Článek
Neštěstí se stalo v červnu roku 1993, pouhé dva týdny po ukončení policejní školy: „Je to pro mne pořád těžké, docházím kvůli tomu stále na psychiatrii. Při zatýkání pachatele bylo použito střelných zbraní a kolega při špatné manipulaci opomenul, že má samopal nabitý a z metru mi prostřelil obě nohy. Naštěstí neměl přepnutý samopal na dávku, to bych tu už nebyl,“ vzpomínal Marian Valášek v dubnu loňského roku, kdy si na dárcovské platformě Znesnáze založil sbírku pro svůj snadnější život. Zatímco od policie se žádných velkých ovací, odškodnění ani podpory nedočkal, od dárců ano. Během pár týdnů poslali téměř 140 tisíc korun, které mu zajistily pohodlnější pohyb. Vedle trvalých následků mu po celé události zůstala jako jediná vzpomínka medaile od Nezávislého odborového svazu Policie ČR a následný vyhazov.
Zklamání z přístupu policie nepopírám
„Tři měsíce jsem strávil v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, rok jsem se léčil. Po návratu do práce ale pořád přicházely komplikace. Vzápětí následovala další operace, během sedmi let jich bylo pět. V roce 2001 přišlo propuštění ze služby ze zdravotních důvodu. Naivně jsem si myslel, že to půjde, sloužit dál,“ ohlíží se za léty práce u policie Marian. Přál si být policistou už jako malý kluk, jeho představy ale byly dost odlišné. Po úrazu sloužil na obvodním oddělení v Táboře, v zásahové jednotce RONA. Kolega, který mu zranění způsobil, již u policie nepracuje. K následkům celé události se podle Mariana stavěl vlažně, což je jeden z hlavních důvodů, proč mu incident nikdy neodpustil.
„Zklamal mě přístup i mnoha dalších, tehdejší okresní ředitel PČR mě ze služby propustil ze zdravotních důvodů, bez dalšího zájmu o mou existenci a budoucnost. Odškodnění ze strany PČR nebylo žádné, jen je úraz vzhledem k trvalým následkům evidován jako pracovní. Ocenění, pracovní nabídky, finanční, nebo psychická pomoc žádná,“ uzavírá se zklamáním muž, který ještě dnes hledá pomoc u psychiatra. Zbraně však nesložil a při slavnostech dál pyšně nosí policejní uniformu. Vedle průstřelu levého kolene a pravé holeně mu byla před časem diagnostikovaná poúrazová epilepsie. Následoval nástup problémů s páteří, musel tudíž začít používat mimo domov invalidní vozík. Tedy i v práci, kterou si nakonec našel překvapivě za cukrářským pultem.
Najít na trhu práce rovné zacházení je problém
„Nějaký čas jsem pracoval v chráněné dílně, kde mě to moc bavilo, ale přístup ze strany zaměstnavatele k postiženým zaměstnancům byl řekněme asociální a za hranou zákoníku práce. Ale nebýt toho, že mi po deseti letech v zaměstnání nebyla prodloužena pracovní smlouva na dobu neurčitou, asi by mě jen tak něco nedonutilo z tohoto ‚ústavu‘ odejít, jelikož možností pro postižené jako jsem já, je velmi málo. Úplnou náhodou jsem se doslechl, že v táborském Muzeu čokolády a marcipánu hledají někoho na pozici cukrář, modelář. Jelikož jsem od mládí manuálně zručný, řekl jsem si, že to zkusím, že za to nic nedám,“ vzpomíná Marian na den, kdy se mu začalo dařit.
Někdy je těžší bojovat se sladkým vábením, než se zločinci
V práci cukráře se doslova našel, i když přiznává, že první pokusy modelace marcipánu byly náročné. Ředitelka Muzea Martina Cimpová vzpomíná na začátky spolu s ním: „Vím, že svou první figurku vyrobil v Kladrubech ještě jako policista, ač to bylo z hlíny. Naše výroba je součástí expozice, a tak návštěvníci mohou v týdnu jeho práci obdivovat a dost často se stává, že si chtějí hned koupit to, co zrovna vyrábí. Je usměvavý a k lidem velmi vstřícný,“ popisuje cukráře ředitelka muzea, které navštěvují turisté z celého světa. Marian je jediný mužský element se stálým úvazkem v jejich ženském kolektivu. Vždy připravený a ochotný pomoci. Ke vzájemnému poznávání jim slouží převážně ranní porady s kávou, ale i běžný denní provoz. „O sbírce víme, oceňuji, že si vybral mechanický vozík s elektrickým pohonem, a ne plně elektrický. Pořád se chce udržovat v kondici a být závislý na své síle, a to je fajn,“ usmívá se Martina Cimpová.
Deprese Marianovi pomáhala zdolat podpora rodiny, ale i kolegů. Cukrářských, i těch policejních
„Rychle jsem se rozkoukal a ke své radosti začal dostávat opravdovou důvěru. Paní zaměstnavatelka mi začala domlouvat náročnější zakázky, jako například exponát Jakub Krčín z Jelčan s kočičím spřežením, nebo po časem i obří exponát Schwarzenberské hrobky. Denně pracuji na zakázkách dle poptávky, vytvářím například figurky na dorty nebo ty samostatně prodejné. Mám při výrobě téměř stoprocentně volnou ruku, což mě hodně baví a po zdravotní stránce mi to udržuje motoriku. Nicméně strávím celý den obklopený čokoládou, takže se musím hodně hlídat. Což je problém, mám sladké vážně rád, a i po celém dni v tomto prostředí mám večer na čokoládu chuť,“ směje se Marian.
Marian přiznává, že jeho hlavním záchytným bodem v časech, kdy se cítil ztracený, byla a dodnes je jeho rodina. A také přátelé, kteří mu pomáhají s osudem bojovat. Do sbírky na nový vozík se zapojili také někteří bývalí kolegové. „Jednou policajt, vždycky policajt!“ uvedl jeden ze štědrých dárců. „Drž se, kolego!!!“ vzkázal druhý.
„Kdyby se mi úraz nestal, myslím si, že bych stále sloužil u PČR, jelikož mě tato práce neskutečně naplňovala a bavila. Nyní mi to kompenzuje práce v Muzeu čokolády a marcipánu. Mám obrovské štěstí na skvělý přístup paní majitelky, paní ředitelky a všech kolegů. Dostal jsem úžasnou možnost v sobě najít skryté dovednosti a talent,“ uzavírá s vděčností Marian.
