Článek
Táta zemřel a ještě ten samý den jsme s mámou seděli v kuchyni a řešili všechno, co se po smrti řeší skoro hned, i když na to člověk vůbec není připravený. Volání lékaři, pohřební službu, termíny, co bude potřeba dodat a komu dát vědět. Máma na tom byla tak špatně, že většinu telefonátů jsem vzal na sebe. Jen jsem si psal poznámky, přepínal mezi hovory a snažil se udržet v hlavě základní věci. Z pohřební služby mi řekli, že když pošlu text na parte ještě ten večer, stihne se všechno bez zbytečného posunu. Tak jsem se toho chytil, protože to byla aspoň jedna konkrétní věc, kterou jsem mohl udělat.
Stačil jeden řádek navíc
Jenže já jsem nikdy předtím parte neřešil a v tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co se do něj vlastně píše. Nešlo o to vymýšlet nějaká slova navíc, spíš jsem potřeboval zjistit, co tam patří a v jakém pořadí. Otevřel jsem mobil a do vyhledávání zadal „co se píše do parte“. Projel jsem pár ukázek, našel nějaký běžný vzor a zkopíroval si ho do poznámek, abych s tím mohl dál pracovat. Nad tím textem ale v té samé poznámce zůstal i ten původní pracovní řádek s vyhledaným dotazem. V tu chvíli jsem to vůbec nevnímal, bral jsem to jen jako něco dočasného, co tam je, než vyplním formulář.
Pak jsem otevřel formulář od pohřební služby, kde bylo několik polí, a začal jsem to dopisovat. Do toho mi pořád někdo volal z rodiny, někdo se ptal na čas, někdo na místo, někdo chtěl vědět, co má zařídit. Já jsem mezitím přepínal z hovoru do formuláře, zase zpátky do zpráv a pak znovu do poznámek. Byl jsem unavený, úplně rozhozený a fungoval jsem spíš automaticky než soustředěně. Když jsem do pole s textem vkládal obsah z poznámek, zůstal tam i ten první řádek, tedy ten dotaz z vyhledávání. Nebylo za tím nic víc než obyčejná nepozornost ve chvíli, kdy jsem jel jen na setrvačnost.
To nejdůležitější jsem zkontroloval. A stejně to nestačilo
Za chvíli mi přišel náhled v PDF, který jsem měl potvrdit. Otevřel jsem ho a kontroloval hlavně věci, u kterých jsem měl strach, že by se mohly splést a už by to pak nešlo vzít zpátky bez dalšího vysvětlování. Díval jsem se na tátovo jméno, datum narození, datum úmrtí, termín obřadu a místo. To byly pro mě v tu chvíli ty podstatné údaje. Všechno jsem projel několikrát očima, ale soustředil jsem se jen na tohle. Ten horní řádek jsem v tom stavu prostě přehlédl a potvrdil jsem, že je to v pořádku.
Druhý den dopoledne mi napsal bratranec, jestli jsem to už viděl. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, na co naráží. Pak jsem se podíval na web pohřební služby a tam to bylo. Nahoře na parte byl opravdu vytištěný nápis „Co se píše do parte?“. Stejně to vislelo i na vyvěšené verzi. Působilo to absurdně, ale zároveň to bylo přesně to, co jsem tam omylem nechal. Někdo to vyfotil a během pár hodin se to začalo šířit po sítích. Dostalo se to mezi lidi, kteří neznali ani naši rodinu, ani okolnosti, ani to, co tomu předcházelo.
Nejhorší nebyla chyba
Mně z toho bylo fyzicky špatně. Ne kvůli tomu, že bych nechápal, jak zvláštně to na první pohled vypadá, ale protože za tím nebyl žádný vtip ani nápadná historka. Byl to úplně obyčejný zkrat člověka, kterému zrovna umřel táta a který se snažil během pár hodin zařídit věci, které nikdy předtím nezařizoval. Hned jsem volal do pohřební služby. Naštěstí reagovali rychle, parte z webu stáhli a udělali opravenou verzi, aby se dál nešířila ta chybná. Tím se vyřešila ta praktická část, ale mně to v hlavě zůstalo mnohem déle.
Nakonec pro mě nebyla nejhorší ani ta chyba sama o sobě. Chyby se stávají a já moc dobře vím, jak vznikla. Nejtěžší byl ten pocit, že se moje nejhorší chvíle na chvíli změnila v něco, na co se dívají cizí lidé jako na zvláštnost z internetu. Já jsem v té době neřešil žádnou kuriozitu, ale smrt svého táty a všechno, co s tím přichází. Dneska už to umím popsat klidněji než tehdy, ale pořád si z toho nejvíc nesu to, jak málo někdy stačí, aby se obyčejné selhání ve chvíli smutku utrhlo z kontextu a začalo žít vlastním životem.
