Článek
Sny. Nekonečný počet příběhů, které se odehrávají v našem podvědomí či nevědomí, je jedno, jak to nazveme. A ve spánku se na některý příběh napojí naše vědomí a pokud částečně procitneme, tak jsme schopni ten příběh vidět a prožívat. Můj život se vlastně podobá pohádce O princeznách, co po nocích tancovaly. Ve dne žily svůj reálný život a v noci se ocitaly ve snu a žili další život. A ráno se probouzely unavené víc než když šly večer spát. A stejné je to i mne. Někdy se ráno probudím víc unavený než když jsem šel spát. Je to těžký život. A hlavně problémy s usínáním. Ten vnitřní pocit, že chci celou noc skutečně spát a ne žít jiný život. Bohužel, asi se toho již nikdy nezbavím.
Takže setkání s mrtvými. Je to vlastně normální setkávat se s mrtvými. Každý příběh je jedinečný a neopakovatelný jako náš reálný život. A je tedy jasné, že v něm budou vystupovat nejem živí lidé, které známe, lidé, které neznáme o nichž nevíme, zda jsou živí či mrtví, ale vystupují v nich i lidé, které známe a o kterých víme, že jsou mrtví. A vedeme s nimi normální hovor. A těch příběhů můžeme prožívat nespočet. Jsou to jen příběhy, nic víc. Ovšem pouze tehdy, pokud jsme jen diváky. A o rozdílu mezi pozorovatelem a účastníkem jsem psal dříve.
Než budu pokračovat. Mám za sebou dva pokusy o sebevraždu. Neúspěšné. Přesto myšlenky na smrt mne provázejí celý život. A někdy je ta touha zemřít hodně silná. A o smrti se s lidmi bavím normálně. Oni s tím mají problém. Nedokáží myslet na svou smrt a již vůbec ne se o ní bavit. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se s přáteli na Velikonoce bavil e-mailem o Ježíši, Ukřižování, smrti, existenci po smrti. A najednou mi někdo zazvoní u dveří, žiji sám. Otevřu a tam policie: Pane, vy se chcete zabít? Vaši přátelé o vás mají strach. Vše jsem to vysvětlil, celou tu debatu a že se nechci jít zabít. Ale co měli dělat? Samozřejmě přijela záchranka a dobrovolně povinně mne odvezli na psychiatrii. Že to takhle mají v popisu práce. Tak jsem se na psychině vyspal, odvezli mne tam večer, druhý den jsem si pohovořil s psychiatrem a jel jsem domů. A žiji dál.
Přicházíme k tématu, kdy jsem v příběhu účastník. A tady může být setkání s mrtvými o něčem jiném. A je otázkou, jestli bych zemřel, kdybych s tím mrtvým šel cestou necestou.
Sedím v autobuse. Řidičem je strýc Karel již mrtvý a pracoval jako řidič autobusu. A vedle mne sedí moje babička, také již mrtvá. Vím, kam ten autobus míří, ale nevím, co tam je. Chci jet dál s babičkou, poznat tu oblast za hranicemi reálna. Jenže autobus zastaví na zastávce, dveře se otevřou a babička mne přinutí vystoupit. Můj čas ještě nepřišel. Chci zůstat, ale jsem v podstatě vyhozen.
Jsem v městě v Uherském Hradišti. A vedle mne stojí můj zemřelý přítel Ondra. Prožili jsme spolu hodně let - zaměstnání, podnikání, alkohol. Jenže on je již mrtvý, epileptický záchvat. Chodíme spolu městem a bavíme se. Najednou řekne, že již musí jít. Jdu s ním, je to do kopce. Chci s ním jít. Přeji si to. Jenže se ozve nějaký hlas: Petře. Petře. Není to Bůh. Je to hlas mé maminky, která mne volá, že něco potřebuje. Chvíli se s ní bavím. Jenže Ondra dál pokračuje v chůzi a když s maminkou hovor ukončím, je již pryč. Je pryč a já jsem stále tady. Procitám, otevírám oči a sám sebe se opět ptám: Proč jsem se zdržel, když jsem chtěl jít s ním? Zemřel bych nebo bych jen poznal tajemství? Snad někdy příště.
Takže setkání s mrtvými je dá se říci normální. Je pouze na nás, co si z tohoto setkání vezmeme. Ale nesmí nás to začít ovlivňovat. Jsou to jen příběhy.
Tak někdy příště.
