Článek
Kapitola I. – Nové zítřky
Dveře Úřadu pro mládež a budoucnost se za Eliškou zavřely s elegantním, téměř neslyšným syknutím. Vzduch uvnitř voněl po eukalyptu, drahém parfému a čerstvě vytištěných smlouvách. Zvenčí, z rozpáleného Náměstí Republiky, sem doléhal jen tichý šum elektromobilů a vzdálený smích.
Elišce bylo přesně osmnáct let, čtyři hodiny a patnáct minut.
„Gratuluji, slečno Nováková,“ usmál se na ni referent. Byl mladý, mohlo mu být tak pětadvacet, měl dokonale padnoucí lněné sako bez jediného záhybu a chrup bílý jako polární sníh. Neměl na sobě ani stopu únavy. V tomto režimu nikdo z mladých nevypadal unaveně.
„Děkuji, pane…“ Eliška sklouzla pohledem na jeho průkazku, kde stálo jméno Tobiáš.
„Prokrastinace je přežitek starého světa, říkejte mi Tobi,“ mávl a dalším elegantním mávnutím ruky zvedl z leštěného mramorového stolu matně černou čipovou kartu. „Dnes je váš den. Den, kdy přestáváte být pouhým pasivním příjemcem péče a stáváte se plnohodnotnou architektkou vlastní budoucnosti. Stát ve vás věří. Hnutí vnímá váš potenciál.“
Položil kartu na stůl a posunul ji k ní. Vedle ní položil tenký, elegantní telefon.
„Podpisem formuláře 18-B vyjadřujete souhlas se Strategií generační obnovy. Tímto okamžikem se stáváte výhradní majitelkou bytové jednotky 4+kk v rezidenci Nové Zítřky, blok C, osmé patro. Byt je plně vybaven, energeticky soběstačný a připraven k okamžitému nastěhování.“
Eliška zatajila dech. Nové Zítřky. Ta čtvrť byla architektonickým skvostem – prosklené věže ovinuté vertikálními zahradami, soukromá fitcentra, střešní bazény. Doteď kolem nich jezdila jen tramvají a koukala nahoru jako na jiný svět.
„A to hlavní,“ pokračoval Tobiáš s patosem divadelního herce. Vzal telefon a otočil ho k ní. „Generační startovné.“
Píplo to. Zvuk byl jemný, ale v Elišce rezonoval jako výstřel z děla.
Na displeji se rozsvítila zelená ikonka s logem státního znaku spojeného s motivem vycházejícího slunce.
ÚČET AKTIVOVÁN Příchozí platba: 10 000 000,00 Kč
Odesílatel: Fond Generační Spravedlnosti ČR
Poznámka: Budoucnost patří těm, kteří ji tvoří.
Elišce se zatočila hlava. Deset milionů. Znala ta čísla z učebnic a ze zpráv, věděla, že to dostává každý, kdo dosáhne dospělosti, ale vidět svoje jméno vedle té osmiciferné sumy… to byl pocit čisté, neředěné euforie.
„To… to je fakt moje?“ vykoktala a přejela prstem po displeji.
„Vaše. Bezpodmínečně. Bez úroků. Bez povinnosti cokoli vracet,“ přikývl Tobiáš a jeho úsměv byl tak vřelý, až to vypadalo, že ty peníze vytáhl ze své vlastní peněženky. „Jediná povinnost, kterou vůči státu máte, je žít užitečně. Tvořit, konzumovat, užívat si mládí a nezatěžovat se minulostí. Jak s oblibou říká náš Předseda: „Mládí je jediná hodnota, která neztrácí na ceně.“
Tobiáš vstal a podal jí ruku. Eliška ji stiskla. Byla teplá a pevná.
Když vyběhla z prosklené budovy úřadu na sluncem zalité náměstí, měla pocit, že se vznáší. Vzduch byl čistý. Ulice byly nablýskané, bez jediného odpadku, bez jediného žebráka. Ze stěn historických budov, které byly citlivě zrekonstruované, shlížely obří holografické bannery.
Z jednoho z nich se na ni usmíval Předseda – Spasitel mladých. Měl na sobě jednoduchou bílou košili s vyhrnutými rukávy, tvář hladce oholenou, pohled odhodlaný a vizionářský. Pod jeho tváří zářil napsaný citát:
„Smazali jsme dluhy minulosti. Dali jsme vládu těm, kterým planeta patří.“
Eliška vytáhla telefon. Prsty se jí třásly, když otevírala bankovní aplikaci, jen aby se ujistila, že to nebyl sen. Nuly tam pořád byly. Všechny. I s tou jedničkou na začátku.
Mohla si koupit cokoli. Mohla odletět na víkend do Paříže, mohla si pořídit to sportovní vznášedlo, o kterém s holkami ze školy básnily, mohla si naplnit šatník modely od nejlepších návrhářů. Svět jí ležel u nohou. Byla mladá, byla bohatá a žila v nejlepší možné zemi na světě. V České Republice.
Nasedla do tiše bzučícího autonomního autobusu a namířila si to do staré čtvrti. Do místa, kde vyrostla.
Chtěla svou radost sdílet se svými nejbližšími, chtěla to oslavit. Chtěla vidět výraz v obličeji svého táty a mámy, až jim ukáže klíč od Nových Zítřků. Věděla, že žijí skromně, v starém panelovém bytě, kde věčně zlobilo topení a výtah vydával zvuky jako právě umírající zvíře. Teď jim ale bude moci pomoct. Kupovat jim dárky. Vzít je na pořádnou večeři. Byla nadšená jako malé dítě o vánocích a šlo to na ní vidět. Zářila jako to slunce ve státním znaku
Autobus projížděl starší zástavbou. Tady už ulice nebyly tak naleštěné, i když byly čisté. Byla to čtvrť ticha. Eliška si až teď – posilněna pocitem vlastní výjimečnosti – všimla jednoho zvláštního detailu.
Na ulicích skoro nebylo vidět staré lidi.
Až na pár šedivých hlaviček za okny kaváren patřících k pasivní zóně tu chodili jen mladí. Studenti, čerství absolventi, mladé rodiny s kočárky. Všechno působilo svěže, dynamicky, jako reklama na zdravý životní styl.
Když vystoupila před svým starým domem, vyběhla schody do čtvrtého patra po dvou. Zazvonila na dveře rodinného bytu. Dveře se otevřely a v nich stál její otec.
Vypadal starší než na čtyřicet osm. Měl prošedivělé skráně, pod očima tmavé kruhy a na sobě vytahaný svetr, který pamatoval ještě minulou dekádu.
„Tati!“ vyhrkla Eliška a skočila mu kolem krku. „Mám to! Všechno mám!“
Otec ji objal. Bylo to pevné objetí, ale Eliška cítila, jak je jeho tělo křečovitě zatnuté. Neucítila z něj vlnu nadšení, kterou čekala.
„Pojď dál, Eliško,“ řekl tichým, vyrovnaným hlasem a ustoupil ze dveří. „Máma dokončuje večeři. Čekali jsme na tebe.“
Kapitola II. – Přípitek
Byt rodičů voněl jinak než sterilně svěží prostory úřadu. Byla to známá směs vůně pečeného kuřete, starého papíru a lehké vlhkosti, která se v paneláku ze sedmdesátých let minulého století držela bez ohledu na to, kolikrát se vymalovalo.
Eliška vpadla do obýváku jako vichřice.
„Lidi, vy vůbec nechápete, co se právě stalo!“ vyhrkla a hodila svůj batoh na křeslo. Vytáhla z kapsy leštěnou černou kartu a švihla s ní ve vzduchu. „Čtyři pokoje. Osmé patro. Výhled přímo na park a v suterénu privátní wellness. A peníze už jsou na účtu. Všech deset milionů!“
Z kuchyně vyšla matka. Utírala si ruce do zástěry, na tváři lehký, poněkud unavený úsměv. Bylo jí šestačtyřicet, ale v obličeji se jí zračily vrásky, které lidé na billboardech v centru města neměli.
„Všechno nejlepší k narozeninám, beruško,“ řekla tiše a objala ji. „Posaď se. Máme pečené kuře. Tvoje nejoblíbenější.“
„Mámo, my už přece nemusíme jíst kuře doma!“ smála se Eliška a mávala telefonem. „Můžeme jít do té nové zážitkové restaurace na nábřeží. Zarezervuji stůl na teď hned. Zpáteční odvoz vznášedlem platím já!“
Otec mezitím došel ke knihovně. Neřekl ani slovo. Vytáhl z dolní poličky láhev těžkého červeného vína a tři sklenice. Byla to stará láhev, zaprášená, schovaná pro zvláštní příležitost.
„Dneska zůstaneme doma, Eliško,“ řekl otec tiše, ale rozhodně. V hlase mu nezněla přísnost, spíš jakási hluboká, kamenná definitivnost. „Sníme máminu večeři a vypijme tohle víno. A taky si promluvíme“
Eliška se zarazila. Nadšení se v ní na sekundu zaškobrtlo. Přejela zrakem z jednoho na druhého. Máma svůj zrak sklopila k prostřenému stolu, prsty křečovitě svírala utěrku. Otec naléval víno. Ruka se mu neklepala, ale jeho pohyb byl mechanický, až příliš přesný.
„Tati? Děj se něco? Vy… vy nemáte radost?“ zeptala se nejistě a posadila se na hranu židle. „Vždyť je to skvělé! Mám vlastní byt. Mám peníze, které nám všem můžou pomoct. Můžu vám zaplatit rekonstrukci, můžu vám koupit …“
„Nám nemůžeš koupit nic, Eliško,“ přerušil ji otec jemně. Podal jí sklenku s temně rudou tekutinou. „Tyhle peníze nejsou určené pro nás. A ani bys nám z nich nic dát nesměla. To sis nepřečetla smlouvu, kterou jsi podepsala? Strategií generační obnovy se kterou jsi souhlasila? Systém to sleduje. Převod finančních prostředků směrem k osobám starším pětačtyřiceti let je klasifikován jako neefektivní alokace zdrojů. Hrozí za to zmrazení účtu.“
Eliška zamrkala. „Aha… no jo, pravidla. Ale to je přece kvůli stabilizaci měny, učili jsme se to ve škole …“
„Ve škole vás učili pohádky,“ řekl otec a posadil se naproti ní. Vzal svou sklenici, ale nenapil se. Jen se díval na rudou hladinu. „Učili vás, že tenhle svět vznikl z čistého rozumu. Že Spasitel mladých přišel a jako zázrakem uzdravil zemi. Že deseti miliony odměňuje vaše mládí, protože mládí je svaté.“
„A není?“ namítla Eliška s mírným náznakem dotčenosti. „Vždyť se podívej ven! Všechno funguje. Není kriminalita, nálada ve společnosti je skvělá, ulice jsou čisté … Nepamatuji si, že by to někdy bylo lepší.“
„Nepamatuješ, protože ti byly tři roky, když se to stalo,“ vložila se do toho matka. Hlas se jí mírně třásl. „Byla jsi malinká. Pamatuješ si jen nablýskané ulice a svátky Generační obnovy.“
Otec se konečně napil. Dlouze, pomalu. Pak si opřel lokty o stůl a podíval se dceři přímo do očí. V jeho pohledu nebyla zloba, byl tam jen nesmírný smutek a pocit viny, který ho očividně drtil už dlouhá léta.
„Elišce je osmnáct, Marie,“ řekl směrem k manželce. „Dneska podepsala formulář 18-B. Dneska vstoupila do systému jako dospělý člověk. Je čas, aby věděla, z čeho je postavený základ toho jejího krásného nového bytu.“
Eliška ucítila, jak se jí v žaludku stahuje drobný, chladný uzel. Vytáhla černou kartu z kapsy a položila ji na ubrus mezi sebe a otce. Plast leštěný do vysokého lesku odrážel světlo starého lustru.
„O čem to mluvíš, tati?“ zeptala se tišeji než předtím.
Otec se pousmál. Byl to smutný, odevzdaný úsměv člověka, který ví, že se chystá zničit iluzi někoho, koho miluje.
„Mluvím o tom, jak se kupovali lidi,“ řekl otec. „A o tom, co se stane, když ti koupení lidi nakonec prohrají. Sedni si pořádně, Eliško. Příběh o tvých deseti milionech totiž nezačíná na Úřadu pro mládež. Začíná před dvaceti lety, když zemi vládla chamtivost a senilní starý muž, kterému tehdy všichni tleskali.“
Kapitola III. - Vzpomínání
Otec se opřel do opěradla židle a zahleděl se do okna, za kterými se pomalu stmívalo. Město venku začínalo světélkovat, ale tady v kuchyni jako by čas plynul jiným, těžším tempem.
„Všechno to začalo někdy kolem roku 2025,“ spustil otec tichým, vyrovnaným hlasem. „Zemi v té době neovládala žádná krize, žádná vize, ale obyčejný strach a chamtivost. U kormidla tehdy stálo populistické hnutí co si říkalo MOŽNÁ. Všechno všem slíbili, na nic neměli, přivedli republiku k bankrotu a zničili všechno.“
Eliška svraštila čelo. „MOŽNÁ? O tom jsme se ve škole učili jen letmo. Psalo se, že to byla éra ‚státního nesplněného potenciálu‘.“
Otec se hořce uchechtl. „To je moc pěkný novomluv. Ve skutečnosti to byla éra absolutního populismu a radikalizace společnosti. Všemu tehdy velel jeden jediný člověk. Ten, co vzešel z jiné temné doby našeho státu. Z dob komunismu, kterému se tehdejší novomluvou říkalo ‚Socialismus s lidskou tváří‘. Byl to v roce 2025 takový sedmdesátiletý senilní, stárnoucí oligarcha s doslova psychopatickými rysy. Přesně takovými rysy, jaké v době komunismu měli všichni agenti tehdejší státní bezpečnosti. Možná jste se ve škole učili i o Sametové revoluci, divokých devadesátých letech a následném morálním úpadku naší společnosti. No a tenhle pán dlouhé roky budoval své impérium. Do politiky vstoupil v době, kdy se mu už nevyplatilo kupovat si lidi na obou stranách spektra, ale kdy bylo levnější a efektivnější stát řídit sám. Jako firmu. Jako jeho firmu. Postupně skoupil všechna velká média, továrny, půdu, postupně i IVF kliniky, krematoria a nakonec i duši tohohle státu. Jeho firma měla takové hezké heslo – z pole rovnou na vidličku. To bylo v době, kdy byl on sám největším agrobaronem naší země. Nakonec to lidi přejmenovali na ‚Od zkumavky po pec‘. Lidi si totiž ‚vyrobil‘ ve SVÝCH IVF klinikách, udřel je za minimální mzdu ve SVÝCH továrnách, kdo byl nepohodlný, toho zdiskreditoval přes SVÁ média a až jednou umřeli, ‚spálil‘ je ve SVÝCH krematoriích. Prostě a jednoduše ‚Od zkumavky po pec‘. Nebyl to žádný génius, ale byl to mistr nenávisti. Pochopil totiž základní pravidlo: Když lidem dáš společného nepřítele, prominou ti, že jim vykrádáš jejich vlastní kapsy. A aniž by si to lidé uvědomovali, tím největším nepřítelem jim byl nakonec on sám.“
„Nepřítele?“ zeptala se Eliška.
„A ne jednoho,“ přikývla matka a dolila si víno. Hlas se jí chvěl. „Měnili se podle toho, jak se to hodilo podle průzkumů veřejného mínění. Přesně jako v Orwellovi. Jednou za všechno mohli imigranti. Když to téma vyprchalo, mohli za to Ukrajinci. Pak nezávislá média, pak profesoři na vysokých školách, studenti, inteligence… Kdo myslel, byl nepřítel. Oligarcha poštval lidi bez rozumu proti všem, kdo viděli historické paralely, a věděli kam to celé spěje. Moc se to nelišilo od toho co se dělo ve třicátých letech minulého století v Německu. Ti dva pánové, Adolf i náš Oligarcha si byli nesmírně podobní. Jen Adolf na rozdíl od Oligarchy pochopil, že komu patří mládí, tomu patří i budoucnost. Možná to chápal i Oligarcha, ale v jeho věku mu bylo jasné, že mladé už zrovna on potřebovat nejspíš nebude.“
Otec se zpátky chopil slova: „Ale jen nenávist nestačila, aby si mohl udržet moc. Musel si koupit hlavně lidi ze kterých jeho moc pramenila. A Oligarcha moc dobře věděl, kdo v téhle zemi nejvíc chodí k volbám. Důchodci.“
Eliška se zamračila. „Důchodci? Vždyť ti přece nemají žádný hospodářský výstup a proto volit nemůžou.“
„Dneska už ne, Eliško, ale tehdy tvořili nejsilnější volební blok,“ vysvětloval otec. „Oligarcha jim proto podkuřoval kde se dalo a přidával peníze k důchodům … Tisícovku sem, dvě tisícovky tam, mimořádné valorizace a jakékoliv možné ‚úplatky‘ ze státní kasy, jen aby si udržel jejich podporu. A že mu to fungovalo. Dlouhých dvanáct let to tady plundroval a velkou část z toho si odkláněl sobě a svým firmám. A když peníze došly, jednoduše si je půjčil. Znovu a znovu. Zadlužoval stát takovým tempem, že to vypadalo jako čiré šílenství. Nikdo už našemu státu nechtěl půjčovat za normální úrok. Byla to lichva. Ale jemu to bylo jedno. Žil přítomností a byl opilý svou vlastní mocí. Vstoupili jsme do spirály, ze které nebylo úniku. Už v roce 2032 spolkly náklady na důchody a sociální dávky víc jak dvě třetiny celého státního rozpočtu.“
„Dvě třetiny?“ vydechla Eliška. Jako absolventka základní ekonomie v Novém Řádu neuměla pochopit, jak mohl jakýkoliv systém s takovými čísly přežít. „A z čeho se stavěly školy? Nemocnice? Dálnice?“
„Nestavěly,“ odpověděl otec chladně. „Zdravotnictví se hroutilo, silnice se drolily a školství mlelo z posledního. Oligarcha nepotřeboval vzdělané lidi, tak dokonce zrušil i deváté třídy základních škol, stejně jako kdysi komunisti, díky kterým se stal, čím se stal. Mladí lidé odcházeli do zahraničí, protože viděli, že doma pracují jen na to, aby živili bobtnající armádu seniorů, kteří jim výměnou za pár stovek k důchodu ničí budoucnost. Mladí si moc dobře uvědomovali, že tahle země není pro ně. Že každý druhý důchodce vlastní hned několik nemovitostí, které pronajímá za nehorázné peníze, přičemž oni sami budou mít stěží na nájem, nedej bože na hypotéku. Mladí cítili tu bezmoc a hlavně obrovskou křivdu. Ale ta mentalita společného nepřítele se do nich prožrala jako rakovina a pak přišel rok 2035.“
Otec se odmlčel a napil se vína. Ticho v kuchyni by se dalo krájet.
„Co se stalo v roce 2035?“ zeptala se Eliška, i když si nebyla jistá, zda to chce doopravdy vědět.
„To, co muselo přijít. Náraz do zdi. Státní bankrot,“ řekl otec. „Mezinárodní trhy nám už odmítly půjčit byť jedinou korunu. Koruna se během čtyřiceti osmi hodin propadla pod hodnotu toaletního papíru. Ceny v obchodech vyletěly o tisíce procent. Běžná penze nestačila ani na bochník chleba. Lidé stáli v nekonečných frontách na základní potraviny. Věřitelé ze zahraničí si začali brát státní majetek. Byla zima, netopilo se, ulice byly plné protestů a hořících popelnic.“
„A ten Oligarcha?“
„Ten?“ Otec se smutně usmál. „Ten starý muž zalezl do svého sídla, obklopen odcházejícím luxusem a vlastní senilitou. Když zjistil, že už nemá z čeho rozdávat, ani krást a že ho lidé začínají hromadně nenávidět, prostě zmizel z veřejného života. Prý se ukryl na nějakém zámečku ve Francii. Těch si tam koupil za ukradené peníze hned několik a tak nikdo neví, ve kterém vlastně dožil. Zanechal po sobě jen spálenou zemi a armádu seniorů, kteří už neměli síly ani prostředky na to, jakkoli ji opravit. Bankrot nezničil jen ekonomiku, Eliško. Zničil společenskou smlouvu. Zničil jakoukoliv mezigenerační solidaritu. Lidé byli famózním způsobem ožebračeni a mladá generace byla znechucená. A právě v téhle temnotě, na spáleništi starého světa, se objevil On.“
Otec ukázal prstem směrem k oknu, kde v dálce na velké holografické obrazovce svítila tvář Spasitele mladých.
„Sněhových vloček,“ pronesla Eliška tiše.
„Ano,“ přikývl otec. „Generace, o které si všichni mysleli, že je přecitlivělá, slabá a neschopná boje. Jenže oni nebyli slabí. Byli extrémně naštvaní. A pochopili, že zbraň, kterou stvořil Oligarcha, se dá použít i z druhé strany. Nic tě nespojí víc, jako společný nepřítel. V jejich případě ti, kdo za to mohli.“
„Důchodci,“ pronesla Eliška neslyšně.
Kapitola IV. – Změna
Eliška se zahleděla na obrazovku svého telefonu. Zlatavé světlo displeje ozařovalo její tvář a část stolu, kde ležela černá čipová karta od nového bytu. Slova jejího otce se jí zařezávala do mysli jako studený střep.
„Jak… jak mohl někdo sjednotit mladé po takovém rozpadu?“ zeptala se tiše.
Otec otočil sklenku v dlani. „Velmi snadno, Eliško. Spasitel mladých nebyl hloupý. Pochopil, že oligarcha neudělal chybu v metodě, ale v cílové skupině. Oligarcha vsadil na minulost, která postupně vymírala. Spasitel naopak vsadil na budoucnost, která byla plná hněvu.“
Eliška se narovnala. „Ale náš Spasitel přece spojil zemi! Vždyť přinesl rovnost, udržitelnost a konec korupce.“
„Přinesl dokonalý hybrid,“ opravil ji otec a v hlase mu zazněl chladný respekt. „Vzal to nejvýživnější jak z extrémní levice tak extrémní pravice a namíchal z toho koktejl, kterému nešlo odolat. Z levice si vzal rétoriku o neomezeném sociálním zabezpečení, bezplatném bydlení, ekologii a společném sdílení zdrojů. Z pravice a radikálního nacionalismu si vzal bezohledný pragmatismus, kult síly a hlavně – hledání třídního nepřítele.“
„A tím nepřítelem…“ Eliška zaváhala, slova se jí vzpříčila v hrdle.
„Jsme byli my. Ale především naši rodiče,“ řekla matka a poprvé za celý večer se podívala dceři přímo do očí. „Důchodci a starší generace. Spasitel postavil celou svou kampaň na jediné, neúprosné myšlence: Vy jste tuto zemi projedli. Vy jste nás zadlužili. Vy jste zničili naši budoucnost pro své příspěvky k penzím. A teď za to zaplatíte.“
Otec přikývl. „Bylo to geniální ve své zvrácenosti. Sjednotil mladé lidi, kteří neměli práci, neměli kde žít a neměli žádnou perspektivu, proti jediné skupině. Už to nebyli imigranti ani novináři. Byli to starší lidé. Ti, kteří podle nového narativu představovali ‚parazitickou zátěž‘, která vysává poslední kapky krve z umírajícího státu.“
„Hnutí Budoucnosti Mladých vyhrálo volby v roce 2038 s drtivou většinou,“ pokračovala matka. „Byl to triumf čisté demagogie. Slibovali, že vrátí ČR mezi nejvíce prosperující země světa, že každý osmnáctiletý dostane vlastní byt a deset milionů do začátku, aby mohl tvořit, studovat a žít. A víš, jaký byl jejich hlavní volební slib?“
Eliška polkla na sucho. Pamatovala si ho ze školy. „Důchodová reforma.“
„Přesně tak,“ řekl otec a opřel se lokty o stůl. „Důchodová reforma. Slovo, kterého se předchozí vlády děsily jako čert kříže. Spasitel ale nesliboval jen nějaké kosmetické úpravy. Sliboval definitivní řešení. Řešení, které jednou provždy ukončí věčný boj o peníze na penze.“
Otec se odmlčel, sjel pohledem k černé kartě na stole a pak se podíval na Elišku.
„Učili vás ve škole, jak ten zákon funguje, Eliško? Myslím tu právní stránku, ne ty básničky o ‚Generační harmonii‘.“
„Učili nás… že po zásluze přichází odpočinek,“ vykoktala Eliška, ale jistota v jejím hlase byla pryč. „V šedesáti pěti letech člověk odchází do garantovaného důchodu. Dostává vysokou penzi, aby si užil stáří.“
„A co volební právo?“ zeptal se otec ostrým tónem.
„O to přichází,“ přiznala Eliška a odvrátila zrak. „Protože… protože ve škole říkali, že ten, kdo už netvoří budoucnost a nebude v ní žít tak dlouho, by neměl rozhodovat o směřování státu pro mladé. Zní to logicky.“
„Zní to jako první krok totalitní diktatury, která ztratila jakoukoliv lidskost,“ vyhrkl otec, ale hned svůj hlas ztišil. Vzal do ruky láhev a dolil zbytky vína do sklenic. „V šedesáti pěti přijdou o volební právo. Ztrácejí možnost cokoliv změnit. Pět let – od šedesáti pěti do sedmdesáti – žijí v takzvané ‚Pasivní zóně‘. Stát jim platí luxusní penzi, vozí je na výlety, dává jim jídlo zadarmo. Vypadá to jako ráj na zemi. Všechno je to ale jenom anestezie. Příprava na to, co přijde v sedmdesáti.“
Eliška se zamračila. Neochota přijmout to, co otec naznačoval, v ní bojovala s chladným logickým uvažováním.
„Ale tati… dědeček přece v sedmdesáti odešel do toho specializovaného sanatoria. Do Domu stříbrného klidu. Říkali jste mi tehdy, že tam má nejlepší možnou péči, že je tam šťastný ale že tam mají přísný režim návštěv, a proto za ním nemůžeme…“
Eliška se odmlčela. Podívala se na matku. Matce stékala po tváři jediná, tichá slza, kterou si ani nesnažila utřít.
Otec pomalu položil sklenici na stůl.
„Je čas ti říct, Eliško, o Domě stříbrného klidu pravdu.“
Kapitola V. - Vystřízlivění
V kuchyni zavládlo absolutní, těžké ticho. Bylo tak hluboké, že Eliška slyšela jen monotónní bzučení staré ledničky a vlastní zrychlený tep, který jí bušil v spáncích.
„Tati…“ hlesla Eliška. Hlas se jí zlomil. „O čem to mluvíš? Dědeček je přece v sanatoriu. Psali jsme si… posílal pohlednice…“
„Pohlednice generuje systém, Eliško,“ řekla matka velmi tiše, aniž by zvedla zrak od stolu. „Stejně jako ty automatické zprávy k Vánocům. Všechno je to jen udržovací protokol. Aby mladí neměli výčitky. Aby si mysleli, že jejich prarodiče odpočívají někde v lázních.“
Otec se naklonil dopředu. Vypadal, jako by ze sebe shazoval břemeno, které ho celé roky drtilo, ale cena za jeho odhození byla zničující.
„V den sedmdesátých narozenin tě vyzvedne bílá dodávka s logem Ministerstva budoucnosti,“ řekl otec s děsivou věcností. „Není to sanatorium. Říkají tomu oficiálně Centrum finální péče, ale v interních dokumentech je to Recyklační uzel. Do dvaceti čtyř hodin od příjezdu proběhne takzvaný ‚Akt konečného příspěvku‘. Bezbolestná terminace. Injekce. A pak okamžitá kremace.“
Eliška divoce zavrtěla hlavou. Zvedla se ze židle, až se stůl zachvěl a sklenice s vínem se málem rozlily. „To je šílenství! To je lež! Vždyť živý člověk… to by přece nikdo nedovolil! Máme ústavu! Máme lidská práva!“
„Nemáme, Eliško,“ přerušil ji otec chladně. „Vzdali jsme se jich v roce 2038 výměnou za to, že v ulicích nebude chaos. A hlavně – pro lidi nad šedesát pět let ústava přece neplatí. Jsou to právně pasivní subjekty. A teď to nejdůležitější. Ta hlavní myšlenka celé té ‚geniální‘ Důchodové reformy.“
Otec ukázal prstem na Eliščin telefon, na jehož displeji stále svítilo 10 000 000 Kč, a pak na leštěnou černou kartu.
„V momentě, kdy je sedmdesátník v Centru recyklován, veškerý jeho majetek propadá státu. Jeho byt, jeho úspory, jeho auto, jeho akcie, dokonce i nábytek a šperky. Všechno se okamžitě zkonfiskuje, převede na peníze a vyčistí.“
Otec vstal, přistoupil k Elišce a vzal černou kartu ze stolu. Podal jí ji.
„Tvůj nový byt v rezidenci Nové Zítřky, 4+kk s výhledem na park… do minulého úterý patřil panu Dvořákovi. Bývalému profesorovi fyziky. Minulý týden oslavil sedmdesátiny. V pátek ho odvezli. O víkendu byt vyklidili, vymalovali a dnes ráno ti od něj Tobiáš předal klíče.“
Elišce se udělalo fyzicky nevolno. Znechuceně uskočila o krok zpět, jako by ta karta byla rozpálená do ruda.
„A těch deset milionů?“ pokračoval otec stejně nemilosrdně. „To nejsou peníze, které stát vytiskl. To je celoživotní práce a úspory několika starých lidí, které tento měsíc recyklovali v peci za městem. Tvůj blahobyt, Eliško… tvoje startovné do života jsou doslova postavené z popela generace, která byla prohlášena za zbytečnou.“
„Ne… ne, to ne…“ šeptala Eliška. Svět kolem ní se začal rozpadat. Nablýskaná utopie, usměvavý Tobiáš, čisté ulice – všechno se to během sekundy proměnilo v obří, dokonale namazanou jateční mašinérii.
Podívala se na svého otce. A v tu chvíli jí v hlavě bleskla chladná, matematická rovnice, ze které se jí zastavilo srdce.
Otci bylo čtyřicet osm let.
Za sedmnáct let ztratí volební právo. Bude odsunut do Pasivní zóny. Za dvacet dva let přijede bílá dodávka.
„Tati…“ vydechla a z očí se jí spustily slzy. „Co… co bude s vámi?“
Otec se pousmál. Byl to vyhořelý, smířený úsměv odsouzeného na smrt.
„S námi?“ pokrčil rameny. „My si odžijeme svých sedmdesát let. A pak přijde řada na nás. Je to spravedlivé, Eliško. Moje generace dopustila, aby se z téhle země stala lidská farma. Byli jsme lhostejní, chamtiví a věřili jsme populistům. Toto je náš trest. Recyklují nás, abyste vy moli žít v luxusu. Ale neboj. Ty máš ještě 52 let. Musíš si je užít“
Eliška tam stála, v ruce svírala telefon s deseti miliony a hleděla na rodiče, kteří ji vychovali. Dveře do iluze se zabouchly a zůstala jen děsivá, mrazivá realita.
Kapitola VI. - Smíření
V kuchyni zavládlo těžké, ochromující ticho. Eliška stála uprostřed místnosti, dech se jí zrychloval a pohled jí neustále těkal mezi tátovým vytahaným svetrem a svítícím displejem telefonu.
Deset milionů. Rezidence Nové Zítřky, byt 4+kk.
Ještě před hodinou to byl symbol její svobody, její zasloužené budoucnosti. Teď ty peníze v její dlani tížily jako kus olova. Před očima se jí protáčely obrazy beztvárných starých lidí, pan Dvořák, profesor fyziky, jehož nábytek před pár dny stěhovali z míst, kde má teď spát ona.
„To přece nemůžete jen tak přijímat!“ vyhrkla a v hlase se jí mísil vztek se zoufalstvím. „Vždyť je to vražda! Je to systémová poprava! Tati, mámo… musíme s tím něco udělat. Musí existovat odboj, nějaká skupina, novináři …“
„Jaký odboj, Eliško?“ přerušil ji otec tichým, unaveným hlasem. „O jakých novinářích mluvíš? Nezávislá média skončila před patnácti lety. A odboj? Proč by mladí bojovali proti systému, který jim dává všechno, o čem se jejich rodičům ani nesnilo? A starší? Ti nemají volební právo, nemají zbraně, nemají zastoupení a hlavně… jsou zlomení a … smíření.“
Matka přistoupila k Elišce a jemně jí položila ruku na rameno. Dnes poprvé byl její dotek chladný.
„Ničemu nepomůžeš, když se vzepřeš,“ pošeptala matka. „Jen přijdeš o byt, o peníze a skončíš v pracovním táboře. A nás odvezou dřív. Tak to prostě je. Svět se změnil. Náš svět skončil a teď je to váš svět.“
Eliška se vytrhla z jejího objetí. Přešla k oknu a podívala se dolů na ulici. Z téhle výšky a přes staré, mírně zaprášené sklo vypadalo město jinak. Pod pouličními lampami se procházely dvojice mladých lidí. Smáli se, pili kávu z papírových kelímků, drželi se za ruce. Byli čistí, krásní, plní energie.
Opravdu byli všichni ti lidé dole monstra? napadlo ji. Nebo jen dědicové obřího dluhu, který konečně někdo zaplatil?
Otec měl pravdu. Generace jejího dědy a rodičů tenhle stát zadlužila k prasknutí. Projedli peníze na opravy silnic, na nemocnice, na školy. Upláceli se navzájem, ignorovali varování a tleskali starému Oligarchovi, dokud zemi nepřivedli k bankrotu.
Zasloužili si to?
Myšlenka prolétla Eliščinou myslí jako blesk. Byla zvrácená, děsivá, ale měla v sobě chladnou, matematickou logiku.
Pokud by systém neudělal tohle, umírali by mladí lidé na ulicích hlady. Byla by chudoba, válka, chaos. Sedmdesát let je přece dlouhá doba. Člověk si za sedmdesát let odžije všechno podstatné…
Eliška se otočila zpátky do místnosti. Podívala se na otce. Vypadal tak starý, tak cizí v tom svém sešlém světě. A za sedmnáct let… za dvacet dva let… a Eliška za dvaapadesát let.
Srdce se jí sevřelo, ale ten pocit nevolnosti zvedající se z žaludku už nebyl tak ostrý. Začínal tupět. Nastupovala racionální obrana.
„Já… já už budu muset jít,“ řekla tiše a prsty sevřela leštěnou černou kartu v kapse.
Matka i otec přikývli. Žádné scény, žádné dlouhé loučení. Jako by věděli, co se v její hlavě právě odehrálo. Jako by tenhle proces přerodu viděli už tisíckrát.
„Užij si ten byt, beruško,“ řekla matka a nutkaný úsměv jí znovu přelétl po tváři. „A kup si něco pěkného. Je to tvůj život.“
„Díky za večeři,“ hlesla Eliška.
Rychle vyšla ze dveří, jako by utíkala před duchy. Sběhla schody paneláku a vyšla na čerstvý vzduch.
Noční město zářilo. Hologram Spasitele mladých na náměstí tiše blikal v modravých tónech a jeho vřelý, reprodukovaný hlas se nesl tichou ulicí: „Budoucnost patří těm, kteří ji tvoří.“
Eliška vytáhla telefon. Prstem přejela po displeji. Znovu se objevila ta krásná, kulatá suma: 10 000 000,00 Kč.
Otevřela mapu a zadala adresu: Rezidence Nové Zítřky, Blok C.
Nasedla do autonomního taxíku. Když vůz tichounce vyrazil směrem k moderní čtvrti, Eliška se opřela do měkkého koženého sedadla. Podívala se na svůj odraz v okně. Byla mladá, byla krásná a měla před sebou celý život.
Ruka jí automaticky přejela po displeji a objednala lahev drahého šampaňského, které na ni mělo čekat v chladničce nového bytu.
Vždyť za to nemůžu, řekla si v duchu a poprvé za celý večer se tiše, zlehka usmála. Já ten systém nevymyslela. Já v něm jen žiju.
Taxík zrychlil a odvážel ji pryč ze staré čtvrti, přímo do záře nových, čistých zítřků.
