Léto s tebou. A každý týden s někým jiným

Jsem Třeboňák. A paradoxně jsem letošní léto strávil v Třeboni víc času než obvykle. Obyčeně „utíkám“ na léto z Třeboně pryč. Vlasně jsem se i těšil, zažít opět to třeboňské léto, které se v turistických brožurách propaguje.

Dostal jsem něco mnohem pestřejšího: intenzivní kurz lidské rozmanitosti.

Z obou stran naší zahrady se totiž nachází „ubytování v soukromí“. Každý týden tak mám nové sousedy. Někdy i několikrát týdně. Za červen, červenec a srpen člověk pozná desítky lidí, aniž by opustil vlastní pozemek.

Tedy - pozná. Spíš je slyší, cítí, pozoruje a občas vidí, jak je pozorován on sám.

O člověku hodně vypoví způsob, jakým zatápí v grilu.

Někdo si připraví třísky, papír a pár suchých větviček. Pracuje soustředěně, skoro skautsky. Oheň zapraská a za chvíli je hotovo.

Jiný pojme grilování jako chemický útok na Varšavskou smlouvu. Jeden litr podpalovače nestačí, protože oheň stále nehoří tak, jak si představoval. Druhý litr už je začátek. U třetího se začne stmívat, u čtvrtého mizí zahrada v mlze a při pátém člověk přemýšlí, zda nemá preventivně zavolat hasiče a toxikologii.

Také maso je otázkou světonázoru. Někdo opeče kotletu do růžova. Jiný na ní provede kremaci se všemi poctami. Někomu stačí karcinogenní zážitek jednou za pobyt, jiný si zakládá na pravidelnosti.

A když už jsme u kouře: netušil jsem, kolik lidí stále kouří cigarety. Ani kolik různých vůní může cigaretový kouř mít. Po jednom létě na zahradě bych mohl dělat someliéra tabákového průvanu. „Ročník 2026, lehký tón mentolu, spáleného papíru a cizí dovolené.“

Pak přijede člověk, který nechce být ubytovaný „jen tak“. Má potřebu se odvděčit. Rozhlédne se, objeví dřevo a rozhodne se, že panu domácímu něco naštípe do zásoby.

Je to vlastně krásná myšlenka. Horší je, když ji dostane v sedm ráno. Nebo po třetím pivu. Případně obojí.

Vzduchem létají polínka, rázy se nesou zahradou a člověk se probouzí s vědomím, že někde za plotem právě probíhá nevyžádaná brigáda. Ubytovatel získává palivo. Okolí získává budíček. Sdílená ekonomika v praxi.

Na dovolené se občas musí pracovat. To chápu. Některé hovory jsou důležité.

Zvláštní kategorií je ale host, který při telefonování chodí po zahradě a pečlivě kontroluje, zda ho někdo může slyšet. Jakmile zjistí, že ano, přidá na hlasitosti a začne házet miliony vidlemi.

„Ten deal prostě zavřeme.“

„Pod deset mega nejdu.“

„Pošli mi to do boardu.“

Po dvaceti minutách už sousedé znají obrat firmy, náladu investora i skutečnost, že David z marketingu je naprosto nepoužitelný. Jediné, co pořád nevědí, je proč se strategická porada koná mezi grilem a sušákem s cyklooblečkem.

Někteří hosté si hledí svého. Přijedou, pozdraví a nechají svět světem. Takové člověk po pár dnech začne považovat za blízké přátele.

Jiní se druží při každé příležitosti. Pokaždé mají připravenou průpovídku:

„Dobré ráno! Ta Třeboň — tady se vám musí žít!“

Ano. Musí.

A pak jsou lidé, kteří přijedou zádumčiví a při každém setkání vyšlou přes plot proud temné energie, za který by se nemusel stydět ani Darth Vader. Neřeknou nic. Jen se podívají způsobem, po kterém uvadne bazalka.

Turistický ruch má široké emoční spektrum.

Další disciplínou je parkování.

Dům, ve kterém by běžně žila jedna rodina, se rozdělí na dva apartmány a před ním se objeví i tři nebo čtyři auta. Fyzika ulice se nemění, jen počet vozů ano.

Občas některý řidič zaparkuje čelem přímo k našemu kuchyňskému oknu. A zrovna ten, si něco zapomene v autě - čtyřicetkrát za večer. Pokaždé stiskne ovladač, auto jemně houkne a rozsvítí světla s výkonem menšího slunce.

Můj rentgenový snímek je už dávno vypálený na protější stěně kuchyně.

Jízdu dopředu zvládá většina návštěvníků dobře. Couvání je vyšší dívčí. Parkovací místo je trochu netypické a manévr opustit obytování připomíná pokus vyprostit auto z bažiny: metr vpřed, půl metru vzad, prudce doprava, znovu vpřed a nakonec dlouhé zamyšlení s rozsvícenými brzdovými světly.

Vrchol sezony přichází večer.

Největší zážitek je člověk, který vypil šest piv, litr vína, proložil to několika panáky a teď se snaží být potichu.

Nejsi potichu. Ať jsi z Prahy, Brna, Ostravy nebo z vedlejší vesnice, nejsi potichu. Šeptáš jako pavián s megafonem. V jiné hlasové poloze (ženy prominou, ale jste to vy) to zní, jako když kolem oken projíždí parní lokomotiva, právě upouští páru a zároveň zkouší ABS na kolejích.

Ráno se samozřejmě dozvím, že jsme o hostech skoro nevěděli.

To je pravda. Skoro.

Humor ale končí tam, kde začínají náklady, které podnikání přenáší na okolí. Externality.

Nejde mi o zákaz turistů ani o zákaz krátkodobého ubytování. Třeboň z návštěvníků žije a já jsem rád, že sem lidé jezdí. Jenže dům určený k bydlení a celoročně provozované ubytování nejsou totéž — ani pro ulici, ani pro parkování, hluk, požární bezpečnost nebo odpady.

Ministerstvo pro místní rozvoj samo připouští, že krátkodobé ubytování ve stavbách určených k bydlení přináší výkladové problémy. Stavební zákon zároveň počítá s povolením změny v užívání stavby; pokud mohou být přímo dotčena práva sousedů, mohou být sousedé účastníky řízení. Každý případ je ale potřeba posoudit podle skutečného rozsahu provozu a podle dokumentace konkrétní stavby.

Nechci zpoza plotu vynášet právní verdikty nad konkrétními domy. Od toho jsou úřady. Jedno je ale patrné i bez paragrafů: když původního souseda nahradí krátkodobí hosté, mění se jeho provoz i dopad na okolí — přestože navenek stále vypadá jako obyčejný rodinný dům.

Nejlépe je to vidět na odpadech.

Hosté jedí, pijí a vyhazují obaly a zbytky. To je naprosto samozřejmé. Rodina, co bydlí v domě celoročně, nedělá nic jiného. Problém vzniká, když odpad z ubytovacího provozu končí v systému určeném obyvatelům (Třeboň má speficický systém, kdy neúčtuje občanům za odpady, ale defacto ani dalším), aniž je podnikatel řádně zapojený ke službě, kterou využívá.

Podle zákona o odpadech může podnikající osoba předávat svůj komunální odpad do obecního systému na základě písemné smlouvy s obcí. Pokud takovou smlouvu nemá, musí si nakládání s odpadem zajistit jinak. To je fér: náklady podnikání mají být součástí podnikání, ne tichým dárkem sousedům a městskému rozpočtu. (Třeboň platí za odpady 23 milionů ročně, a vybere zpět minimum)

Když v sobotu hosté a pronajímatelé naplní nádoby na sklo, papír a plast, není výsledkem jen plný kontejner. Výsledkem je i to, že místní své tříděné odpady nemají kam dát. Malá externalita, řekne ekonom. Plná popelnice, řekne člověk s taškou plastů v ruce.

Každý ubytovatel má práci, starosti a náklady. Musí sehnat hosty, uklidit, opravit, zaplatit energie a reagovat na zprávu, že ve 23:17 nefunguje Wi‑Fi. Nezávidím mu to.

Zároveň ale jeho výnos vzniká v místě, kde někdo jiný bydlí. A ten někdo má právo ptát se, zda jsou vyřešené doprava, odpady, hluk a způsob užívání domu. Ne proto, že je rejpal. Protože zahrada není hotelová chodba, ulice není nekonečné parkoviště a popelnice není bezedná.

Všechno je nakonec o domluvě. O jednoduchých pravidlech pro hosty. O parkování, které nesvítí sousedům do talíře. O večerním klidu. O odpadech řešených tím, kdo je vytváří. A také o ochotě majitele zvednout telefon dřív, než zvedne soused hlas.

Možná stárnu. Možná se u mě opravdu objevují první mrzoutské nálady.

Ale možná jen nechci mít každý týden nové sousedy, kteří netuší, že nějaké sousedy mají.