Článek
Třetím rokem pracuju v malé kanceláři a upřímně tam zůstávám hlavně kvůli tomu, že chodí pravidelná výplata. Není to práce, o které bych kdy mluvila s nadšením, ale dlouho jsem si říkala, že jistota je jistota. Ten den byl konec měsíce, takže už tak bylo jasné, že toho bude víc než obvykle. Dvě kolegyně chyběly a už ráno bylo vidět, že jejich práce se prostě nějak rozdělí mezi nás, které jsme přišly. Když jsem si sedla ke stolu a zapnula počítač, měla jsem ten známý pocit tlaku ještě dřív, než jsem vůbec otevřela první mail. Bylo mi jasné, že dneska nepojedu jen svoje věci a že se zase bude brát jako samozřejmost, že to nějak poberu.
Co se bere jako samozřejmost
Dopoledne jsem se snažila jet normálně podle toho, co jsem měla naplánované, ale dlouho to nevydrželo. Vedoucí mi začala nosit další úkoly po nemocné kolegyni a dávala je ke mně na stůl tak, jako by to byla úplně běžná věc. Chvíli jsem to brala bez řečí, ale jak se to vršilo, zkusila jsem se normálně zeptat, co má přednost. Neptala jsem se proto, že bych se chtěla vyhnout práci, ale protože bylo jasné, že všechno do večera stihnout nejde. Odpověď byla ve smyslu, ať si to srovnám sama. V tu chvíli mi došlo, že se zase počítá s tím, že prostě zůstanu déle, jako už tolikrát předtím. Nikdo to neřekne naplno, ale visí to ve vzduchu pokaždé, když je práce moc.
O obědě jsem se o tom zmínila kolegyni. Spíš jsem potřebovala říct nahlas, že to není normální, než si na něco stěžovat. Jenže ona mě hned brzdila, ať to nehrotím. Řekla mi, že vedoucí takhle mluví běžně a že se s ní stejně nikdo nechce hádat, protože každý tu práci potřebuje. Neznělo to zle, spíš odevzdaně. A mně v tu chvíli došlo, jak to u nás funguje. Všichni víme, že je něco špatně, ale radši kolem toho chodíme opatrně, aby na sebe člověk neupozornil. Najednou mi to celé přišlo hrozně unavené. Nejen ten den, ale i to, jak jsem si na podobné situace zvykla.
Jedna věta, která všechno odkryla
Odpoledne to ještě dorazila. Vedoucí mi přihodila další věc a rovnou řekla, že to potřebuje ještě ten den. Řekla jsem jí, že nemůžu zůstat, protože musím včas vyzvednout dceru a už teď toho mám moc. Nepodala jsem to nijak ostře, prostě jsem popsala realitu. Ona se na mě podívala a řekla: „Buď ráda, že máš vůbec práci.“ Nepadlo to nahlas ani teatrálně, ale zasáhlo mě to víc, než kdyby na mě křičela. V té jedné větě bylo všechno. Že mám být vděčná nejen za práci, ale i za to, jak se se mnou mluví. Že když něco namítnu, jsem vlastně problém já. Seděla jsem pak chvíli u stolu a cítila jsem, jak se ve mně něco stáhlo, ale zároveň se mi poprvé nechtělo to jen přejít.
Neudělala jsem žádnou scénu. Dodělala jsem to nejnutnější, co ještě šlo rozumně stihnout, a zbytek jsem vedoucí stručně sepsala do mailu, aby bylo jasné, co reálně zůstalo hotové a co už ne. Nechtěla jsem, aby se to zase celé beze stopy rozpustilo a nakonec to vypadalo, že jsem něco zanedbala já. Ten mail byl věcný, bez emocí, jen přehled. Pak jsem si sbalila věci a odešla včas. I tak jsem byla celá stažená a cestou ke dveřím jsem čekala, jestli mě ještě nezastaví nebo neřekne něco dalšího. Neřekla. Možná i to ticho bylo výmluvné.
To ticho už nešlo přeslechnout
Cestou pro dceru jsem si tu větu přehrávala pořád dokola. Nešla vytěsnit. Postupně mi docházelo, jak dlouho jsem si podobné věci omlouvala tím, že je hodně práce, že je blbá doba, že vedoucí je prostě taková. Večer doma jsem si sedla k počítači a projela staré maily, výplatnice a různé úkoly, které jsem si v minulosti brala navíc bez jasné domluvy. Nešlo o nějaké velké odhalení, spíš o potvrzení něčeho, co jsem dávno tušila a nechtěla si to přiznat. Druhý den jsem vedoucí poslala ještě jeden klidný mail s přehledem priorit a dotazem, jak se budou řešit přesčasy. Nepsala jsem ho jako výhrůžku ani jako vzpouru, spíš jako první normální pokus pojmenovat věci tak, jak jsou. A zároveň jsem si po hodně dlouhé době otevřela životopis. Ne proto, že bych měla hned jasno, co udělám, ale protože jsem poprvé cítila víc vzteku než strachu.
