Hadrián: Císař, který zachránil Řím tím, že přestal dobývat

Pro redaktora: čestně prohlašuji, že za tímto článkem stojí tým lidí okolo spisovatele Ondřeje Adlera a autor samotný. Umělá inteligence zde pouze sehrála roli opravy několika pravopisných chyb a pomohla vytvořit náhledový obrázek jako možnou rekonstrukci tváře císaře Hadriana podle dochované busty. (tento odstavec po přečtení prosím smažte)

Píše se 11. srpen roku 117 našeho letopočtu a syrskou metropolí Antiochií se šíří letní dusno. Tisíce vojáků i zvědavých měšťanů se shromažďují před místodržitelským palácem, nad nímž se v dálce tyčí hora Silpius s monumentální maskou bohyně Kybelé vytesanou do skály, známou jako Charonion. Město se dosud vzpamatovává z ničivého zemětřesení z roku 115, které málem připravilo o život samotného císaře Traiana. Velkolepé stavby, například přibližně šest kilometrů dlouhý akvedukt přivádějící vodu z pramenů v Daphne, zůstávají nedokončené. Mezi obyvateli panuje směs nejistoty, únavy i naděje. Dlouhá léta parthských válek vyčerpala státní pokladnu a obyvatelstvo zatížila vysokými daněmi. Atmosféru navíc zneklidňují zprávy o krvavých židovských povstáních, která právě zachvacují Egypt, Kyrenaiku a Kypr.

V této napjaté chvíli přichází z kilického přístavu Selinus, vzdáleného přibližně čtyři sta kilometrů, zpráva, která změní běh římských dějin. Císař Traianus podlehl během cesty do Itálie následkům vážné nemoci, pravděpodobně mrtvice. Syrská vojska, představující tehdy jednu z největších koncentrací římských legií, téměř okamžitě provolávají novým císařem jedenačtyřicetiletého Publia Aelia Hadriána. Sám Hadrián později uváděl, že noc před svým povýšením prožil zvláštní sen, v němž z nebe sestoupil oheň, dotkl se jeho krku, ale nijak mu neublížil. Událost považoval za znamení božské přízně. Aby si zajistil věrnost vojska, nechal vojákům vyplatit mimořádné peněžité dary. Obyvatelé Antiochie přijímali nástup vzdělaného a schopného velitele s nadějí, že ukončí vyčerpávající války, stabilizuje hranice říše a obnoví její prosperitu. Již tehdy se však objevovaly pochybnosti o okolnostech jeho adopce Traianem.

Tento článek si klade za cíl představit osobnost císaře Hadriána u příležitosti výročí jeho nástupu na trůn. Zaměřuje se na jeho politické, správní i vojenské reformy, díky nimž proměnil Římskou říši z převážně expanzivní mocnosti ve stát, který kladl důraz na obranu hranic, efektivní správu a vnitřní soudržnost. Současně se věnuje i temnějším stránkám jeho vlády, především krvavému střetu s židovským obyvatelstvem a složitým otázkám nástupnictví.

Na počátku 2. století našeho letopočtu vstupuje Římská říše do období, které historikové označují jako Pax Romana. Tento „římský mír“ bývá považován za vrchol antické civilizace. Impérium dosahuje svého největšího územního rozsahu a jeho populace čítá přibližně sedmdesát milionů obyvatel, tedy zhruba čtvrtinu až třetinu tehdejší světové populace. Císaři z adoptivní dynastie vytvářejí stabilní správní systém, který provinciím ponechává značnou míru samosprávy výměnou za loajalitu a pravidelné odvádění daní.

Řím zároveň disponuje technologiemi, které výrazně převyšují úroveň většiny okolního světa. Rozšíření hydraulického betonu umožňuje stavět monumentální chrámy, mosty i kupole. Městská centra jsou vybavena lázněmi, kanalizací, veřejnými latrínami i rozsáhlými vodovodními sítěmi. Bezpečnost středomořských obchodních tras zajišťuje římské loďstvo, které výrazně omezilo pirátství a podpořilo obchod s luxusním zbožím z Orientu.

Obyvatelé většiny provincií prožívají dlouhé období bez rozsáhlých válek a těží z rozvoje měst, obchodu i postupného rozšiřování římského občanství. Pod zdánlivě klidným povrchem se však začínají objevovat závažné problémy. Správa obrovského impéria je mimořádně nákladná a profesionální armáda představuje stále větší zátěž pro státní finance. Na východě říše sílí náboženské a etnické napětí, především mezi židovským obyvatelstvem a řecko-římským prostředím. Za hranicemi impéria navíc zůstávají germánské a kaledonské kmeny i mocná Parthská říše, která představuje nejvýznamnějšího soupeře Říma na Východě.

Hadriánův předchůdce a příbuzný Traianus představoval ideál úspěšného římského vojevůdce. Senát mu udělil čestný titul Optimus Princeps – „nejlepší císař“ – za vítězství v Dákii i úspěšná tažení proti Parthům, která přinesla říši značné bohatství a prestiž. Jeho vláda byla založena na vojenské expanzi, díky níž si získal podporu armády i významné části senátorské aristokracie.

Poslední výprava proti Parthské říši však odhalila limity římské moci. Neúspěšné obléhání Hatry, obtížné zásobování i rozsáhlá povstání v zázemí postupně proměnily slibné tažení v nákladnou a vyčerpávající válku. Když Traianus v srpnu roku 117 zemřel, zanechal svému nástupci říši na vrcholu územního rozsahu, zároveň však finančně vyčerpanou a nucenou bránit příliš dlouhé hranice.

Hadrián si uvědomoval, že pokračování v rozsáhlých výbojích by mohlo ohrozit stabilitu celého impéria. Proto přijal rozhodnutí, které bylo mezi mnoha vojáky i senátory mimořádně nepopulární. Vzdal se nově obsazených oblastí Mezopotámie a Arménie a stáhl římská vojska zpět za řeku Eufrat. Přestože tím zklamal zastánce další expanze, výrazně snížil náklady na obranu a položil základy své dlouhodobé strategie ochrany římských hranic.

Publius Aelius Hadrianus se narodil 24. ledna roku 76. Přestože většina badatelů předpokládá, že přišel na svět v samotném Římě, jeho rodina pocházela z hispánské Italiky v provincii Baetica, nedaleko dnešní Sevilly. Rod Aeliů nepatřil mezi nejstarší římské patricije. Jeho předkové byli potomky italských veteránů, které na Pyrenejský poloostrov usadil Scipio Africanus po druhé punské válce. Díky rozsáhlému pěstování oliv a obchodu s olivovým olejem se rodina zařadila mezi nejbohatší vrstvy provincie a získala přístup do římského senátu.

Když bylo Hadriánovi deset let, zemřeli mu oba rodiče. Jeho poručníky se stali příbuzný Traianus a jezdecký hodnostář Publius Acilius Attianus. Mladík odešel do Říma, kde získal kvalitní vzdělání. Mimořádně ho přitahovala řecká literatura, filozofie a umění, kvůli čemuž si vysloužil přezdívku Graeculus – „Řečounek“ nebo „Řečúrek“. Ve čtrnácti letech se krátce vrátil do Italiky, kde se zapojil do činnosti mládežnického sdružení iuvenes. Nadchl se zde především pro lov, kterému se věnoval s takovým zápalem, že ho Traianus raději povolal zpět do Říma.

Hadriánův politický vzestup významně podporovala císařovna Pompeia Plotina, která v něm pravděpodobně spatřovala vhodného nástupce. Zasloužila se také o jeho sňatek s Traianovou praneteří Vibií Sabinou. Hadrián postupně zastával řadu významných úřadů – působil jako kvestor, účastnil se dáckých válek jako legát a později se stal místodržitelem Dolní Panonie, kde úspěšně odrazil vpád Sarmatů. Již tehdy se ukazovalo, že jeho ambicí není pouze vojenská sláva, ale především vytvoření stabilní a efektivně spravované říše.

Hadriánův nástup na trůn provázely pochybnosti o legitimitě jeho adopce i obavy z možných mocenských sporů. Nový císař proto velmi rychle přistoupil k upevnění své pozice. Ještě před příjezdem do Říma odvolal z velení mauretánského vojevůdce Lusie Quieta a nahradil prefekta města Baebia Macera. O rok později, v roce 118, otřásla římskou společností poprava čtyř významných senátorů konsulární hodnosti – Lusie Quieta, Cornelia Palmy, Avidia Nigrina a Publilia Celsa. Jejich smrt nařídil pretoriánský prefekt Attianus s odůvodněním, že připravovali spiknutí proti císaři.

Hadrián později jakoukoli osobní odpovědnost veřejně popřel, označil Attianovo jednání za svévolné a senátu slavnostně slíbil, že žádný senátor již nebude popraven bez souhlasu tohoto sboru. Přesto se mu podezření nikdy nepodařilo zcela rozptýlit. Nedůvěra mezi císařem a senátorskou aristokracií přetrvala po zbytek jeho vlády a významně ovlivnila způsob, jakým na něj pohlíželi pozdější antičtí autoři.

Aby si získal přízeň římského lidu, zahájil Hadrián rozsáhlý program hospodářských a správních reforem. Na rozdíl od svého předchůdce neusiloval především o nové výboje, ale o stabilizaci financí a efektivnější fungování státní správy. Významně posílil postavení jezdeckého stavu, jehož členové postupně přebírali řadu důležitých administrativních funkcí. Současně omezil vliv císařských propuštěnců, kteří za předchozích vládců soustředili značnou moc.

Mezi jeho nejvýznamnější opatření patřilo odpuštění starých daňových nedoplatků vůči státní i senátorské pokladně v celkové hodnotě přibližně 900 milionů sesterciů. Na důkaz platnosti tohoto rozhodnutí nechal dlužní úpisy veřejně spálit na Traianově fóru a na Foru Romanu poblíž Saturnova chrámu.

Současně rozdělil mezi římské občany mimořádné finanční dary ze své soukromé pokladny a rozšířil program alimenta, který poskytoval podporu dětem z chudších rodin. Nově byly příspěvky vypláceny dívkám až do čtrnácti let a chlapcům do osmnácti let věku.

Pozornost věnoval také ochraně státních financí. Majetek odsouzených zločinců nově připadal veřejné pokladně namísto císařova soukromého majetku. Zároveň zřídil úřad advocatus fisci, jehož úkolem bylo hájit zájmy státní pokladny při soudních sporech.

Přestože byl Hadrián považován za rozvážného hospodáře a pečlivě kontroloval výdaje provincií, dokázal být v určitých situacích mimořádně štědrý. Když například adoptoval Lucia Aelia Caesara za svého nástupce, uspořádal velkolepé hry v Circus Maximus a vojákům rozdal mimořádné odměny v hodnotě přibližně 400 milionů sesterciů.

Antické prameny popisují Hadriána jako mimořádně složitou osobnost. Historik Cassius Dio mu vytýkal podezřívavost, ješitnost i snahu vynikat téměř ve všech oborech lidské činnosti. Naproti tomu autor díla Historia Augusta oceňoval jeho neúnavnou pracovitost, široké vzdělání a zájem o správu říše, zároveň však upozorňoval na jeho proměnlivou povahu a rostoucí tvrdost v závěru života.

Po nepokojích v provincii Britannia na počátku druhého desetiletí 2. století se Hadrián rozhodl změnit dosavadní strategii obrany severní hranice. Během své návštěvy Britannie v roce 122 nařídil vybudovat monumentální obranný systém, který měl vymezit hranici římské moci a usnadnit kontrolu pohybu osob i zboží mezi provincií a územím severních kmenů.

Výstavba Hadriánova valu trvala přibližně šest let. Stavbu prováděly především tři legie dislokované v Británii – II Augusta, VI Victrix a XX Valeria Victrix. Jejich vojáci vybudovali kamenné i zemní úseky opevnění, hluboké příkopy, pravidelně rozmístěné pevnosti, menší pevnosti (milecastles) i strážní věže. Celý obranný systém měřil přibližně 117 kilometrů a patřil k největším stavebním projektům římské armády.

Rozhodnutí vybudovat pevnou hranici vyvolalo mezi částí římské elity rozpaky. Někteří senátoři považovali opuštění další expanze za známku úpadku římské vojenské síly. Hadrián však sledoval především praktické cíle. Udržování vzdálených oblastí dnešního Skotska by vyžadovalo trvalé nasazení velkého počtu vojáků a znamenalo by značnou finanční zátěž. Obranný val proto představoval promyšlený prostředek k efektivnější kontrole hranice, nikoli výraz římské slabosti.

V okolí opevnění postupně vznikaly civilní osady, tržiště a řemeslnické dílny, které zásobovaly vojáky a přispívaly k šíření římské kultury mezi místním obyvatelstvem. Hadriánův val se tak stal nejen vojenskou stavbou, ale také symbolem nové císařovy politiky. Místo neustálého dobývání dalších území kladl důraz na upevnění hranic, hospodářský rozvoj provincií a dlouhodobou stabilitu celé říše.

Hadrián se do dějin zapsal jako nejcestovanější římský císař. Z jednadvaceti let své vlády strávil přibližně dvanáct let mimo Itálii. Na rozdíl od většiny svých předchůdců neřídil říši pouze z Říma, ale považoval za nezbytné poznat jednotlivé provincie osobně. Jeho cesty nebyly okázalými triumfálními výpravami, nýbrž součástí promyšlené politiky, jejímž cílem bylo upevnit správu impéria, posílit obranu hranic a zlepšit fungování místní administrativy.

Při svých inspekčních cestách často cestoval s poměrně skromným doprovodem. Navštěvoval vojenské tábory, kontroloval výcvik legionářů, jednal s provinčními úředníky a dohlížel na výstavbu silnic, akvaduktů, chrámů i dalších veřejných staveb. Antické prameny uvádějí, že se nevyhýbal ani běžnému životu vojáků – při vojenských taženích jedl stejnou stravu jako oni a často se pohyboval pěšky.

Během své první velké cesty v letech 121–125 navštívil Galii, Germánii, Britannii, Hispánii i Mauretánii. Druhá cesta mezi lety 128–132 vedla přes Řecko, Malou Asii, Sýrii, Judeu a Egypt.

Významnou zastávkou bylo severoafrické město Lambaesis, kde nechal rozšířit legionářský tábor a osobně zkontroloval výcvik vojska. Jeho projev k vojákům z roku 128 se dochoval na kamenném nápisu a dodnes představuje cenný pramen k poznání římské armády i Hadriánových představ o vojenské disciplíně.

Zvláštní místo v císařově srdci zaujímalo Řecko, především Athény. Hadrián byl obdivovatelem řecké kultury, filozofie a umění a snažil se navázat na odkaz klasického Řecka. Nechal dokončit monumentální chrám Dia Olympského, jehož stavba trvala téměř šest století, a financoval výstavbu nových veřejných budov, knihoven i celé městské čtvrti. Athény se za jeho vlády znovu staly jedním z nejvýznamnějších kulturních center říše.

Právě osobní návštěvy provincií patřily mezi nejvýznamnější prvky Hadriánovy vlády. Díky nim získával přímé informace o místních problémech a nebyl odkázán pouze na zprávy úředníků. Tento způsob správy byl v římských dějinách výjimečný a významně přispěl ke stabilitě impéria.

Hadriánova snaha o kulturní sjednocení říše však narazila na tvrdý odpor v Judeji. Císař podporoval šíření řecko-římské kultury a usiloval o jednotnější správu impéria, což se dostávalo do přímého střetu s náboženskými tradicemi židovského obyvatelstva.

Napětí vyvrcholilo kolem roku 130, kdy Hadrián rozhodl o založení římské kolonie Aelia Capitolina na místě zničeného Jeruzaléma. Podle většiny historiků navíc zavedl zákaz obřízky, kterou římské právo považovalo za mrzačení lidského těla. Pro Židy představovala obřízka jeden ze základních znaků smlouvy s Bohem, a proto bylo císařovo rozhodnutí vnímáno jako těžký zásah do jejich náboženského života.

V roce 132 propuklo rozsáhlé povstání vedené Šimonem bar Kosibou, kterého rabín Akiva označil za očekávaného Mesiáše a začal nazývat Bar Kochbou – „Synem hvězdy“. Povstalci se vyhýbali otevřeným bitvám a vedli převážně partyzánskou válku. Využívali síť podzemních úkrytů, jeskyní a tajných chodeb, odkud podnikali překvapivé útoky na římské jednotky. V prvních letech konfliktu dosáhli několika významných úspěchů a na určitou dobu ovládli značnou část Judeje.

Hadrián si uvědomoval vážnost situace a povolal jednoho z nejzkušenějších vojevůdců své doby, Sexta Julia Severa, který tehdy působil v Británii. Severus se vyhnul rozhodující bitvě a zvolil systematickou strategii postupného vyčerpávání protivníka. Izoloval jednotlivé pevnosti, přerušoval zásobovací trasy a pomalu likvidoval jedno povstalecké centrum za druhým.

Rozhodující střet přišel roku 135 při obléhání pevnosti Betar, poslední významné bašty povstalců. Po jejím dobytí bylo povstání definitivně potlačeno a Bar Kochba pravděpodobně padl během závěrečných bojů.

Následky války byly katastrofální. Cassius Dio uvádí, že bylo zničeno padesát opevněných měst a téměř tisíc vesnic. Počet obětí odhaduje na přibližně 580 000 padlých, ačkoli dnešní historikové upozorňují, že toto číslo může být nadsazené. Jisté však je, že konflikt patřil k nejkrvavějším válkám, které Řím během 2. století vedl.

Po vítězství přistoupil Hadrián k rozsáhlým represím. Provincie Judea byla přejmenována na Syria Palaestina, aby oslabil její spojení s židovským národem. Jeruzalém byl přebudován na římské město Aelia Capitolina a Židům byl – s výjimkou jediného dne v roce – zakázán vstup do města. Tato opatření zásadně ovlivnila další vývoj židovských dějin a přispěla k prohloubení diaspory, jejíž význam přetrval po staletí.

Poslední roky Hadriánovy vlády poznamenaly vážné zdravotní obtíže i rostoucí politická izolace. Císař trpěl dlouhodobou nemocí, jejíž přesnou povahu dnes nelze s jistotou určit. Antické prameny popisují otoky končetin, opakované krvácení z nosu, výraznou únavu i potíže s dýcháním. Někteří moderní lékaři se na základě dochovaných bust a písemných svědectví domnívají, že mohl trpět srdečním selháním způsobeným pokročilou aterosklerózou nebo vysokým krevním tlakem. Jde však pouze o odborné hypotézy, nikoliv o prokázanou diagnózu.

Z dochovaných dopisů vyplývá, že Hadrián své zhoršující se zdraví nesl velmi těžce. Stěžoval si na nespavost, nechutenství i neustálé bolesti. V jednom ze svých dopisů přirovnal vlastní tělo ke „lstivé šelmě, která nakonec pohltí svého pána“, čímž výstižně zachytil své zoufalství z postupující nemoci.

Stejně naléhavou otázkou se stalo nástupnictví. Roku 136 překvapil římskou aristokracii adopcí Lucia Ceionia Commoda, který přijal jméno Lucius Aelius Caesar. Volba vyvolala rozpaky už mezi současníky. Aelius byl sice vzdělaný, oblíbený a pocházel z významného rodu, postrádal však vojenské zkušenosti a navíc byl dlouhodobě nemocný. Již antičtí historikové spekulovali o důvodech jeho výběru, žádný z nich však nepřináší jednoznačné vysvětlení.

Hadriánova naděje se brzy rozplynula. Lucius Aelius Caesar zemřel 1. ledna roku 138, pravděpodobně na následky dlouhodobého onemocnění. Shodou okolností: jen několik měsíců před císařem. Hadrián proto musel urychleně určit nového dědice.

Jeho volba padla na zkušeného senátora Antonina, později známého jako Antoninus Pius. Adopce však byla spojena s podmínkou, že Antoninus následně adoptuje dva mladé muže – Marka Annia Vera, budoucího císaře Marka Aurelia, a Lucia Vera, syna zemřelého Aelia Caesara. Tímto promyšleným rozhodnutím vytvořil Hadrián nástupnický systém, který zajistil říši několik desetiletí mimořádné politické stability.

Zdravotní stav císaře se mezitím dále zhoršoval. Antické prameny uvádějí, že několikrát vyjádřil přání ukončit svůj život a žádal své okolí o pomoc při sebevraždě. Tyto zprávy však pocházejí především z literárních pramenů a nelze je ve všech detailech ověřit. Jisté je pouze to, že Hadrián zemřel 10. července roku 138 ve své vile v Bajích ve věku dvaašedesáti let. Jeho nástupcem se stal Antoninus Pius, který bez obtíží převzal vládu nad stabilizovanou říší.

Bezprostředně po Hadriánově smrti se v senátu znovu otevřely staré spory. Mnozí senátoři mu nikdy neodpustili popravu čtyř bývalých konzulů ani nucenou smrt jeho švagra Lucia Julia Ursa Serviana, kterého císař v závěru života podezíral z možných nástupnických ambicí. Objevily se dokonce návrhy, aby byla Hadriánova památka odsouzena prostřednictvím damnatio memoriae, tedy úředního vymazání z veřejné paměti.

Tomuto kroku zabránil až nový císař Antoninus Pius. Podle antických autorů odmítal převzít vládu, dokud senát jeho adoptivního otce neprohlásí za boha. Po dlouhém vyjednávání senátoři ustoupili a Hadrián byl posmrtně zbožštěn. Antoninus si tím vysloužil přízvisko Pius, tedy „zbožný“ nebo „oddaný“, protože projevil mimořádnou úctu ke svému předchůdci.

Hadriánovo monumentální mauzoleum na pravém břehu Tibery se stalo jednou z dominant Říma. Ve středověku bylo přeměněno na pevnost a dnes je známé jako Andělský hrad (Castel Sant'Angelo), jedna z nejvýznamnějších římských památek.

Moderní historikové řadí Hadriána mezi takzvaných pět dobrých císařů. Jeho vláda představovala zásadní obrat v římské politice. Namísto další územní expanze se soustředil na upevnění hranic, reformu státní správy, rozvoj provincií a dlouhodobou stabilitu impéria. Významně posílil profesionalizaci státní administrativy, podporoval výstavbu veřejných staveb a jako jeden z mála římských císařů osobně navštívil většinu provincií své říše.

Současně však jeho vláda připomíná, že ani schopný a vzdělaný panovník není prost rozporů. Hadrián dokázal být velkorysým reformátorem i neústupným vládcem, který neváhal tvrdě potlačit odpor a přijímat kontroverzní rozhodnutí. Právě spojení mimořádných organizačních schopností, kulturního rozhledu i autoritářských rysů činí z Hadriána jednu z nejzajímavějších osobností římských dějin.