Tlak vyvolá protitlak: Proč nás děti ignorují? | Áp lực tạo phản lực: Tại sao con phớt lờ?

Česká verze článku je k dispozici níže, hned za vietnamským textem.

Có lẽ bạn cũng đã từng gặp tình huống này… Đột nhiên đứa trẻ tự giác đứng dậy đi quét nhà hoặc dọn dẹp phòng. Bạn nhìn thấy và dù có ý tốt, nhưng với giọng điệu mệt mỏi, bạn lại gắt lên với con:

„À, cuối cùng cũng chịu làm rồi đấy! Đi quét nhà ngay đi, nhìn xem cái phòng có khác gì cái chuồng lợn không, ở bẩn thế!“

Kết quả là gì? Đứa trẻ tức giận vứt chổi xó, bỏ mặc đấy, rầm cửa bỏ đi, còn bạn thì chỉ biết đứng đó cằn nhằn rằng con lại hoàn toàn phớt lờ mình.

Hãy cùng giải thích theo một cách đơn giản, dễ hiểu nhất. Khi chúng ta tấn công và bắt đầu chỉ trích đứa trẻ như vậy, não bộ của con sẽ lập tức đánh giá đó là một mối đe dọa. Vào khoảnh khắc đó, mọi suy nghĩ thấu đáo, lý trí trong đầu sẽ bị tắt đi, và quyền điều khiển sẽ thuộc về phần não cổ xưa nhất – trung tâm sinh tồn.

Não bộ của trẻ lúc này chỉ có thể chọn 1 trong 3 phản xạ theo bản năng:

Bằng cách tạo áp lực lên đứa trẻ, chúng ta đã vô tình kích hoạt cơ chế tự vệ sinh học của con và tạo ra một lực phản kháng tự nhiên.

Điều này cũng được chứng minh qua các con số. Các cuộc khảo sát tâm lý lớn đã chỉ ra rằng phương pháp cứng rắn và quát mắng tuy có thể mang lại một kết quả – sự vâng lời ngay lập tức vì sợ hãi. Thế nhưng, đây có thực sự là con đường đúng đắn? Việc vâng lời vì sợ hãi sẽ để lại nhiều hệ lụy lâu dài, bao gồm việc hành vi của trẻ trở nên tệ hơn và làm rạn nứt các mối quan hệ trong gia đình.

Ngược lại, nghiên cứu cho thấy nếu chúng ta công nhận nỗ lực của trẻ và việc con bắt tay vào làm, có tới 90% trẻ em sẽ hợp tác vui vẻ hơn trong tương lai. Và đó chẳng phải là điều mà chúng ta, với tư cách là cha mẹ, đều mong muốn sao?

Nuôi dạy con không phải là việc trở thành những bậc cha mẹ hoàn hảo. Tất cả chúng ta đôi khi đều mệt mỏi và mất bình tĩnh. Nhưng ngay tối nay, bạn hãy thử làm khác đi một chút xem sao. Ngay khi thấy con đang làm việc gì đó, hãy thử 3 điều sau đây:

Hãy bỏ qua những lời đánh giá tiêu cực kiểu như „Con bừa bãi quá“. Chỉ cần mô tả lại những gì bạn thấy một cách khách quan và thân thiện:

„Mẹ thấy con cầm chổi lên rồi, tuyệt quá. Ở đằng kia cạnh giường vẫn còn một ít vụn bánh kìa.“ Trẻ sẽ không coi đó là một sự tấn công, không cảm thấy bị buộc tội và não bộ của con sẽ giữ được sự bình tĩnh.

Não bộ con người tự nhiên rất ghét bị người khác chỉ tay năm ngón. Ngay khi bạn cho trẻ quyền lựa chọn, bạn sẽ giảm bớt sự kháng cự của con. Hãy thử nói:

„Con muốn quét phòng bây giờ trước bữa tối, hay là để sau khi ăn xong rồi làm?“ Đứa trẻ sẽ có cảm giác rằng mình đang tự làm chủ và quyết định việc của bản thân.

Thay vì tấn công một cách gay gắt theo kiểu „CON lại không dọn dẹp rồi“, hãy thử chỉ nói về cảm xúc của chính bạn:

„Mẹ rất vui khi nhà cửa sạch sẽ và chúng ta có thể thoải mái ngồi ở đây.“ Hoặc: „Hôm nay mẹ thực sự rất mệt, sẽ giúp ích cho mẹ rất nhiều nếu con nhặt những món đồ đó lên đấy.“ Bởi vì việc hợp tác với một „người đồng hành“ không đổ lỗi mà thành thật nhờ giúp đỡ bao giờ cũng dễ dàng hơn nhiều.

Chúc các bậc phụ huynh có những ngày tháng đồng hành cùng con thật nhiều niềm vui và thấu hiểu!

Thân mến, Đội ngũ Olymp School

Možná to znáte taky… Dítě se zničehonic zvedne a jde samo od sebe zamést nebo uklidit pokoj. Vy ho uvidíte a s dobrým úmyslem, ale unaveným tónem na něj vyjedete: „No konečně! Okamžitě jdi zametat, podívej se, jak to tu vypadá, seš čuně!“

Výsledek? Dítě naštvaně zahodí smeták, vykašle se na to, práskne dveřmi a vy jen stojíte a nadáváte, že vás zase úplně ignoruje.

Proč se to stalo? Vysvětleme si to selským rozumem. Když na dítě takhle zaútočíme a začneme ho kritizovat, jeho mozek to okamžitě vyhodnotí jako hrozbu. V tu chvíli se v hlavě vypne jakékoliv racionální uvažování a velení převezme ta nejstarší část mozku – centrum pro přežití.

Dětský mozek má v tu chvíli na výběr jen ze tří instinktivních možností:

Tím, že na dítě zatlačíme, u něj spustíme biologický obranný mechanismus. Vyvoláme přirozený protitlak.

Potvrzují to i čísla. Velké psychologické průzkumy ukázaly, že tvrdý přístup a křik sice mohou vést k jedné věci – okamžité poslušnosti ze strachu. Nicméně je tohle ta správná cesta? Poslouchat někoho kvůli strachu má na svědomí mnoho dlouhodobých problémů, včetně zhoršení chování a narušení vztahů v rodině. Naopak se ukázalo, že pokud u dětí oceníme jejich snahu a to, že vůbec začaly něco dělat, celých 90 % dětí pak ochotněji spolupracuje v budoucnu. A to přece jako rodiče chceme, že?

Výchova není o tom být dokonalí rodiče. Všichni jsme někdy utahaní a ujedou nám nervy. Zkuste to ale už dnes večer trochu jinak. Jakmile uvidíte, že dítě něco dělá, vyzkoušejte tyto 3 věci:

1. Oceňte záměr a jen popište situaci - Zahoďte hodnocení typu „Jseš čuně“. Jen suše a přátelsky popište, co vidíte: „Vidím, že jsi vzal do ruky smeták, to je super. Támhle u postele jsou ještě nějaké drobky.“ Dítě to nebere jako útok, necítí se obviněné a jeho mozek zůstane v klidu.

2. Místo rozkazu dejte na výběr - Lidský mozek přirozeně nesnáší, když ho někdo diriguje. Jakmile dáte dítěti možnost volby, snížíte jeho odpor. Zkuste říct: „Chtěl bys ten pokoj zamést teď před večeří, nebo se do toho pustíš raději až po ní?“ Dítě získá pocit, že o sobě rozhoduje samo.

3. Mluvte v klidu o svých pocitech - Místo hystericky útočného „TY jsi zase neuklidil“ zkuste mluvit čistě o sobě: „Mám radost, když je tu čisto a můžeme si sem v klidu sednout.“ Nebo: „Jsem dneska vážně unavená a moc by mi pomohlo, kdybys ty věci posbíral.“ Je totiž mnohem snazší vyhovět parťákovi, který vás neobviňuje, ale upřímně žádá o pomoc.

Tak vám držíme palce do dalších společných dnů!

Váš tým Olymp School

Metaanalýza o vlivu trestů a tvrdého přístupu (E. T. Gershoff, 2002) - Tato rozsáhlá studie je přímým zdrojem tvrzení, že tresty a tvrdý přístup vedou pouze k 1 žádoucímu výsledku (okamžitá poslušnost dítěte), ale zároveň k 10 nežádoucím dlouhodobým důsledkům. Mezi tyto negativní dopady patří horší osvojení si morálních principů, delikventní chování a narušení vztahů v dospělosti.

Výzkum o vlivu ocenění úsilí a procesu (C. M. Mueller a C. S. Dweck, 1998) - Tato studie (a na ni navazující práce Carol Dweckové o růstovém myšlení) dokládá, že pokud děti chválíme za to, že jsou „chytré“, vyhýbají se pak výzvám. Pokud ale u dětí oceníme jejich úsilí a proces, celých 90 % z nich si následně dobrovolně vybere těžší úkol (v experimentu šlo o složitější puzzle), ze kterého se mohou něco naučit. Je lepší oceňovat u dětí spíše záměr a snahu než samotný výsledek.

Studie o dlouhodobém vlivu tvrdých trestů na vývoj mozku (T. O. Afifi et al., 2012, 2013, 2017) - Dokládá, že tvrdé tresty a vyvolávání strachu u dětí fungují jako takzvané „nepříznivé zážitky z dětství“ (adverse childhood events), které mají prokazatelně negativní vliv na vývoj dětského mozku a zvyšují riziko psychických poruch i zhoršeného fyzického zdraví v dospělosti.

Odbourání systému trestů a posilování vzdoru (A. E. Kazdin, 2008) - Alan Kazdin upozorňuje na psychologický fenomén u rodičů – když na dítě tvrdě zatlačí (nebo jej fyzicky potrestají), dítě ze strachu okamžitě poslechne, což rodičům přinese rychlou úlevu od napětí. Tím se u rodičů utváří „negativní posílení“ k tomu, aby příště útočili a trestali znovu, i když to prokazatelně mění chování rodičů k horšímu a dítěti to z dlouhodobého hlediska vůbec nepomáhá.

Výchova bez nátlaku a odměn (Alfie Kohn, 2005) - Práce Alfieho Kohna se přímo staví proti tradičnímu nátlakovému chování, odměňování a trestání. Dokládá to, co v článku učíme – k dítěti je mnohem efektivnější přistupovat s rozumem, vysvětlováním a nepodmíněnou podporou, namísto rozkazování a autoritativního tlaku, jenž vyvolává pouze protitlak a dělá z dítěte ignoranta.