Článek
Jaro přišlo do údolí pozdě. Sněhové jazyky se ještě držely ve stínu skal a stáda koz netrpělivě čekala na vyhnání na horské pastviny. Právě kvůli nim se toho rána sešly dvě větve rodu na louce nad řekou.
Ötzi stál opřený o svou sekeru a mlčky pozoroval muže proti sobě.
„Ta pastvina patřila mému otci,“ řekl Arun. „A před ním jeho otci.“
Vedle něj stál jeho bratr Belor, který celou dobu mlčky svíral v ruce nůž.
„Patřila tomu, kdo ji dokázal uživit,“ odpověděl Ötzi. „A letos ji uživíme my.“
Mezi oběma skupinami se ozvalo nespokojené bručení. Arun pokročil o krok vpřed.
„Ty si myslíš, že protože máš měděnou sekeru, budeš rozhodovat za všechny?“
„Ne,“ odpověděl Ötzi klidně. „Jen za ty, kdo chtějí na podzim jíst.“
Několik mužů se zasmálo. To byla chyba, protože ponížení bývá nebezpečnější než hlad. Belor sevřel nůž ještě pevněji.
„Po dnešku za nikoho rozhodovat nebudeš.“
Všichni věděli, že vyjednávání skončilo. První kámen prolétl vzduchem, pak druhý a najednou se na louce rozběhli muži proti sobě. Ötzi ucítil prudkou bolest mezi palcem a ukazovákem. Ten zmetek ho stihl říznout, než ho Ötzi probodl. Instinktivně ucukl a sevřel útočníkovo zápěstí.
„Ne!“ vykřikl z okraje skupiny Arunův syn Ner. Byl příliš mladý a nemohl si dovolit bojovat jako jeho otec a strýcové. Do boje se zapojili další. Křik, krev, prach, rány. Když se vše uklidnilo, ležel na zemi vůdce druhé větve rodu Arun mrtvý. Nehýbal se. Tři další muži sténali v krvi. Jeden držel rozbitou ruku, druhý měl hlubokou ránu na stehně a třetí se sotva plazil. Jejich větev rodu byla zničena.
Ötzi si dřepnul ke svému poranění a ovázal si ruku pruhem kůže.
Jeden ze starších mužů přistoupil k zajatcům.
„Co s nimi?“
„Vezmeme jim stáda,“ řekl Ötzi. „Ať slouží vítězům.“
„A jejich rod?“
„Jejich rod skončil.“
Na kraji louky stál Ner s ženami a dětmi. Nikdo si ho nevšímal. Byl příliš mladý, příliš hubený, příliš bezvýznamný. Díval se na tělo svého otce a nevydal ani hlásku, jen zíral.Nakonec přistoupil k mrtvému a klekl si vedle něj.
„Otče…“
Žádná odpověď. Chlapec položil ruku na studenou dlaň, pak zvedl oči k Ötzimu. Ten už odcházel a ani se neohlédl. O dva dny později stoupal Ötzi do hor. Ruka bolela méně a měl za sebou dobré jídlo. Nebyl nervózní, protože spor skončil. Pastviny byly jeho, stáda byla jeho, budoucnost byla jeho. Vítr byl chladný, ale čistý a poprvé po dlouhé době se cítil klidně. Za skalním výběžkem ležel chlapec. Byl to chlapec bez budoucnosti. Jediné, co mu zbylo, byla pomsta. Dva dny nejedl skoro nic. V hlavě přehrával okamžik, kdy otec padl do trávy. Věděl, kam Ötzi půjde, a tak čekal na svou příležitost k pomstě. Prsty měl zmrzlé, ale luk držel pevně. Spatřil postavu na stezce. Samotnou, klidnou, bezstarostnou. Tak blízko, že poznal i měděnou sekeru u pasu. Srdce mu bušilo.
„Vstaň,“ zašeptal sám sobě. „Vstaň a bojuj.“
Věděl, že nemůže. Muž dole by ho zabil během několika vteřin, stejně jako zabil jeho otce. Chlapec zavřel oči a uviděl otcův obličej. Natáhl tětivu a dýchal pomalu. Znovu otevřel oči.
„Tohle je za tebe.“
Tětiva zapraskala a šíp zmizel. Až po okamžiku zaslechl dutý náraz. Ötzi zavrávoral, udělal dva kroky, pak třetí a sáhl po sekeře. Nechápal. Ohlédl se, ale nikdo tam nebyl. Jen skály, vítr a ticho. Klesl na kolena, pak do sněhu. Chlapec zůstal dlouho schovaný. Teprve když bylo jasné, že se muž už nezvedne, sestoupil dolů. Stál nad tělem člověka, kterého nenáviděl, a najednou necítil vůbec nic. Ani radost, ani vítězství. Jen únavu. Podíval se na měděnou sekeru. Stačilo se natáhnout a sekera mohla být jeho. Takové bohatství ! Ale nevezme ji. Stále tu byli lidé, kteří by se mu pomstili, a stále existovala šance přežít. To nebyl skutečný důvod, proč přišel.
Přišel si pro pomstu.
Pak se otočil a vydal se zpět do údolí.
Nechal za sebou sekeru, mrtvého muže i příběh, který o pět tisíc let později nikdo nebude schopen dokázat.
Oetzi_Memorial
Celkově už víme o Ötzim mnohem víc. Víme, že zemřel na zranění způsobené šípem, který mu přetnul tepnu. Víme také o ráně na ruce, která se už hojila. Do hor podle všeho odešel bez spěchu a najedený. Sekera, která měla obrovskou hodnotu, zůstala na místě. Oblečení, nástroje i výstroj byly překvapivě zachovalé, funkční a smysluplně sestavené. Dole na odkazu si můžete přečíst mnohem více. Kouzlo nechtěného .Celý děj jsem tvořil z ničeho jen z archeologických poznatku a pak jsem na internetu našel podobné pokusy včetně jednoho policisty .To mě nepotěšilo protože jsem si říkal jak mám originální téma .Na druhou stranu mě těší jak se ty různé verze k sobě blíží .Asi se dám k policii :-) .
Příběh je moje fikce jak mohl celý příběh proběhnout .
Ondrův občasník
Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.
Zdroj :
https://www.iceman.it/en
