Řekněte jim do očí, že tomu nerozumí, že nic nezažili a že se jich to netýká. Jen to zkuste!

V rozhlase jsem strávila jako redaktor 15 let. A vždycky budu srdcem rozhlasák. Je to jakási „diagnóza“, kterou mají rozhlasáci společnou a nedá se z těla dostat, ať se kdo snaží, jak chce.

Být rozhlasák znamená respektovat kodex Českého rozhlasu. Respektovat pravidlo, že pokud není informace ověřená minimálně ze dvou zdrojů, nemůže „jít ven“. A je jedno jak moc jste o relevanci vámi předložených informací přesvědčení a jak málo času do uzavírky zbývá a nervů ubývá. Je to pravidlo, přes které nejede vlak a zpětně je za to každý nesmírně vděčný.

Být rozhlasák znamená neplazit se, nesměřovat a neinformovat podle toho, co si žádá ta která cílová skupina, politické uskupení nebo kdokoli jiný. Protože jediným úkolem je přinášet fakta a informovat o skutečnostech, jaké jsou.

Mám srovnání, díky kterému si přístupu ČRo umím náležitě vážit

Před nástupem do Českého rozhlasu jsem pracovala v regionální stanici jedné velké komerční televize, kterou dnes každý zná. Mluvíme o roku 2003, kdy se ještě reportáže posílaly do hlavních zpráv (do Prahy na nádraží, kde tamní poslíček z TV převzal) na kazetách, úplatkem některému z řidičů linkové autobusové dopravy (většinou za dvacku až "pade:). Jen těžko tomu dnes v době vyspělých technologií uvěřit, stejně jako tomu, že se vysílalo podle specifických pravidel.

Dostávali jsme pokyny (od pověřených jednotlivců), že reportáže musí vyznívat tak, jak je chce slyšet naše cílová skupina diváků. Tu jsme z průzkumů dobře znali. Pokud by jim výsledná podoba zpravodajství radost neudělala, odešli by. A tak bylo třeba „udělat jim radost“. Nemám tušení, jaká je v tomto médiu interní situace po téměř čtvrt století, ale při pohledu na jejich zpravodajství propadám v osobní přesvědčení, že nijak zvlášť odlišná.

Když ještě existuje jiná možnost

Byl to jeden z hlavních důvodů mého odchodu. Doufala jsem, že vyhraju právě probíhající konkurz Českého rozhlasu a k mému velkému štěstí se tak stalo. Za celých dalších 15 let jsem nikdy žádné podobné pokyny a požadavky nezaznamenala. Jediným požadavkem bylo vysílat ověřené informace.

Člověk pak pochopí, jak se dělá skutečná žurnalistika a jak velké rozdíly a příkopy právě tyto odlišné přístupy můžou v české společnosti udělat. Je to bolestný obrázek, ale také pohon k tomu dělat práci dál tak, jak se má, i když je to často mnohem náročnější a s menším příjmem. Ano, redaktoři veřejnoprávních médií nejsou placení tak, jak si lidé myslí. Přesto zůstávají - právě z výše zmíněných důvodů.

Existuje takové nepsané pravidlo, které redaktor často slýchá - „odkud jiní utíkají, tam ty musíš okamžitě jít“. Myšleny jsou krizové situace, o kterých je třeba informovat, aby byli ochráněni další. A tak jsou zvyklí neutíkat a nebát se. Pokud mají zázemí, ve kterém můžou říkat, co skutečně vidí.

Jenže co se stane, až nebude kam za pravdou utíkat? A asi všichni cítíme, že ta doba se bohužel pomalu blíží. A jak moc velký dopad bude mít na naší společnost, když budou omezena i regionální studia?

Pomoc bez očekávání reklamních spoluprací a úplaty

Je to deset let, co se na půdě Českého rozhlasu v Jihlavě zrodil nápad na projekt Ježíškova vnoučata. Stalo se tak po předvánočním natáčení v jednom domově důchodců, kde by se osamělost v chodbách dala krájet. A byl to právě Český rozhlas, který nápad jedné urputné redaktorky nezahodil, ale naopak se ho chopil způsobem, který z něj udělal největší charitativní projekt pro seniory v Česku. Za pár dní startuje jeho 10. ročník. A opět bude pomáhat těm, na které rodina nebo společnost zapomněla.

Zákony médiím ukládají povinnost vytvářet a šířit programy, které přispívají k sociální soudržnosti, odrážejí rozmanitost společnosti a posilují vzájemné porozumění a toleranci. Zatímco zákon je obecný, podrobnosti upravují vnitřní kodexy schvalované Radami obou institucí. Například Kodex České televize v Článku 20 přímo definuje pravidla pro charitativní a dobročinnou činnost.

Stanovuje, že při poskytování nekomerčního mediálního partnerství mají charitativní, humanitární a osvětové projekty přednost. Každý rok pomáhá ČRo a ČT například jen v předvánočním čase získat pro potřebné desítky milionů korun. I to je role veřejnoprávních médií, na kterou nesmíme zapomínat. Společně s otevíráním důležitých sociálních témat a snahou o nápravu bezpráví, bezmoci a strádání nejslabších.

Mladí jsou naše jediná záchrana

Obrovskou radost mi dnes na jihlavském náměstí udělalo to, kolik mladých lidí přišlo stávku veřejnoprávních médií podpořit. Troufám si říct, že jich byla možná více než polovina. Nebáli se projevit, měli velmi pádné argumenty a velký přehled. A rozhodně nesouhlasili s názory, které často můžeme slýchat - „jste mladí, nic jste nezažili, nerozumíte tomu, nemáte co mluvit, vás se to netýká.“

Akorát že vůbec.

Jsou to právě oni, o koho tady běží. A jsou si toho moc dobře vědomí. Ohánět se tím, že nic nezažili, je poměrně komické v kontrastu s těmi, kteří zažili, ale jako by zapomněli. Dvojnásob bolestivější musí být slyšet to od vlastních prarodičů. I takových rodin je dost.

Nepoučitelná společnost s retroaktivním falšováním paměti

Historici říkají, že jejich práce je ta nejvíce frustrující ze všech. Právě proto, že musí přihlížet tomu, jak je společnost nepoučitelná a své fatální chyby stále dokola opakuje. Věřím, že i někteří z vás už hluboko pohřbili jen myšlenku vynést téma politiky u rodinného oběda, aby vůbec stihli dojíst. Nebo si schováváte oči za vlastní dlaní při čtení komentářů rodinných příslušníků na sítích.

Je tady skvělé centrum Fakt, jo? organizce Elpida, je tady neúnavná Ověřovna rozhlasu… jenže, síla řetězových mailů s řadou červených vykřičníků, caps locku a facebookových skupin s výkřiky zmanipulovaných přesvědčených je stále mnohdy větší. Stačilo by si jen sednout a v klidu si kriticky popovídat. Bez předsudků k mládí a přesvědčení o vlastní a jediné pravdě. Jenže ne ve všech rodinách to funguje a často tahle bezmoc dokonce pálí mosty.

Tahle nastupující generace už je mnohem dál než my. Možná ještě někteří nevědí, co chtějí, ale rozhodně vědí, co nechtějí. Umí kriticky přemýšlet a dohledávat ověřené informace. Umí naslouchat, klást otázky a na otázky odpovídat. Zajímat se. Nemít tunelové vidění, ale vnímat události v souvislostech, otevřeni jiným názorům. Protože moc dobře vědí, že o nich už z principu nemůžou rozhodovat jiní. Protože budoucnost bude patřit jim a jejich dětem. Ne nám, kteří ji můžeme pohřbít, když se budeme bát stát rovně a se zdravým rozumem.

Bez stabilního a nezávislého financování hrozí postupná degradace investigativní žurnalistiky a zpravodajství, které jako jedny z mála nepodléhají zájmům soukromých vlastníků či oligarchů. Veřejnoprávní média mají ze zákona povinnost věnovat se menšinovým tématům, kultuře, vzdělávání nebo podpoře lidí se zdravotním postižením. Komerční média tato témata kvůli honbě za sledovaností často přehlížejí. Ohrožení ČT a ČRo je jasné ohrožení platformy pro ty nejslabší z naší společnosti. A to se může dříve či později týkat kohokoli z nás.