Článek
„Dobrý den, jmenuji se Alena a od narození jsem na invalidním vozíku kvůli dětské mozkové obrně. Žiji v Domově bez bariér a mou vášní je křížková výšivka, víra a čtení historických románů. Křtěná jsem od roku 1958 a svou víru jsem udržovala vždy celý můj život i v těžkých dobách,“ představuje se hned v úvodu na dárcovské platformě Znesnáze. O výpravě za papežem sní už tři roky. Aktivně sní: „Přišlo to po zvolení otce Františka, který k nám postiženým má vřelý vztah. Přesvědčila jsem se, když dostal do náručí chlapce se spasmami a on se u něj uklidnil. Chlapec si spokojeně lehl na jeho rameno. Oslovil mě v tu chvíli podobně jako Jan Pavel II., ale František si mě získal ještě více,“ vzpomíná.
V Domově bez bariér v Hořicích žije paní Alena dlouhých 51 let. Mrzí ji, že se tamní lidé nescházejí tolik, jako dříve a společnost a dobrodružství jí chybí. Miluje poznávání a vzdělávání: „Kdyby bylo zdraví lepší, tak by to byly památky církevního duchu, kam bych si vyrazila. Všude jsou schody a přes ně se nedostanu. Tyto památky alespoň sleduji v televizi. Dále mě baví ruční práce konkrétně vyšívání a čtení historických románů,“ líčí své koníčky.
„Pro papeže chystám malou výšivku“
Už jako malá holka s tatínkem a babičkou navštěvovala posvícení, které si nikdy nechtěla nechat ujít. Tvrdí, že Andělíček strážníček ji celý život navštěvoval pravidelně a po revoluci se vrátila k návštěvám bohoslužeb v kostele. Mluvíme o časech, kdy lidem s jakýmkoli handicapem nebylo „společensky přáno“, přesněji řečeno, na ulici jste je v podstatě nepotkali. Vozíčkářům omezovaly život bariéry a ti ostatní přebývali na psychiatrických klinikách nebo v ústavech, kam režim uklízel děti s tělesným postižením. Časy, které nebyly snadné pro žádného handicapovaného člověka už jsou pryč a paní Alence se zdánlivě nedosažitelné sny přibližují: „Těším se na požehnání od Františka. Ráda bych mu dala malý dáreček, nějaký malý obrázek vyšitý křížkovým stehem. Škoda, že mi zemřel přítel Honza, ten by ode mě měl požehnání,“ říká.
Silná víra paní Aleny je zřejmá už ve chvíli, kdy vstoupíte do jejího pokoje.
Z elektrického vozíku do mechanického. Ani to Alenu na cestě do Vatikánu nezastaví
„Náročné to bude. Jelikož pojedu na mechanickém vozíku, na kterém nejezdím denně. Přeprava elektrického vozíku je náročnější, ale hlavně získat povolení na přepravu baterie. Z Hořic do Prahy pojedeme vlakem. V Praze městskou hromadnou dopravou. Na letišti se přidáme k výpravě pořádané z České republiky u příležitosti Svatého roku poletíme do Vatikánu. Bydlení je zajištěné v bezbariérovém ubytování. Na cestě mi budou pomáhat pečující a dobrovolnice Baruška s Hankou,“ plánuje usměvavá dáma. Je vděčná každému, kdo se jí rozhodl s jejím snem pomoci. Na cestu potřebuje speciální inkontinenční a zdravotní pomůcky, uhradit ubytování a náklady své i asistenta, což je finančně náročné: „Vaše pomoc mi umožní uskutečnit tuto cestu a splnit mé celoživotní přání,“ vzkazuje všem, kteří přispěli nebo se pomoci chystají.
Alenko, znám Vás od vidění z Hořic. Ráda pomůžu k uskutečnění Vašeho přání. Srdečně Vám přeju, ať máte krásný životní zážitek! 2 000 Kč — Zuzana P.
Do této chvíle podpořilo její cestu za snem už devadesát dárců. K vytouženému cíli chybí jen několik tisíc korun. Národní pouť do Říma bude vypravená už zanedlouho a je velmi pravděpodobné, že chybět na ní nebude ani paní Alena, která do této chvíle viděla všechnu tu krásu historie jen v knihách a televizi. A teď se dotkne jejího srdce. Stejně, jako Svatý otec.
