Článek
Březen je podle údajů Českého statistického úřadu měsícem s nejvyšším počtem zaznamenaných sebevražd. Nejkritičtějším dnem v týdnu je pondělí. Mezi ty, kteří často zůstanou a musejí se s celou situací srovnat, jsou i děti. Každoročně ztratí svého blízkého touto cestou, ale i při autonehodě nebo následkem nemoci, každé čtvrté dítě. Právě pro ně tu je Vigvam, který jim pomáhá s truchlením.
Ilustrační foto - Olí Štrejbarová
Terapeuti Vigvamu pracovali dlouhá léta na Lince bezpečí. Právě tam zjistili, že se děti, kterým zemře blízký člověk nemají na koho obrátit. Dětští psychologové jsou moc zahlcení a jiné služby neexistovaly. Založili tak Vigvam, na jehož začátku pomáhali rodinám zcela bez nároku na honorář.
Nicméně poptávka byla tak veliká, že se zanedlouho podařilo založit Vigvam jako poradnu, kterou je dnes: „Vigvam, jako místo, kde pomáháme pozůstalým znovu objevit bezpečí v jejich světě. Aktuálně už tu nejsme jen pro rodiny s dětmi, ale také pro další pozůstalé, kteří vnímají, že jsou na truchlení sami a nechtějí být. Snažíme se také edukovat veřejnost, protože i ona může být v procesu truchlení pro pozůstalé velkou oporou. I když je smrt těžké téma, je potřeba o ní mluvit, a ne se jí vyhýbat,“ říká marketingová manažerka Vigvamu Eva Pecha.Poptávka po službách Vigvamu strmě roste. Snad v tom hraje svou roli i fakt, že téma smrti se ve společnosti stále více otevírá a přestává být takové tabu.
Když dítěti umře máma, potřebuje pomoc hned, ne až za dlouhé měsíce
Dnes Vigvam funguje díky podpoře firem, nadací a státu každý den v týdnu. Jenže zdaleka nepokryje poptávku. Čekací doba na terapii je i několik měsíců. A to i přesto, že Vigvam vznikl právě proto, aby se pozůstalí (především děti), měli na koho obrátit HNED, jakmile to potřebují. Pro proces truchlení je právě rychlost velmi zásadní, aby nedocházelo k rozvoji dalších nežádoucích jevů. Vigvam proto hledá různé cesty, jak služby pro pozůstalé zabezpečit. Jedním z nich bylo i založení sbírky na dárcovské platformě Znesnáze, kde se díky podpoře dárců podařilo situaci na nějaký zlepšit. Podporu ale pracovníci Vigvamu vítají dlouhodobě.
Ilustrační foto - auto Policie ČR státní policejní zásah místo činu vyšetřování krimi
Více přicházejí s prosbou o pomoc ženy s dětmi. Muži mívají častěji pocit, že terapii nepotřebují
Ve Vigvamu dávají terapeuti rodinám s dětmi možnost vyrovnat se se ztrátou ve stejném čase a prostoru. S možností soukromí. To znamená, že v rámci terapie se jeden z terapeutů věnuje dospělému (dospělým) a druhý dětem. Děti i dospělí mohou jak jednotlivě, tak i společně sdílet, co chtějí, a přitom ve Vigvamu mohou zanechat vše, co potřebují. Název Vigvam se tak stal příhodným pojmenováním pro místo, kde každý najde bezpečí. Mnohem častěji se na něj obracejí ženy, kterým zemřel partner a mají děti: „Je to tím, že muži mají většinou pocit, že terapii nepotřebují, mnohem častěji tam jdou kvůli samotnému dítěti než kvůli sobě. Zatímco ženy mají potřebu o podporu svou i svého dítěte,““ vysvětluje statistiku Marianna Čabová.
Dítě musí vědět, že odchod blízkého není jeho vina
Každé čtvrté dítě v Česku se setká se smrtí. Patnáct procent z nich ztrátu nepřekoná bez odborné pomoci. Škála dopadů toho, že se pomoci nedočkají, může být velmi široká. „Velmi záleží na tom, jestli bylo dítě na smrt připraveno, nebo přišla náhle. Za jakých okolností k ní došlo. Mohla to být nemoc v rámci které se už mohla rodina připravovat, náhlá nemoc s rychlým zhoršením stavu, autonehoda, sebevražda nebo vražda… či jiná násilná okolnost. Každý netradiční zásah okolnosti velmi komplikuje. Nebo když děti jsou ti, kdo své rodiče mrtvé najde. Záleží také na blízkých, zda s dítětem mluví otevřeně, nebo se uzavřou a případně mu pravdu vůbec nesdělí, což je poměrně časté například v případě sebevraždy,“ sděluje své zkušenosti zakladatelka, ředitelka a terapeutka Vigvamu Sylvie Stretti.
Nezpracovanou ztrátu si může dítě nést celý život. Bolest ze ztráty rodiče je třeba pofoukat, ne zalepit
Může se stát, že děti samy mohou za úmrtí cítit vinu. Pocitů je obrovská škála od smutku po naštvání. Často se nezpracovaná ztráta podepíše na dítěti na celý život. V projevech, které si vůbec nemusí uvědomovat. Současně se můžeme setkávat s běžnými následky, jako je šikana, psychické problémy, sebevražedné tendence nebo sklon k užívání návykových látek.
Doba truchlení nemá časové hranice a okolí by je nemělo vytyčovat
Čekací doba na odbornou pomoc dosahuje v současné době až čtyři měsíce. To je velmi dlouhá doba, po kterou ale nejde nabídnou žádný jednotný model pomoci ze strany blízkých. Terapeuti Vigvamu se ale často setkávají s tím, že okolí pozůstalého má pocit, že truchlí příliš dlouho a snaží se ho buď přivést na jiné myšlenky nebo o zemřelém už vůbec nechtějí mluvit. Vždy je potřeba vnímat, co sám pozůstalý chce a ptát se, jak říká Eva Pecha: „Vzpomínání, a navíc vzpomínání ve veselém duchu, je krásná věc. Tím, že tu zemřelý už není, neznamená, že skončil i vztah s ním. Je důležité, aby měl pozůstalý kolem sebe své blízké lidi, co ho mají rádi a rozumí mu. A současně, aby se ho okolí na jeho potřeby nebálo ptát. Klidně opakovaně. Jednou odmítnutá pomocná ruka neznamená navždy odmítnutá pomocná ruka,“ uzavírá a přidává odkaz na nejčastější dotazy, který může posloužit jako případná první pomoc.
