Článek
Třetí večer po sobě se opakovalo to samé. Po koupání jsem dceru odvedla do jejího pokojíčku, urovnala jí peřinu a chtěla odejít, jenže ona se mi hned pověsila na ruku, že tam nechce být sama. Byla jsem unavená, bylo už pozdě a v hlavě jsem měla jen to, že potřebuju, aby konečně usnula. Brala jsem to jako další zdržování před spaním. U mě v posteli je jí samozřejmě příjemněji, to jsem si tehdy říkala. Pár večerů předtím jsem ji uklidňovala, ať nevymýšlí, že vedle nic není a že má jít spát. V tu chvíli mi to připadalo jako běžná dětská snaha být ještě chvíli se mnou.
Když jsem se konečně zeptala
Ten večer jsem ale místo dalšího domlouvání udělala něco jiného. Sedla jsem si k ní na postel a zeptala se jí úplně normálně, čeho se vlastně bojí. Neodpověděla způsobem, jaký bych čekala od dítěte, které jen nechce spát. Řekla mi úplně vážně, že už několik večerů slyší za stěnou pláč a bouchání. Nebylo to podané zmateně ani přehnaně, spíš jako něco, co se snaží popsat co nejpřesněji, i když pro to sama nemá slova. V tu chvíli jsem zpozorněla. Pořád jsem si ještě říkala, že to může být cokoli: zvuky z domu, voda v trubkách, televize od sousedů. Jenže už jsem to nechtěla smést ze stolu stejně rychle jako předtím.
Zhasla jsem velké světlo a nechala jen menší lampičku, pak jsem si k ní znovu sedla a chvíli jsme byly potichu. Chtěla jsem si sama ověřit, jestli je opravdu něco slyšet, nebo jestli dcera zachytila nějaký náhodný zvuk a v hlavě si ho spojila s něčím nepříjemným. Nejdřív nebylo slyšet nic zvláštního, jen běžné zvuky domu. Po pár minutách se ale ozvalo tlumené ťukání. Pak zase ticho. A po něm slabý hlas, kterému skoro nebylo rozumět. Nebylo to hlasité, spíš přerušované a vzdálené, ale určitě to přicházelo zpoza stěny. Dcera se ke mně hned přitiskla a řekla, že právě tohle slýchá. V té chvíli mi došlo, že tohle není večerní výmysl ani náhoda.
Za zdí se opravdu něco dělo
Za tou zdí bydlela starší paní sama, a jakmile mi to došlo, celé to najednou začalo dávat hodně nepříjemný smysl. Nechala jsem dceru na chvíli v obýváku s rozsvícenou lampičkou a pustila jí pohádku, aby nebyla ve stresu sama, a šla jsem zvonit vedle. Nikdo neotvíral. Zkusila jsem to znovu a chvíli poslouchala u dveří. Bylo ticho, pak se ozvalo ještě jedno tupé bouchnutí. V tu chvíli jsem už nechtěla stát na chodbě a přesvědčovat sama sebe, že se určitě nic neděje. Zazvonila jsem i na sousedku z patra, protože jsem věděla, že ta paní v bytě vedle bývá sama, a že tohle nechci ignorovat jen proto, že si nejsem jistá.
Sousedka mi potvrdila, že paní opravdu žije sama a že podobné zvuky od ní nikdy neslyšela. Chvíli jsme obě volaly přes dveře a poslouchaly, jestli se něco ozve. Odpověď ale byla jen slabá a zmatená, spíš jednotlivé zvuky než něco, čemu by bylo rozumět. Bylo zřejmé, že se uvnitř něco děje a že ta paní nejspíš není schopná přijít otevřít ani si sama zavolat. Nakonec jsme zavolaly pomoc. Čekání pak nebylo dlouhé, ale mně připadalo nepříjemně natažené, protože jsem věděla, že hned za těmi dveřmi je někdo, kdo tam možná leží už delší dobu, a my jsme se k němu nemohly dostat.
To, co dcera slyšela, bylo skutečné
Pak se ukázalo, že paní měla už delší dobu potíže s pohybem a ten večer spadla vedle postele. Několik hodin se nemohla zvednout a nedosáhla ani na telefon. Ten pláč, tlumené bouchání a slabý hlas byly její pokusy přivolat někoho z vedlejších bytů. Když jsem to slyšela, udělalo se mi hrozně z toho, že jsem dceři v předchozích večerech několikrát řekla, ať nevymýšlí a jde spát. Ona přitom celou dobu slyšela něco skutečného a jen mi to neuměla popsat tak, abych to hned pochopila. Tu noc spala u mě v posteli. Ne proto, že by zlobila nebo si něco vydupala, ale protože jsme byly rozhozené obě. Já z toho, co se za tou zdí dělo, a ona z toho, že několik večerů usínala se zvuky, kterým nerozuměla a bála se jich sama.
