Článek
Domlouvat se na novém rozdělení světa s někým, kdo se chová jako Islámský stát, jen u něj o trochu víc sněží a na prvním kanálu v televizi promítá každý druhý večer celému národu, jak na Prahu, Berlín, Paříž a Londýn pošle atomovky?
Chce se mi křičet: Vy jste se dočista zbláznili?
Vzpomínky na dobu, která v pátek skončila
Narodil jsem se na začátku devadesátých let do světa, který byl s každým rokem čím dál tím lepší. Zní to jako klišé, ale moje dětské vzpomínky doopravdy jsou na lidi plné optimismu, kteří měli radost z toho, že se jim bude konečně žít dobře. Většina z nich věděla, že se o to sami mohou a musí zasloužit.
Pamatuju si, když jsme si ve škole naposledy zkoušeli plynové masky a pamatuju si i na to, když nám říkali, že už je nikdy potřebovat nebudeme. Vzpomínám si na svůj první Alcatel a na to, jak jsme si s kamarády byli zase o něco blíž. Za tři koruny třicet, samozřejmě.
Pak přišel internet a lidi říkali, že teď už budou všichni všechno vědět. My už jsme toho doma věděli hodně, protože jsme přeci měli Velkou encyklopedii světa a Ottův slovník naučný na CDčku. Ale tenhle internet, to bylo něco! Zvuk vytáčeného připojení nedostanu z hlavy do konce života.
V životě by mě nenapadlo, že to bude právě internet, který bude stát za rozvratem základních civilizačních hodnot. Že se dožiju absolutní relativizace fakt a pravdy, obhajování násilí vůči slabším. Útokům na lidi, co vypadají jinak než většina, nebo se třeba jen mají s někým rádi. To vše pod taktovkou hordy, která buší do klávesnice někde ve sklepě v Sankt-Petěrburgu.
Podpora queer komunity v době mého dospívání rostla, nyní se trend obrátil
Narodil jsem se do světa, ve kterém všichni neonacisti z Chomutova, kteří křičeli, kdo má a nemá v naší zemi právo žít, byli terčem univerzálního posměchu a opovržení. Nikoliv hrdiny „vlasteneckých“ skupin na sociálních sítích.
Do světa, ve kterém platí, že násilí nemá ve společnosti žádné místo a silnější nikdy nedosáhne svého jen proto, že má větší svaly. Viděl jsem příliš mnoho rozdupaných svačin a slabších spolužáků, které někdo prohodil sádrokartonovou stěnou, aby mi to bylo lhostejné.
Četl jsem pod lavicí příběhy těch, kteří se nebáli postavit silnějšímu. A vyhráli. Vždycky vyhráli. I toho Voldemorta jsme nakonec porazili, i když to trvalo dlouhých sedm let.
Jsem woke? Možná ano. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, co to vlastně znamená. A já čím dál více přicházím na to, že woke je asi prostě a jednoduše empatie. Schopnost vcítit se do cizích strachů, bolestí. Mít zájem i o problémy, které se mě bezprostředně nedotýkají. Ale stojí za to je řešit.
Jestli se nás něco bezprostředně dotýká, nebo ne, je v čase bezpochyby relativní. A já se bojím, že se ještě spousta lidí bude hodně divit.
Pohraničí jsme my, jen si to zatím neuvědomujeme
Moje maminka vyrůstala v Břeclavi. Domeček prababičky v Poštorné ležel jen pár kilometrů od rakouských hranic. Celé svoje dospívání se sestřenkami při výletech po okolí potkávala pohraničníky se samopaly, kteří „hlídali“ svět, ve kterém vyrostla ona.
Polovinu rodiny po válce odsunuli do Rakouska a můj dědeček už je nikdy neviděl. Nedostal ani příležitost naposledy se s nimi rozloučit. Komunisti ho na pohřeb jen pár kilometrů za hranicemi Československa nepustili.
Mamka celé dětství snila o tom, že se snad jednou, možná, podívá aspoň do Vídně. Z Poštorné je to asi 90 kilometrů. Je to asi nejsilnější vzpomínka, kterou mi kdy řekla. Třeba, jednou.
Schönbrunn, nedosažitelný cíl pro generaci našich rodičů
Vyprávěla mi, že když se svými rodiči v prosinci 1989 projela po dlouhých hodinách čekání hraniční přechod a poprvé viděla vesničku Reintal na druhé straně lesa, nemohla uvěřit vlastním očím. Vzpomenu si na to vždycky, když společně sedíme v autě nebo letadle a cestujeme do krajin, o kterých ani nesnila, že je někdy uvidí.
Píše se rok 2025 a já na ni stále myslím pokaždé, když míjíme ceduli s nápisem „Österreich“. A taky vždy, když s manželkou nasedám do letadla vstříc nějakému dobrodružství na druhém konci světa.
Mám to neuvěřitelné štěstí, že jsem se narodil do svobodného světa, ve kterém pravda až dosud vždy nakonec nějakým zázrakem zvítězila nad lží, laskavost nad lhostejností a úcta k ostatním lidským bytostem nad sprostotou a nenávistí.
Ale mám pocit, že o ten svět přicházím, a nevím, co mám dělat. Trápí mě to. Nechci se dožít toho, že budeme opět stát u plotu a říkat si „možná ještě jednou, někdy“.
Že se nás to netýká? Zeptejte se sami sebe, na které straně plotu nás vidí Donald Trump, Elon Musk, JD Vance, Vladimir Putin a všichni tito mameluci, kteří se postupně dostávají k moci. Poznáte je bezpečně podle siláckých gest a červených kšiltovek. Musíme udělat všechno pro to, aby žádný takový plot už nikdy nevyrostl, i když o něm oni sní.
