Článek
Když se řekne investice, hned nás možná napadne, že se jedná o výdaj, jehož smyslem je generovat v určitém časovém horizontu návratnost vynaložených prostředků s bonusem ve formě zisku. Asi tak by mohla znít definice slova „investice“. To je jazyk, kterému rozumí podnikatelský sektor, to je princip, na kterém stojí růst blahobytu občanů postavený na privátním sektoru ekonomiky.
A moc dobře jsou si toho vědomi politici, kteří „buší“ do struny a snaží se tímto získat pozornost voličů. S perspektivou vysokého volebního zisku nás politici zahrnují popisem mnoha investičních záměrů doprovázených horentními sumami veřejných výdajů zabalených do krabice s nápisem INVESTICE. Je to ale investice odpovídající definici uvedené v prvním odstavci? Možná ano, ale spíše ne.
Veřejné rozpočty mají jednu krásnou vlastnost. Jejich správci se nemusí moc snažit, aby zajistili příjmy tohoto rozpočtu. Ty tam většinou plynou na základě zákona o rozpočtovém určení daní. Démonický zákon poměrně jasně říká, jaký podíl na celkovém daňovém výnosu každý konkrétní veřejný rozpočet obdrží. Malá vesnička, krajské město, kraj i státní rozpočet mají stanoveno, jaká čast daní jim připadne. A tedy jakou část mohou pro dobro občanů použít.
Každá koruna, která bude jednou ze zmíněných entit použita, musí být rozpočtována a v rámci schváleného rozpočtu také dle pravidel zatříděna. Existuje něco, co se nazývá zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a ten stanovuje pravidla pro třídění výdajů (i příjmů). A právě jedním ze základních pilířů třídění je rozdělení uvažovaných výdajů do tzv. „běžných“ a „kapitálových“ výdajů, které se také nazývají investiční. To je přesně ten moment tvorby rozpočtu, do kterého se „vykutálení“ politici hrnou poměrně vehementně. Rozdělí balík peněz na vymodlené investice a záměrně menší část na provoz, k „prožrání“.
Co ale vlastně tyto kapitálové, neboli investiční, výdaje znamenají? Když to zjednodušíme, tak v pojetí rozpočtových pravidel se jedná o výdaje na nákup dlouhodobého majetku, kterým jsou pozemky, stavby a jiný majetek v ocenění vyšším než 40 tis. Kč s dobou použitelnosti delší než 1 rok. Třeba koupě osobního automobilu pro potřeby pana hejtmana, aby se mohl jezdit o víkendu fotit na hasičské slavnosti. Ve smyslu definice uvedené v prvním odstavci to ale investice není, pokud nejsme schopni vyčíslit návratnost vynaložených prostředků. V mnoha případech žádná návratnost neexistuje, ta se spočítat nedá a vlastně to nelze mít politikům za zlé, smysl veřejných výdajů se zásadně odlišuje od investic v podnikatelském sektoru. Proč jsou tedy investice dobré a peníze na provoz ty špatné?
Moje odpověď je, že ta otázka je nesmyslná. Mohl bych se pokusit odpovědět konkrétní otázkou. Je lepší z veřejného rozpočtu postavit domov pro seniory (kapitálové výdaje, investice), nebo přidat na platy učitelům (běžné výdaje, provoz)? A kouzlo odpovědi netkví v rozhodnutí se mezi investicí, nebo provozním výdajem, ale v posouzení, zda je lepší řešit to, co aktuálně je a do budoucna bude větší problém. To je nakonec ten smysl existence státu a územních samospráv. Volení zástupci mají na základě vůle občanů, kteří je zvolili a kteří očekávají lepší zítřky, o výdajích rozhodovat. Ideálně racionálně. Pokud se politik rozhodne postavit nový domov pro seniory z důvodu, že chybí místa pro seniory potřebující dnes nebo v budoucnu tuto sociální službu, a upřednostní to před zvýšením platů učitelů, u nichž nenavýšení v jednom roce nepřinese zásadní problémy, je to jeho politické rozhodnutí, které má nějaké opodstatnění. Tím opodstatněním ale nemůže být jeho přesvědčení, že investice je lepší než peníze „prožrat“.
Jsme v období před komunálními volbami. Slovy klasika: „Jo, ta vymoženost už k nám taky dorazila“, můžeme očekávat, že už i v komunálních volbách se nás budou chtít kandidáti do zastupitelstva obcí přesvědčit, že oni jsou ti praví, protože oni budou investovat, ne prožírat peníze nás všech. A pro tyto případy mám jednu radu. Pokud to bude to jediné, co z nich vypadne, tak je žeňte holí!
