Článek
Říkám to roky a čísla mi dávají za pravdu. Praha je jedno z nejbohatších měst střední Evropy. Loni podle ministerstva financí skončila v přebytku přes 24 miliard korun a letos v létě měla na účtech více než 205 miliard. To je víc, než kolik činí celý roční rozpočet magistrátu.
Zároveň ale stojíme v kolonách, nemáme kde bydlet, chybí místa ve školách a metro D se stále rodí. Bohaté město, které nestaví. To je pražský paradox.
Plánujeme 40, postavíme 26
Každý rok stejné divadlo. Rozpočet slibuje velké investice a schodek, na konci roku pak město vykáže miliardový přebytek. V roce 2025 Praha proinvestovala zhruba 26 miliard ze 40 plánovaných. Ministerstvo spočítalo, že nechala ležet investiční potenciál téměř 23 miliard. Peníze tedy nechybějí. Chybí schopnost je proměnit v něco, co stojí a slouží lidem.
Odklad není úspora
Politici rádi prodávají neutracené peníze jako odpovědnost. Jenže neinvestovat stojí peníze, jen se to neobjeví v tabulce. Platíme hned třikrát:
- Peníze na účtu ztrácejí hodnotu, pokud úrok nedohání inflaci.
- Stavby zdražují rychleji než chleba. Každý rok odkladu může projekt prodražit o stovky milionů.
- Přicházíme o užitek. Hodiny v zácpách, dražší bydlení, děti dojíždějící přes půl města. Tohle je skutečná cena nečinnosti, a ta je často nejvyšší.
Metro není prasátko
Častý argument zní: musíme si našetřit na velké stavby. To je logika domácnosti, ne metropole. Žádná firma si nespoří třicet let na novou továrnu, vezme si úvěr nebo vydá dluhopisy. Metro bude sloužit generacím, je tedy férové, aby ho splácely i ty, které jím budou jezdit. Praha má nízký dluh, vysoké příjmy a skvělý rating. Lepší pozici pro chytré financování si město přát nemůže.
Kde je zakopaný pes
Peníze samy nic nepostaví. Potřebujeme připravené projekty, vyřešené pozemky, povolení, kvalitní tendry a profesionální řízení staveb. Právě tady Praha dlouhodobě selhává. A zatímco u investic je přehnaně opatrná, u provozních výdajů toleruje neefektivitu, kde by i malá úspora znamenala miliardy.
Co musí nová rada udělat
Přestat měřit úspěch přebytkem na konci roku a začít měřit, co město skutečně vytvořilo. Konkrétně:
- Jasně oddělit provozní rezervy, krizový polštář, vázané peníze a skutečně volný investiční kapitál.
- Zavést víceletý investiční plán, ne roční kapitoly.
- Profesionalizovat řízení velkých projektů.
- Aktivně využívat financování, včetně dluhopisů.
- U každého projektu počítat i to, kolik nás stojí, když ho nepostavíme.
Dluh není automaticky problém a plný účet není automaticky úspěch. Rozhoduje, co za peníze město postaví a kdy. Každý promarněný rok je ztráta, kterou už žádné dodatečné miliardy nevrátí. Peníze jsou nástroj, ne cíl.
