„Vyměňte jedno podrbání denně za prohmatání!“ Lukáš prodělal rakovinu varlete ve 26 letech

Lukáše Kunderu znám jako kamaráda kamarádky, jako syna kamaráda herce z divadla, jako kluka, se kterým byla vždycky sranda, kdekoli se ukázal. Když jsem se před lety dozvěděla, že prodělal rakovinu varlat, strašně mě to zaskočilo a mrzelo, ale říkala jsem si, že zrovna tenhle kluk to určitě zvládnul s humorem a nadhledem - samozřejmě v nejvyšší možné míře. Ale jaká je skutečnost? Co prožívá 26letý člověk, který s největší pravděpodobností bere do ruky „svoje koule“ častěji úplně z jiných důvodů než je prevence - a najednou zjistí, že se „něco děje“. A dá se vůbec něco takového s humorem ustát? Poprosila jsem Lukáše o shrnutí jeho vzpomínek a on neodmítnul. Protože ví, že jde o téma, o kterém je třeba hlasitě mluvit.

Lukáš čekal s návštěvou doktora do poslední chvíle. Zasáhla až kamarádka

„Začalo to samozřejmě nenápadně. Nic mě nebolelo, nic mě netahalo, ale postupně se mi varle začalo zvětšovat. Uchopil jsem to asi jako každý chlap ve stylu - Ono to přejde, nepůjdu přeci k doktorovi s tím, že mám problém „tam dole“. Představa toho, že bych mohl mít rakovinu, mě děsila a zároveň mi to přišlo jako něco nereálného. Takže jsem samozřejmě čekal až do fáze, kdy se zvětšení projevovalo viditelně a začal jsem se opravdu bát. Ale definitivní krok k vyšetření byl až díky mojí kamarádce, které jsem se na jednom večírku, značně opilý, svěřil, že asi mám problém a bojím se. A ona nelenila a nejen, že si to -na rozdíl ode mě- pamatovala, ale po víkendu mi ráno volala s tím, že jdeme k doktorovi. A pak se rozjel celý ten kolotoč,“ vzpomíná na rok 2016 Lukáš.

Všechno to podle něj šlo hrozně rychle. Dorazili na urologii, kde mu doktor udělal sono a sdělil, že „tam je nádor a že to musí okamžitě ven“. Dostal žádanku do nemocnice a měl si jít domluvit co nejdřívější termín operace. A protože ještě ten den nejedl, nakonec si ho tam rovnou nechali a začali připravovat na operaci. „Přístup lékařů byl velice profesionální, žádné přehnané emoce, což zpětně beru jako veliké plus. Zjistil se problém a jdeme ho vyřešit. A můžu říct, že tento přístup jsem si vlastně uchovával v sobě po celou dobu léčby a možná i proto, jsem to nebral nijak tragicky, ale spíše jako běžnou věc života. Mám problém a teď se nějakým způsobem vyřeší.“

“ Moje babička je lékařka, takže u nás doma vždy platilo jednoduché pravidlo - pokud lékař řekne, že je něco potřeba, tak o tom ví více než já a věřím mu”

Ve vzpomínkách Lukáše byla operace čistě rutinní záležitost. Příprava na operaci, zavolat do práce a domů, a na sál. Noc strávil na lůžkovém oddělení a pak už šel domů a čekal na výsledky histologie. Když se potvrdilo, že nádor był zhoubný a čeká ho další léčba, předstoupil před onkologickou indikační komisi: „Seděla tam onkologická lékařka, pár dalších lidí z oddělení, včetně patologie a vedli se mnou velice otevřenou konverzaci o tom, jaké mám možnosti a jaký bude další postup. Seznámili mě s průběhem léčby, jaké jsou vyhlídky a hlavně, což mě překvapilo, se zeptali, zda chci tuto léčbu podstoupit. Což mě tenkrát vlastně překvapilo, protože si nedokážu představit, že bych řekl „ne, nechci“ nebo „já chci znát názor ještě někoho jiného“. Moje babička je lékařka, takže u nás doma vždy platilo jednoduché pravidlo a to, že pokud lékař řekne, že je něco potřeba, tak o tom ví více než já a věřím mu. A můžu říct, že jsem velice rád a vděčný celému týmu onkologie Nemocnice Jihlava, protože přístup všech byl během celé léčby velice profesionální, přátelský a nikdy jsem neměl pocit, že bych byl jen další pacient,“ ohlíží se s vděčností za průběhem léčby v jihlavské nemocnici.

Čekaly ho dva týdenní cykly chemoterapie. To znamenalo přijít každé ráno do nemocnice, posedět si zhruba tři hodiny v křesle, při čtení, s kanylou v ruce, do kterému mu kapalo cytostatikum .”Když bylo dokapáno, rozloučili jsme se a šel jsem pokračovat ve svém životě. Jeden cyklus byl od pondělí do pátku, poté jsem měl mít asi 2 nebo 3 týdny volno a poté další kolo. Součástí léčby byly samozřejmě i léky, které mi pomáhaly zvládat celý proces, co se týče nevolností a slabostí. Zpětně to můžu připodobnit stavu po dlouhém večírku. Ale léky vždy velice rychle zabraly, takže jsem mohl více méně normálně fungovat. Bez práce, samozřejmě.”

Nejtěžší prý asi byla část, kdy Lukáš během pauzy mezi cykly skončil na jednotce intenzivní péče - málem mě zabila obyčejná angína, říká

„Jak jsem říkal, žil jsem celkem normálně, takže když mi po první kontrole řekli, že to zvládám dobře a krvinky jsou v normálu, vyrazil jsem s kamarádkou na koncert, poté nějaké to víno a zakončení celého večera bylo na diskotéce. A to mě dorazilo. Na další kontrole, pár dní po tomto mejdanu, bylo vše jinak. Hodnoty bílých krvinek spadly, imunita tedy naprosto minimální a do toho jsem chytil angínu. Nastal rychlý přesun na JIP, protože mi reálně hrozilo, že mě něco, jako je angína, může zabít. Naštěstí mě tam dali dohromady, imunita se mi srovnala, angina vyléčila a já poté mohl pokračovat v chemoterapiích. Poslední den jsem se se všemi rozloučil, zůstal týden doma a pak nastupoval do nové práce. Bral jsem to tak, jako když člověk dobere antibiotika. Hotovo, jsem vyléčen, můžu začít fungovat.“

Humor pomáhal Lukášovi se s celou věcí vypořádat. Už ve chvíli, kdy ho vezli na operační sál věděl, že z toho bude „dobrej materiál“

Všechno si to zapamatuj, z toho bude dobrej materiál, znělo v Lukášově hlavě už ve chvíli, kdy ho vezli na operační sál. Prý je to možná už nějaká profesionální deformace, ale stand-up komik na všechno, co se v jeho životě děje, kouká zkrátka trošku jiným pohledem. Protože vždy se na tom dá najít něco, z čeho udělat humor. „Ano, můj humor mi pomáhal od začátku. A to jsem byl úplně na začátku své stand-up kariery. Měl jsem za sebou první celovečerní vystoupení a další jsem měl v plánu někdy časem. Takže ano, moje druhá celovečerní stand-up show byla tři dny před nástupem na chemoterapie a z velké části byla o mé současné situaci, o tom, co jsem již zažil a jak s tím nakládám. Většina lidí v publiku se dozvěděla až tam, že jsem nemocný. Bylo to vlastně velice terapeutické, veřejně vylézt na stage, sdělit, že jsem nemocný s humorem povídat o tom, jaké to vlastně pro mě je. Show se jmenovala „Kalhoty dolů, koule pryč“ a dodnes můžu říct, že jsem rád, že jsem to tenkrát vše přetavil do humoru.

V současné době začínám i pracovat na knize se stejným názvem, kde bude celý tento příběh popsán. Upřímně, syrově, ale s humorem.“ Odezvy podle něj byly většinou pozitivní právě z toho důvodu, že lidé ocení jeho otevřenost. „Zároveň je důležité říct, že bych nikdy neshazoval nemoc jako takovou, stejně tak příběhy kohokoliv jiného. Celé je to pouze můj vlastní příběh o tom, jak jsem se s tím díky humoru vypořádal a jak s tím žiju dál,“ vysvětluje.

Intimní život po odstranění varlete? Nikdo si nestěžoval, usmívá se Lukáš

„Samozřejmě, že jsem přemýšlel, jak to vlastně bude v posteli, po tom všem. Komplexy z toho, že už mám jen jedno varle, jsem ale neměl. Vzhledem k tomu, že samotné odebrání bylo velice rychlé a neměl jsem čas o tom přemýšlet, tak jsem se s tím sžil velice dobře. Vše naštěstí fungovalo jak má a v posteli si nikdo nestěžoval,“ Humor je pro Lukáše nejen typický, ale hlavně léčivý. A pomáhá i těm, kteří na jeho stand-up shows přicházejí. Pokud jde o neplodnost po chemoterapiích, tak to prý nikdy neřešil: „Jsem gay a vlastní rodinu neplánuji. A i kdyby, tak bych určitě řešil vše formou adopce.“

Vím, že jsem se „o ně“ nestaral. Neprohlížel jsem se, nevěnoval jsem prevenci žádný čas!

Lukášův přístup k celkové prevenci zdraví se po této zkušenosti od základu změnil. Velkou roli prý hraje i fakt, že je mu dnes už 36 let. Na rakovinu přišel před celou dekádou, a je to jen pár dní, co měl poslední kontrolu po deseti letech. Oficiálně byl propuštěn z pravidelných návštěv onkologie a to k tomu bych mu rozhodně chtěla upřímně a ze srdce gratulovat. Nicméně tím pro něj ale celá věc nekončí. Nehodlá na vše zapomenout a jít dál. Naopak. Je přesvědčený, že povědomí nemoci a prevence musí být větší - a pokud to jde s humorem, tím lépe pro něj!

„Zdraví máme jen jedno a když můžu udělat něco, abych ho ochránil, neměla by o tom být žádná polemika. Zpětně vidím pár momentů, kdy jsem si něčeho všiml, neřešil to a nechal do dojít až tak daleko. A proto si myslím, že je důležité o tom všem mezi muži a hlavně mladými muži mluvit. Jak vždy říkám, stačí jedno podrbání denně vyměnit za prohmatání,“ usmívá se.

Nezapomenout, ale naopak připomínat

V současné době začíná Lukáš Kundera pracovat na knize se stejným názvem, jaký nesla jeho tehdejší stand-up show. Chce v ní převyprávět celý svůj příběh se zkušenostmi a zážitky tak, jak je život přinesl. Věří, že právě to je nejlepší cesta, jak může přispět k tomu, aby muži věnovali svému „podvozku“ stejnou péči, jako tomu svého auta, protože shánění náhradních dílů je zde skutečně o poznání složitější. S humorem vzpomínky přináší z podia svým divákům (v nejbližších dnech ho můžete vidět například 11.11. NoD Prague, 16.11. BumBum Comedy Ostrava nebo 18.12. Rock Café Prague) a věří, že i taková osvěta je přínosná.

Právě teď, v rámci Movemberu, se Lukáš rozhodl podpořit sbírku Znesnáze21 na podporu Nadačního fondu Muži proti rakovině. Peníze z ní poputují nejen na potřebnou osvětu, ale také na podporu výzkumu a nákup zdravotnického vybavení pro urologická pracoviště v Česku. Společně budeme moc rádi, když se rozhodnete pro to samé. Děkujeme! ♥