Článek
Před pár dny, uprostřed svátečního relaxování, publikoval kolega a kamarád z iniciativy Česko+ Ondřej Šimíček na svém účtu na síti X tento kritický příspěvek. Ondřejova nekompromisní, ale současně drsně pravdivá slova jsou především sebekritikou.
Ovšem nikoli kritikou sebe sama, ale ODS a jejího loni rozpačitě skončeného vládního angažmá pod značkou koalice SPOLU a současné „nepolitiky“. Nabízí se zde otázka, proč taková sebekritika zaznívá od řadového člena ODS a nikoli alespoň některých čelných představitelů strany. Jeden by řekl, že přece nemohou být natolik hluší a slepí ke skutečnosti, že značná část zklamaných voličů a ODS (a potažmo koalice SPOLU) právě v těchto dnech říká – co říká, doslova zoufale křičí – totéž, co Ondřej ve svém příspěvku, v reakci na aktuální a rychlé kroky současné vlády Andreje Babiše: „Toto jsme chtěli od vás!“ Odpověď na ni je v zásadě dvojí – buď je dosluhující vedení natolik odtrženo do reality a žádné zásadní selhání si nepřipouští, nebo je natolik rezignované, že nechává věci plynout a odpočítává dny do lednového kongresu, který odpovědnost za nadcházející strategii a kroky přenese na někoho jiného. Ponechávám přitom stranou bez dalšího komentáře fakt, že zoufalství a zklamání našeho voliče nechává chladnými i řadu staronových i nových poslanců ODS. Jejich veřejná komunikace je totiž stále v zajetí syndromu „antibabiš“, což onoho voliče už ani nerozčiluje, ale – a to je snad ještě horší – jen obyčejně otravuje.
Akutní potřebu zásadních změn v ODS komunikací a programem počínaje a vnitřní reformou konče si bezpochyby uvědomuje nejeden z uchazečů o post ve vedení strany, jehož nové složení budeme znát už za necelé tři týdny. Jednotliví kandidáti se, až na výjimky, ovšem vyjadřují spíše zdrženlivě ve snaze se proti ničemu, a hlavně nikomu zásadně nevymezit. Taktické kroky jsou před kongresem pochopitelné, ovšem z hlediska naštvaného voliče, jehož pozornost a zájem nebude lehké znovu získat, přinejmenším nezajímavé. Zásadním sdělením pravicové části voličského spektra bude zejména volba předsedy, který bude na příští dva roky symbolem, tváří a chodící reklamou politiky postfialovské ODS.
Pro současnou situaci v ODS je celkem příznačné, že o uvolněný předsednický post mají zájem jen dva lidé – dnes už bývalý ministr dopravy a dosluhující místopředseda strany Martin Kupka a místostarosta stotisícového městského obvodu Ostrava-Jih Radim Ivan. Ta příznačnost spočívá ve skutečnosti, že nebýt odvahy a zdravé porce drzosti Ivana, byl by Kupka dost dobře jediným kandidátem. Na to si značná část členů ODS během posledních deseti let zjevně zvykla a je jim to pohodlné. Že to je současně politicky nezdravé a voličsky odpudivé jim zřejmě nevadí a ani kritické hlasy zevnitř i zvenku s jejich konformním postojem nezahýbaly. Ivanova překvapivá kandidatura tak do v zatuchlého rybníčku povolebně paralyzované ODS přináší tolik potřebný proud okysličené vody v podobě politické soutěže. A to oceňují nejen jeho příznivci, ale také část odpůrců. Tato soutěž přitom mohla být o poznání zajímavější, kdyby by se do boje o předsednický post býval zapojil i jihočeským hejtman Martin Kuba. Ten však po dlouhých týdnech navenek tajemného, ale v reálu spíše vyčůraného mlčení a vyčkávání v bezpečném závětří veškerá očekávání a spekulace rázně utnul oznámením odchodu z ODS a záměrem založit vlastní politický subjekt.
Dostávám se tím k hlavní myšlence svého komentáře. Jde totiž o to, že nový předseda ODS a jeho tým budou muset na horečné a pro někoho překvapivě přímočaré kroky Babišovy vlády reagovat sebevědomým, a především nekompromisně pravicově laděným opozičním programem. Očekávají to jak členové ODS, tak voliči, cokoli jiného by nezvratně započalo proces zatloukání hřebíků do rakve někdejšího hegemona české pravicové politické scény. A znovu připomínám, že tváří a symbolem tohoto programu bude především osoba předsedy ODS. Zde ovšem leží onen pověstný zakopaný pes. Bude sebelepší pravicový plán lídra opozice uvěřitelný, pokud bude reprezentován někým, kdo až do loňských voleb hájil pozice toho, kdo je prohrál, tedy koalice SPOLU? Právě toto je obrovským hendikepem Martina Kupky. Objektivně patřil mezi nejlépe pracující ministry Fialovy vlády a byl schopen doručit (a navíc jako jeden z mála i kompetentně prezentovat) dobré výsledky. Na druhou se prakticky neustále bude muset potýkat s nedůvěryhodností u voliče a rolí snadného terče u politického oponenta. Až příliš často totiž uslyší: „Co jste pro to udělal vy za čtyři roky ve vládě?“.
Jako člen modernizační platformy Česko+ patřím do tábora podporovatelů Radima Ivana a jeho kandidatury na post předsedy ODS. Často při politických debatách slýchávám názor, že nadcházející kongres ODS by neměl přinést žádné revoluční kroky, přičemž jako revolucionáři jsou označováni právě Ivan a Česko+. Mluví se o pozvolné evoluci, což je to uklidňující a chlácholivé, ale současně vrcholně nebezpečné. Domnívám se, že ODS velmi rychle ujíždí pomyslný vlak – nová vláda ukazuje prakticky denně té předchozí, co to znamená vládnout, činí tak poměrně rázně a nekompromisně, a navíc v oblastech, které měly být doménou ODS.
Evoluce je během na dlouhou trať a ODS si ji v současné situaci nemůže dovolit, je až příliš drahým luxusem. Za další dva roky může být česká politická mapa natolik překreslená, že se na ní ODS může začít ztrácet. Strana je zralá na radikální proměnu a začít musí vnitřní reformou, a to způsobem, který ve svém kandidátském programu ODS+ nastiňuje Radim Ivan. I on pochopitelně „trpí“ hendikepy, bohužel nikoli ani tak před voličem, jako spíše před delegátem stranického kongresu. Tím nejzjevnějším je absence zkušeností z vrcholné politiky a nepochybně také výrazně menší mediální známost, kterou celkem přirozeně kompenzuje originalitou svých myšlenek a nekonvenčním vystupováním ostře kontrastujícím se seriózně a až uhlazeně působícím Kupkou.
Členové ODS, vyslaní svými oblastními sdruženími na lednový kongres ODS do pražského hotelu Clarion, tak podle všeho budou budoucího předsedu strany volit v situaci, pro níž pravděpodobně neexistuje analogie. Na jedné straně dlouholetý člen vedení a relativně úspěšný exministr jako klidná síla a udržovatel kontinuity. Na straně druhé široké veřejnosti pořád málo známý, ale neméně úspěšný komunální politik hýřící názory a návrhy řešení, které dráždí, ale také inspirují. A také vycházejí vstříc voličské poptávce po moderní politice zbavené neustálého virtue signalingu a bezcílného vymezování se proti něčemu či někomu. Ačkoli si to velká část dosluhujícího vedení a členské základy stále neuvědomuje, ODS stojí před zásadním rozhodnutím ohledně svého dalšího směřování. Osobně jsem přesvědčen, že Martin Kupka nebude mít vůli ani schopnosti prosadit zásadní organizační a strukturální změny, které by ODS proměnily v moderní stranu 21. století – namátkou uvedu frakce, primární volby či elektronické hlasování – protože je až příliš dlouho a úzce svázán se současným vrcholným establishmentem. Jinými slovy, nebude chtít jít proti vlastním. Jeho předsednictví by přineslo pouze prohlubování stagnace, pokračování odlivu schopných a ambiciózních členů a postupný pád zpět do politického suterénu, z něhož se ODS horko těžko vyhrabala před deseti lety.
Kongres by proto měl najít dostatek prozíravosti a odvahy ke zdánlivě riskantnímu a odvážnému kroku a dát mandát minulostí nepoznamenanému Radimu Ivanovi, jenž má nejen plán, ale také drive, energii a know-how z platformy Česko+ potřebné reformy realizovat. Ostatně, obdobnou historickou zkušenost už ODS má, když si v roce 2002 zvolila novým předsedou tehdy relativně neznámého ostravského senátora Mirka Topolánka. Strana tehdy instinktivně vycítila, že je potřeba odvážného kroku. Najde k němu odhodlání i teď?
Autor je členem ODS.
