Článek
Čadské jezero leží na průsečíku čtyř afrických zemí: Nigeru, Čadu, Nigérie a Kamerunu. Okolí jezera je etnicky, jazykově, kulturně a nábožensky mimořádně bohatou a zajímavou oblastí: žijí zde mluvčí tří z celkem čtyř jazykových rodin Afriky, totiž afroasijské, nigerokonžské a nilosaharské. Mimochodem (nejen jazykovou) rozmanitost kontinentu vyjevuje skutečnost, že v Africe se (podle jedné z vlivných lingvistických klasifikací) hovoří patnácti sty jazyky. U Čadského jezera dnes můžeme rozlišit tři defaultní náboženské tradice: islám (převážně sunnitský a bezkonfesní, ale také ibádijský), křesťanství (převážně katolické, baptistické a letniční) a tradiční náboženství (v mnoha variantách), které však samostatně vyznává jen minorita obyvatel. Nemalá skupina jej ale ctí spolu s křesťanstvím či islámem (a mají tedy vícečetnou náboženskou identitu) nebo tradice synkretizují.
Jezero má během roku výrazně volatilní rozlohu, a proto je obtížné uvádět jakákoli aktuální topografická čísla a dnešní rozlohu vodní plochy. Liší se i v jednotlivých letech. Velmi hrubý roční průměr se dnes uvádí do 5 000 km². Velká oblast okolo vodní plochy je úrodný mokřad. Jezero je dnes pouhým pozůstatkem tzv. Megačadského jezera (známého také jako vnitrozemské moře Mega Čad), které mělo v době, kdy se počínaly rodit komplexní kultury a náboženství na středním a dolním toku Nilu, rozlohu v maximu až 400 000 km² (jiné odhady uvádí 330 000 km²). Mimochodem nejstarší nilotské kultury propojoval s širší oblastí Čadského jezera Žlutý Nil, dnes již vyschlé wádí, v té době však ještě životadárná řeka. Jezero tehdy, ještě asi šest tisíciletí před naším letopočtem (snad i později), zasahovalo hluboko do středovýchodní oblasti dnešního Čadu. Na opačné straně tamějšího pohoří pramenil Žlutý Nil. V té době náboženské vrstvě života v okolí jezera patrně dominoval kult býka (zatímco v hlubokých lesích střední Evropy to byl snad kult medvědích lebek s fascinující historií sahající až mezi jizerskohorské neandrtálce, a to byli nějací kofři!). První keramická kultura v oblasti Čadského jezera je doložená archeologickými nálezy předmětů z období přibližně 1 800 př. n. l.
Římané se do kontaktu s lidmi od Čadského jezera dostali kolem přelomu letopočtu. V následujících staletích mezi Čadským jezerem a Středozemním mořem rozkvetl obchod s velbloudy, solí, zlatem a otroky. Dnes se Čadské jezero stalo uzlem obchodu se zbraněmi a další rozmanitým nelegálním kontrabandem pro širší region. Míru násilí v oblasti zvyšuje mimo mnoha dalších hnutí Boko Haram. Nerad maluji rarachy na zeď, ale tady fakt není kdovíjak superbezpečno. Ovšem proti dobrodružnému gustu žádný dišputát! U Čadského jezera se odedávna mezináboženské kontakty a výměny děly zhusta krvavou cestou a také dnes se tato vzájemnost často děje via střelný prach, ostří mačet, utrpení a krev. Násilí se zde bohužel stává konvencí. (Před hrstkou let jsem psával: na rozdíl od Evropy. Dnes…)
Islám
Islám se u Čadského jezera významněji šířil již v 10. století. První muslimští obchodníci a cestovatelé se zde ovšem v obchodních karavanách vyskytli již dříve. Vedla tudy jak východo-západní stezka napříč Sahelem, tak i jiho-severní stezka z tropické Afriky ke Středozemnímu moři. První doložené tažení Arabů šířících islám napříč Saharou do oblasti střední Afriky, a to nikoli podél Nilu, ale skrze síť libyjských oáz, které umožnily projít obrovské pusté a suché území, je z roku 734. Přibližně v tomto období se první muslimští misionáři mohli objevit u Čadského jezera. Klíčovými motivy bylo tehdy exportovat islám a importovat obchodně atraktivní africké zboží. Spolu s otroky mířícími ke Středozemnímu moři se také tímto směrem dostávaly tradiční středoafrické náboženské představy, které však neměly na severu Afriky větší impakt.
Muslimský cestovatel al-Garnátí (1080–1169) navštívil Čadské jezero (tehdy známé jako jezero Kawari, podle jednoho z etnik zde žijících) a napsal, že lidé zde islám prozatím nepřijali, uctívají modly, jsou nazí, vzájemně se vraždí a jsou kanibalové. Zatímco obecně v subsaharských kulturách a náboženstvích nedisponujeme právě přehršlí historického písemného záznamu, u Čadského jezera je situace přívětivější. O přehršlosti sice řeč být nemůže, ovšem jistá hršlost zde bezpochyby je.
Podle egyptského spisovatele al-Qalkašandího (1355–1418) byli mnozí Arabové obchodující či usazení u Čadského jezera stále polyteisté a brali zde do otroctví jak tamější vyznavače tradičních náboženství, tak i černé muslimy. Zvláště ale cílili na krásné černé ženy a dívky, které prodávali do arabských harémů. Od 8. do 14. století existovala v okolí Čadského jezera Říše Kánem (nebo též Kánemské království), dostupná ze severu přes libyjské oázy, z východu snad údolím Howar. Z jihu a západu byla říše dostupná snadněji a stala se tak významnou křižovatkou cest. Kánemský král cíleně upevňoval královský kult osobnosti a byl, podobně jako faraoni v Egyptě, považován za boha. Kromě vybraných svátečních dnů jej nikdo nesměl spatřit, služebnictvo s ním hovořilo přes závěs. Prvním písemně doloženým panovníkem byl Wahb ibn Munnabih vládnoucí kolem roku 730.
Pevnou vládnoucí dynastii měl kolem roku 850 založit nejvyšší náboženský hodnostář a panovník Sajf (uvádí se též Sayf nebo Sef) ibn Dhi Jazan původem snad z Jemenu. Králové se ostatně hojně odvolávali na své arabské (a nikoli bantuské) kořeny. Kánemský král byl tedy (podle tehdejšího přesvědčení) božské podstaty a zároveň byl nejvyšším náboženským představitelem, jemuž se připisovaly nadpřirozené schopnosti. Připomenu zde, že v některých tradičních afrických náboženstvích lidé věří, že v každé společnosti je několik málo elitních jedinců, kteří disponují největší vitální silou, neboť jsou nejblíže bohu, a touto silou mohou ostatní lidi napájet.
Původně polyteističtí králové Kánemu se po konverzi vládce jménem Sef mai Umme (později známého jako Ibn ʿ Abd al-Jalıl) v roce 1067 či 1068 k islámu nadále identifikovali právě s islámem, a to ibádijským, neboť nauku přijali od libyjských ibádijů. Od 12. století se celá Říše Kánem postupně islamizovala. To však neznamená, že by se s recepcí islámu zcela opustil kult předků a kult královských předků, stejně jako to nevedlo k zániku mnohých tradičních náboženství (jako je například hauské bori, falijské náboženství, juju, jorubské náboženství a další), které v regionu přežily dodnes. Islám přinesl do regionu Čadského jezera rozvoj vzdělanosti a upevňování vztahů s okolními muslimskými zeměmi, které již disponovaly bohatými knihovnami a vyhlášenými madrasami.
Významným milníkem islamizace Kánemu bylo zničení objektu královského kultu zvaného mune. Zde se obětovalo královským předkům a někteří badatelé se domnívají, že zde prapůvodně stála socha egyptského boha Amona, která byla dovezena z Meroe, hlavního města starověkého království Kúš (v dnešním Súdánu). Na Říši Kánem navázala Kánem-bornuská říše a posléze Říše Bornu existující v letech 1380–1893 kolem Čadského jezera na menší ploše než říše předešlé.
Dnes se přibližně 60 % muslimů od Čadského jezera hlásí k sunnitskému islámu a téměř 40 % k tzv. bezkonfesnímu islámu. Tito bezkonfesní muslimové (anglicky non-denominational Muslims) se chápou jako stoupenci islámu bez dalších přívlastků, bez dalších preferencí myšlenkových škol, větví, madhabů atd. Nepočetná minorita tamějších muslimů se hlásí k ibádijskému islámu. V malých vesničkách u Čadského jezera, kde se často potýkají s výpadky elektřiny, které vyřazují z provozu minaretní amplióny, se lze ještě dnes setkat s muezzinem, který sugestivní silou svého hlasu svolává věřící k modlitbě. Mimochodem první muezzin ustanovený k adhánu samotným prorokem Muhammadem v Medíně byl černý Afričan Bilál (žijící v letech 580–640).
Jak již bylo řečeno, mezináboženské vztahy zde rozhodně nejsou bezproblémové, ovšem v celém širším regionu a okolních zemích jsem vůči své osobě jako jinověrec nezaznamenal serióznější problém kvůli náboženství. Že jsem vygeneroval pár desítek agresivnějších „hejtrů“ kvůli bílé barvě kůže, a že se mě snažili okrást o peníze či batoh a došlo na pár vcelku nevinných pravých háků (uzavřených baráží „granátů“ levých), to už je jiná píseň – píseň, která k této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo více mluviti.
Křesťanství
Nesnadno řešitelnou otázkou je, zda se do oblasti Čadského jezera dostalo v průběhu prvního tisíciletí, dokonce snad již v jeho první polovině, křesťanství. Zde bojujeme s nedostatkem dokladů. Ovšem podobnou cestou, jakou přicestovali první muslimové ze severu Afriky, putovali již mnohem dříve berberští obchodníci, o nichž víme, že cestovali za obchodem v podstatě po celém území Sahary a měli obchodní styky s lidmi žijícími za jižním okrajem Sahary.
Víme také, že mnozí Berbeři přijali v prvních staletích našeho letopočtu křesťanství. K Čadskému jezeru se tedy zvěst o vzkříšeném Kristu dostat mohla. Zda tam ovšem měla již v této době své stoupence, nevíme. Muslimský cestovatel ibn Sa´íd (1214–1286) píše, že etnikum Berkami, žijící na východních březích Čadského jezera se dělí na křesťany, muslimy a vyznavače tradičních náboženství. Ibn Sa´íd hovoří o křesťanství myšlenkově napájeném z Núbie, kde tehdy křesťanství stále vládlo a odolávalo muslimským nátlakům. Žíla, kterou proudil obchod a s ním kultura a rozličné náboženské představy (v tomto případě zejména miafyzitské křesťanství) vedla vyschlým řečištěm Žlutého Nilu.
Dnešní křesťanství u Čadského jezera je výslednicí druhé a třetí fáze christianizace Afriky. Ačkoli islám i křesťanství již staletí bojují za oblékání domorodců – přičemž bohužel často čerpají z vyřazených evropských hadrů, čímž (snad pod vlivem fachidiocie, jinak by to byl estetický záměr!) totálně zabíjí originální tvář Afriky, neboť tradiční šaty Afričanů jsou krásné, ale ustupují roztrhaným tričkům s nápisy typu The Simpsons nebo Paris 1979 – muslimky i křesťanky se na venkově běžně pohybují polonahé, zejména při práci. Většina jezerních křesťanů jsou katolíci římského ritu a baptisté. Další větší skupinu křesťanů hlásí také tamější letniční hnutí.
Určitým induktivním faktorem rozličných bohoslužeb je zde zpěv, tanec i bubnování a silně emotivní prožívání liturgie. Pro našince odkojeného mrazivě potemnělou atmosférou prázdných kostelů s knězem spektakulárně přimračujícím pravé obočí v konstantní výčitce farníkům za poloprázdnou pokladnu, je to velmi vítaný rozdíl. (Co na tom, že knězi ujely nervy, následně mu ujely nohy a nakonec mu ujel i vlak… Nebeský soud zaplaťpámbu neujede!) A že tam občas „bokáči haráci“ v kostele udělají rudou paseku to už je jiná píseň – píseň, která k této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo více…
Tradiční náboženství
Vyznavači tradičních náboženství jsou v oblasti Čadské pánve označováni původně fulbským slovem kirdi. Z pera evropských cestovatelů a misionářů pochází zmínky o rozšíření jorubského náboženství, které je starobylým náboženským systémem Jorubů na území dnešní Nigérie a blízkého okolí, které také ovlivnilo beninský vodun a bylo jím též ovlivněno. Jorubové u Čadského jezera mají v každém rodinném příbytku malou svatyni, kde uctívají jak své předky, tak i vybraná božstva (či duchy) nazývaná oriša. Hausové – dnes převážně muslimští – dříve vyznávali tradiční náboženství bori, které učí, že v každé materiální věci na této zemi je vitální síla bori.
Jak v jorubském náboženství, tak i v bori existují taneční obřady, při nichž do tanečníka vstupuje duch. Až do počátku 20. století se v poměrně hojném množství praktikovaly lidské oběti. Obětováni byli mladí muži, zejména pohlední, silní a zdraví, se kterými bylo před samotnou obětí speciálně zacházeno. Dostalo se jim nejlepších šatů, nejvybranějšího jídla a bylo jim dopřáno mít pohlavní styk s jakoukoli ženou podle jejich výběru. Před obětováním jim lidé předávali vzkazy pro zemřelé předky.
Na začátku 20. století si německý badatel Leo Frobenius všiml u Čadského jezera kultu lebek u etnika Nandži. Lebka zemřelého byla pečlivě očištěna a nabarvena červenou barvou. Takto se uložila do nádoby dondžo a v ní umístila do rodinné skalní svatyně zvané jenko mimo vesnici. Cizinci svatyni nikdy nesměli spatřit. (S tímto pravidlem se lze ještě dnes setkat například u malijských Dogonů.) Před svatbou přivedli rodiče nevěstu k této svatyni a prosili zde o šťastné manželství a hojné potomstvo.
V okolí Čadského jezera vždy kvetlo také léčitelství, ať již navázané na tradiční náboženství, nebo ve formě přírodního bylinkářství. V Čadské pánvi rostou rozličné druhy akácií (z čeledi Mimosaceae) jejichž lusky a odvary z kůry jsou tradičními léčiteli zhusta využívány. Podobně je využíván salámový strom (Kigelia africana). Speciální odvar ze salámového stromu bývá ordinován lidem obtěžovaným zlými duchy. Další posvátnou a v tradičním léčitelství široce využívanou rostlinou je liána Cissus quadrangularis. Slouží k léčbě i věštění, využívá se jako ochrana proti čarodějnictví a nejrůznějším formám zla. Rovněž zahání duše zavražděných lidí i zabitých zvířat a chrání děti při iniciačních rituálech a přechodových rituálech obřízky. Dalším rozšířeným stromem je baobab prstnatý (Adansonia digitata), který se jak v beninském vodunu, tak v nigerijském jorubském náboženství i u Čadského jezera těší vlastnímu kultu. Mimořádně statné baobaby jsou obvykle chápány jako příbytky božstev, duchů nebo duší zemřelých předků. Roste zde také kadidlovník (Boswelia dalzielii), který mnoho kultur a náboženství považuje za strom posvátný a dým jeho pálené pryskyřice, kůry i dřeva se používá k vyhánění zlých duchů, přivolávání božstev nebo očišťování objektů či míst.
Oblast Čadského jezera byla po dlouhá staletí zdrojem otroků. Sám král Říše Kánem bohatl z velké míry právě na tom, že prodával „své“ lidi v mimořádných počtech. Z tohoto obchodu tedy nelze vinit pouze cizince, byli do něj ve stejné míře zapojeni i sami kánemští. Později si však Arabové, kteří na svých vynikajících koních pořádali přímo hony na otroky (!), vybírali ženy a muže, kteří dosud nepřijali islám a vyznávali některé z tradičních náboženství. To se také pro mnohé stalo legitimní motivací k přijetí islámu. Člověk tak získal v očích muslimských nájezdníků mnohem vyšší lidskou důstojnost a často si tak zajistil bezpečí. Tito lidé, kteří přijali islám spíše formálně a navenek, vnitřně neopouštěli tradiční náboženství, a proto se rozšířila vícečetná náboženská identita, stejně jako různé formy synkretismu islámu a tradičních náboženství, které lze v oblasti sledovat dodnes. Náboženská nadřazenost, rasismus a otrokářství je dobře známá píseň – píseň, která k explanaci nejednoduché reality této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo…
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství. Praha: Dingir, 2024.
ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha). Dostupné v audioknize.
