotní stav), pěstoun musel také přijmout dohled důvěrníka a dbát jeho pokynů, důvěrník měl garantovat, že dítěti nebude ubližováno. Pěstouni o dítě pečovali do 10, později až do 16 let, pobírali za to finanční příspěvek.
Vedle individuální pěstounské péče vznikaly také tzv. rodinné kolonie, které sdružovaly 10 – 20 rodin v rámci jedné obce nebo několika menších sousedních obcí. V těchto rodinách, vytipovaných sociálními pracovníky okresní péče o mládež, vyrůstalo vedle vlastních dětí také několik dětí přijatých, sociální pracovníci pravidelně na výchovu dohlíželi.
Dobře vybudovaný systém náhradní péče o děti se po roce 1948 zcela zhroutil
Síť okresních péčí o mládež byla zrušena, všechny pravomoci přešly na národní výbory. Komunistická ideologie jednoznačně upřednostnila kolektivní péči o děti před péčí rodinnou, tu umožnila pouze mezi příbuznými.
Byla ukončena činnost všech nestátních sdružení. Jedinou možností náhradní rodinné péče zůstalo osvojení dítěte bez nároku na finanční podporu. Byla vybudována síť velkokapacitních dětských domovů, rozdělených podle věku dětí.
K zásadní změně přístupu vedl výzkum týmu dětského psychologa Zdeňka Matějčka o sociální deprivaci dětí vychovávaných v kolektivních zařízeních – týkal se nejen dětských domovů a kojeneckých ústavů, ale také týdenních jeslí.
Veřejným míněním otřáslo také několik dokumentárních filmů, např. Děti bez lásky, na němž se profesor Matějček podílel. Zákon o rodině z roku 1963 proto znovu povolil pěstounskou péči. Začaly vznikat velké pěstounské rodiny, pečující až o deset přijatých dětí.
Kolem Zdeňka Matějčka a pediatra Jiřího Dunovského také začala pracovat skupina odborníků na založení SOS dětských vesniček. I tuto myšlenku pomohlo prosadit několik dokumentárních filmů odvysílaných v Československé televizi. V roce 1968 vznikla spontánně celonárodní sbírka, v níž se na výstavbu SOS dětských vesniček vybralo 28 milionů korun.
Ilustrační obrázek
Vznik a zánik SOS dětských vesniček
Navzdory ukončení revolučních snah v srpnu 1968 a postupnému zákazu všech neziskových organizací se sdružení SOS dětských vesniček podařilo vybudovat dvě vesničky v Karlových Varech a ve Chvalčově, kde pečlivě vybírané pěstounské maminky s podporou organizace vychovávaly 5-8 dětí. Byla to šance zejména pro velké sourozenecké skupiny vyrůstat pohromadě.
I sdružení SOS dětských vesniček sice bylo nakonec nuceno v roce 1974 ukončit svou činnost, vesničky ale pod hlavičkou státu nepřetržitě fungovaly až do Sametové revoluce. Dál také fungovaly individuální pěstounské rodiny, mnohdy velmi početné.
Odborníkům v čele s Jiřím Dunovským se totiž podařilo prosadit začátkem 70. let vznik zákona o pěstounské péči, který stanovil podmínky pro pěstounské rodiny a přiznal jim pravidelné příspěvky.
Sametová revoluce znovu umožnila vznik nestátních organizací, činnost obnovilo také Sdružení SOS dětských vesniček. Novela z roku 1992 umožnila předpěstounskou péči (svěření dítěte osobě, která má zájem stát se pěstounem).
V roce 1999 byl přijat zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který dále rozšířil možnosti působení nevládních organizací. Stěžejní úlohu výkonného orgánu sociálně-právní ochrany dětí přenesl zákon na obecní úřady.
V roce 2013 vstoupila v platnost novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jediným zprostředkovatelem pěstounské péče je stát prostřednictvím krajských úřadů, ten vyhledává a schvaluje nové pěstouny.
Novela umožnila rozvoj pěstounské péče na přechodnou dobu, stanovila také příspěvky jak pro dlouhodobé pěstouny, tak pro pěstouny přechodné. Na výkon pěstounské péče dohlíží orgán sociálně-právní ochrany dětí, pěstoun si vybírá doprovodnou organizaci, která mu pomáhá a poskytuje řadu služeb.
Zdroje:
https://www.sos-vesnicky.cz/stranky/historie-pestounstvi
https://www.znesnaze21.cz/sbirka/spolehlive-auto-umozni-pestounum-dat-domov-dalsimu-diteti#o-sbirce
https://www.budinpestoun.cz/statistiky
https://leccos.cz/pro-pestouny/o-pestounske-peci/
https://mpsv.gov.cz/davky-pestounske-pece-a-zaopatrovaci-prispevky-pro-mlade-dospele
