Článek
Lucidní snění. Prožívání snů. Začalo to samo od sebe před 11 lety. Od té doby jsou to tisíce příběhů. Kdykoliv usnu, prožívám svůj sen. Některé po probuzení odejdou do zapomění, některé si pamatujeme navždy. A příběhy o tajných dveřích si pamatujeme.
Stejně jako v reálném životě otevíráme dveře, o kterých nevíme kam vedou, to samé se děje i ve snu. A ty dveře mají různou podobu.
Kráčím po známé silnici domů. Musím vyjít na kopec, za kterým se v údolí nachází můj rodný dům. Jsem tak natěšený, že začínám utíkat. Blíží se vrchol. Jsem tak blízko. Dělám poslední krok a padám do neznáma. Není tady žádné údolí. Není tady má rodná vesnice ani můj rodný dům. Vidím jen velkou nekonečnou vodní hladinu. Začne působit pud sebezáchovy. V reálném světě jsem se v dětství topil, hrozná zkušnost. Od té doby mám z vody strach. V panice se v tom pádu zachytím skály a ta mne zastaví. Po chvilce vydýchání pomalu lezu dolů. Ta hladina mne přitahuje. Chtěl bych se do ní celý ponořit. Místo skoku však jen pomalu kráčím do vody. A znovu ten strach z pocitu topení se. Utopím se nebo je ta hladina jen hranicí mezi různými světy a je mi umožněno do něj vejít? Strach z utopení je silnější. Dívám se kolem sebe a vzadu ve skále za mnou uvidím jiné dveře. Ty jsou reálné. Vycházím z vody a jdu je otevřít. Vstupuji do výtahu, který se sám od sebe rozjede. Zastaví. Dveře se otevřou. A já se ocitám ve známém reálném světě. Procitám a tluču se rukou do hlavy. Opět jsem to nedokázal.
A takových podobných snů jsem prožil mnoho. Je ty dveře mají jinou podobu. Ve své podstatě jsem o tom již psal. Jsou to například setkání s mrtvými a moje touha jít s nimi. Jenže mne vždy něco přinutí zůstat. Z nějakého důvodu se zdržím a mrtvý mezi tím odejde. Když se probudím, tak se vždy tluču do hlavy. Proč jsem neodešel za poznáním.
Ve své podstatě se to rovná příběhu mého života. Nikdy mne nebavila technika. Jazyky, dějepis, zeměpis. To byla moje doména. Touha po poznání a tím i po cestování. Po roce 1989 se otevřely hranice. Mohli jsme začít cestovat. Navíc jsem až tehdy zjistil, že máme rodinu v tehdejší SRN. Měl jsem možnost odejít, nebyl bych tam sám. Jenže já zůstal doma. Ve známém prostředí. Doma u maminky. Sestry se vdají a odejdou. Ty zůstaneš doma a musíš se tedy starat o svůj dům. A tak jsem zůstal. I když se pak můj osud odvíjel jinak, nikdy jsem v podstatě neodešel. Známé bylo víc než tajemno.
Teď jsem na sklonku života a touha někam jít ve mně pořád je. Obzvláště touha jít na východ i díky snům, které mám. Mnoho je jich spojeno s Budhismem. Jako bych tam již někdy v minulosti v minulém životě byl. Ten pocit je ve mně uložen hodně hluboko. I díky snu, kdy jsem v jednom minulém životě byl mnichem v Tibetu.
Procházím vesnicí do svého kláštera. Jsem mnich. Lidé se na mne usmívají, spínají ruce a klaní se mi. Jenže důležité je to, co říkají: Svatý muž se vrátil. Svatý muž se vrátil. Proč říkají: Vrátil? Měli by říkat: Svatý muž prochází. Takže jsem tam již někdy musel být. A ještě se tam vrátím. Bude to ještě v tomhle životě nebo v příštím?
Dveře. Nikdy nevíme, co za nimi najdeme. Můžeme jenom předpokládat. A otevřít je. Je to o rozhodnutí. Dokáži ty dveře někdy otevřít? Sny s dveřmi nejsou pravidelné. V tom příběhu je vůbec nečekám. A musím se rozhodnout hned. O tom je poznání tajemna. Rozhodnout se a jít. Můžu tam zažít dobro či zlo. Jenže v okamžiku rozhodnutí je nejdůležitější právě to rozhodnutí, ne pocit.
Přeji všem, aby se jim ty dveře podařilo otevřít. A touha po něčem je mocný impuls.
