Článek
Ještě v porodnici jsme s partnerem vyplňovali všechny papíry a mezi nimi i to nejdůležitější, tedy jméno. Nakonec jsme se definitivně shodli na Kevinovi. Já ho měla v hlavě už dlouho a od začátku jsem cítila, že právě tohle jméno je pro našeho syna to pravé. Když jsem se na něj podívala, prostě mi k němu sedělo. Partner kolem toho měl dřív určité výhrady, hlavně kvůli tomu, že věděl, jak na tohle jméno někteří lidé reagují, ale v tu chvíli už jsme byli rozhodnutí oba. Nebylo to žádné unáhlené rozhodnutí ani něco, co bychom vytáhli na poslední chvíli. Byla to volba, za kterou jsme si v ten moment stáli.
Jedna věta, která zůstala v hlavě
Když jsme pak přijeli domů a trochu se srovnali, poslali jsme rodině fotku malého a připsali jeho jméno. Většina reakcí byla úplně normální a milá. Lidé nám přáli, psali, že je krásný, a řešili to, co se u novorozeného dítěte řeší běžně. Jen moje sestřenice odepsala, že je to odvážná volba. Na první pohled to nebylo nic vyloženě nepříjemného, ale zůstalo to ve mně. Nechtěla jsem se jí hned doptávat, co přesně tím myslí, protože jsem na to neměla energii a zároveň jsem asi nechtěla slyšet něco, co by mi zkazilo náladu. Jenže přesně to se stalo i bez dalšího vysvětlování. Ta jedna poznámka se mi usadila v hlavě a začala mě hlodat.
Večer, když malý konečně usnul a doma bylo na chvíli ticho, jsem si to jméno ze zvědavosti zadala do vyhledávače. Myslela jsem si, že narazím maximálně na nějaké běžné diskuze o oblíbenosti jmen nebo na to, odkud pochází. Místo toho na mě vyskočily stránky a vlákna, kde lidé jméno Kevin spojovali s dost nepříjemnými stereotypy. Nešlo ani tak o to jméno samotné, ale o tón, jakým o něm psali. Jako by se z něj automaticky dalo poznat, jací jsou rodiče, z jakého jsou prostředí a co od takového dítěte jednou čekat. Četla jsem to dál, i když jsem cítila, že je mi z toho čím dál hůř. Měla jsem potřebu zjistit, jestli je to jen pár hlasitých lidí, nebo jestli to takhle opravdu bere velká část společnosti.
Jak rychle zmizí vlastní jistota
Během několika minut jsem byla úplně stažená. Místo toho, abych si užívala ty první dny po narození dítěte, seděla jsem s telefonem v ruce a přemýšlela, jestli jsme mu tím jménem něco nepokazili hned na začátku. Nejvíc mě zasáhlo to, s jakou jistotou to ti lidé psali. Neznali nás, nevěděli o nás vůbec nic, a přesto měli jasno. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se kvůli cizím komentářům vlastně stydím. A to mě na sobě rozzlobilo snad ještě víc než ty samotné reakce. Bylo mi nepříjemné, že si nechám takhle snadno vlézt do hlavy od lidí, kteří pro mě v normálním životě vůbec nic neznamenají. Jenže v té chvíli to stejně fungovalo.
Partner si všiml, že jsem najednou ztichla a že nejsem ve své kůži. Zeptal se mě, co se děje, a já mu ukázala pár věcí, které jsem četla. Čekala jsem, že ho to znervózní podobně jako mě a že se v tom začneme oba vrtat. Jenže on reagoval mnohem klidněji. Připomněl mi, že jsme to jméno nevybrali náhodou, že jsme se pro něj rozhodli společně a že k malému prostě sedí. Neříkal to nějak okázale ani mě nepřesvědčoval silou. Spíš mě tím vrátil zpátky k tomu, co bylo skutečné, a ne k tomu, co jsem si před chvílí přečetla na internetu. V jednu chvíli mi došlo, jak rychle jsem opustila vlastní jistotu jen kvůli tomu, že jsem si otevřela cizí názory.
Pak jsem telefon odložila, vzala si malého do náruče a snažila se vrátit do normálu. Nešlo to hned. Ty komentáře mi ještě pár dní běžely hlavou a vybavily se mi skoro pokaždé, když jsem jeho jméno řekla nahlas. Bylo zvláštní, jak rychle se může do radosti přimíchat něco tak zbytečného, a přitom to člověka stejně zasáhne. Postupně to ale sláblo. Hlavně jsem se od té chvíle přestala aspoň sama před sebou snažit jeho jméno obhajovat před lidmi, kteří o nás nic nevědí a nikdy vědět nebudou. Nechala jsem to být. A už jsem se k tomu hledání nevracela.
