Článek
Zapalte kytky
a
pohnojte ohně,
je
třeba povýšit
nelogiku
na
všednost,
jinak
se
svět
z
h
r
o
u
t
í
!
* * *
Vždycky mi na všem
záleželo
a shromažďovala jsem
věci pro potěšení
i užitek,
teď jsou mi
ukradené,
už ani na mém
hrníčku
mi vlastně vůbec
nezáleží,
žít je teď problém,
s Hamletem drmolím,
oč tu běží,
za každým úsměvem
spousta slz,
už nejde o hrníčky,
o obrázky,
o knihy,
o slzy jde,
o ty,
co tečou za tmy,
a
tečou
a
tečou
a
t
e
č
-
* * *
Přestaňte přikládat,
chtělo by se mi
říct,
ale když on stejně
nikdo
netopí,
tak
proč
je
mi
takové
horko,
když
kamna
jsou
studená
a
ponožky
jsem
si
už
taky
sundala…
* * *
Kdo se kdy
dozví,
jak mě
bolí
život,
ten
dvacetičtyřhodinový,
ten,
o kterém nemluvím,
a
přesto
ho musím žít,
a
nikde žádná
náruč,
hruď,
ani ruka,
jen
čas
a
jeho
neúprosný
tok,
jak nevím
kudy,
kam
a
proč,
a
přesto
musím
být.
* * *
Jsou doby,
ve kterých jsem nežila,
ale to,
co se o nich postupně
dozvídám,
mi připadá tak důvěrně
známé.
A pak je tu
doba,
ve které už jsem
existovala.
Tak jak to,
že ji
nepoznávám?!
