Článek
Ráno zazvonil zvonek od domovních dveří a už podle toho, jak dlouho to trvalo, mi bylo jasné, že je to pošta. „Dobrý den, doporučeně,“ řekla pošťačka a podala mi obálku s razítkem z důchodového. Podepsala jsem převzetí, zavřela dveře a šla rovnou do kuchyně. Uvařila jsem si kafe, sedla si ke stolu a obálku položila před sebe. Jen jsem na ni koukala, jako bych mohla pohledem nějak ovlivnit, co je napsáno uvnitř. V hlavě se mi rozjela taková vnitřní inventura – noční služby, přesčasy, soboty, neděle, Vánoce na oddělení místo doma. Všechno to, co člověk v té chvíli spojí s jednou jedinou otázkou: jak moc tohle všechno pro ten stát vlastně něco znamená?
Okamžik pravdy v několika číslech
Chvíli jsem to ještě odkládala, ale nakonec jsem obálku prostě roztrhla. List papíru, razítko, nadpis, spousta vět, které nic neříkaly, než se člověk dostal k tomu hlavnímu. Přeskakovala jsem řádky, dokud mi oči nesklouzly na tu částku. Zůstala jsem na ní viset a nemohla se od ní odtrhnout. Byla nižší, než jsem si představovala, a to jsem si nedělala žádné velké iluze. V břiše se mi všechno stáhlo. První, co mě napadlo, bylo vzít telefon a zavolat dceři. Řekla jsem jí tu částku. Na chvíli se odmlčela a pak jen řekla, že to snad nemůžou myslet vážně. A já jsem v té její větě slyšela všechno, co jsem zrovna cítila, jen jsem na to nenašla slova.
Když jsem telefon položila, cítila jsem, jak se ve mně všechno pere. Měla jsem chuť brečet a zároveň praštit do stolu, ale neudělala jsem nic z toho. Vstala jsem, vzala si kabelku, občanku, ten dopis jsem složila zpátky do obálky a rozhodla se, že půjdu na úřad, ať mi to někdo normálně vysvětlí. V tramvaji jsem seděla u okna a v duchu jsem si promítala ty roky, kdy jsem si brala služby navíc, aby bylo na školu v přírodě, na kroužky, na nové boty. Před budovou důchodového sedělo na lavičce pár starších lidí, každý v ruce stejnou obálku jako já. Sedla jsem si vedle nich, ani jsme se pořádně nepozdravili. Jedna paní jen mávla svým papírem a prohodila: „Taky mě hezky ocenili.“ Trochu se u toho pousmála, ale v očích to měla podobné jako já. Zvláštním způsobem mi to dodalo kuráž zvednout se a jít dovnitř.
Setkání s úřadem a holou realitou
U přepážky jsem vytáhla rozhodnutí a snažila se mluvit klidně. Řekla jsem, že jsem celý život dělala ve zdravotnictví, že jsem sestra, a jestli je to opravdu správně spočítané. Úřednice si vzala papír, naťukala moje rodné číslo do počítače a koukala chvíli do monitoru. Pak začala vysvětlovat ty jejich roky pojištění, průměry, nějaké základy, všechno v takových slovech, že jsem půlce ani pořádně nerozuměla. V jednu chvíli prohodila, že zdravotní sestry „holt nikdy neměly tak vysoké platy“, a to mě píchlo víc než to číslo na papíře. Zeptala jsem se, jestli se nějak zvlášť zohledňují noční, víkendy a svátky. Pokrčila rameny, že je to všechno v tom platu, ze kterého se to počítá, a že s tím už teď nic neuděláme. Poděkovala jsem, sebrala papíry a odešla, protože už mě nenapadalo, na co se dál ptát.
Venku jsem se na chvilku zastavila u dveří a jen se nadechla. Nepřišlo mi, že bych chtěla někomu nadávat nebo si na místě stěžovat. Spíš jsem cítila prázdno a únavu, jako když už člověku nezbyde energie ani na vztek. Cestou domů jsem se stavila v obchodě, že aspoň nakoupím základní věci. Chodila jsem mezi regály a najednou jsem si u obyčejného sýra začala nahlas přepočítávat, kolik co stojí a jestli to do košíku vůbec dát. V hlavě mi blesklo, že za cenu toho jednoho lepšího sýra jsem kdysi měla skoro hodinovou mzdu. U pečiva jsem brala jen to nejlevnější, u uzenin jsem se jen dívala a šla dál. Nakonec jsem u pokladny měla v košíku pár položek a říkala si, že takhle budu muset přemýšlet nad každým nákupem, nad každou mincí v peněžence.
Vzpomínky, které naráží na jedno číslo
Večer jsem si zase sedla ke stejnému stolu v kuchyni. Před sebe jsem si položila ten dopis a vedle mě zůstala hromádka starších fotek z nemocnice, které jsem před pár dny vytáhla ze šuplíku a ještě je neuklidila. Na jedné fotce jsem byla v bílém plášti s čerstvě udělaným culíkem, s kolegyněmi jsme se smály, protože jsme měly za sebou první samostatnou směnu. Když jsem se na to dívala, cítila jsem, že se za tu práci nemám co stydět. Že jsem dělala, co bylo v mých silách, a často i nad ně. Zároveň mě ale pořád svíral pocit, že se to všechno – ty roky, noci, svátky – smrsklo do jedné částky na papíře.
Vzala jsem ten dopis do ruky a nahlas přečetla: „Starobní důchod náleží ve výši 18 420 korun měsíčně.“ V kuchyni bylo ticho a já jsem si v duchu jen řekla, ať si každý, kdo to někdy uslyší, sám zkusí představit, jestli se za tohle má člověk po tolika letech práce v nemocnici cítit v klidu. A jestli se mu s touhle částkou bude večer dobře usínat.
