Článek
Bylo to ve středu večer doma v kuchyni. Po večeři jsme ještě seděly u stolu, já už spíš z posledních sil po práci, a dcera přede mě položila svůj telefon. Měl prasklý displej, baterka skoro nevydržela a bylo vidět, že ten mobil už má nejlepší dobu za sebou. Řekla mi, že chce iPhone, protože ho mají ve třídě skoro všichni. V tu chvíli jsem měla pocit, že na to myslí už delší dobu, a že to na mě vytáhla i proto, že se to mezi dětmi ve škole zase nějak řešilo. Nebylo to podané jako rozmar z ničeho nic. Spíš jako něco, co v ní už nějakou dobu leželo.
Když padne částka, která všechno změní
Nejdřív jsem si myslela, že mluví o nějakém levnějším modelu, možná o starším nebo použitém, tak jsem se jí zeptala, kolik to vlastně stojí. Když padla částka třicet tisíc, úplně mě to zarazilo. Já sama takové peníze pohromadě skoro nikdy nemám. Jsem samoživitelka a většinu měsíce počítám výdaje dost přesně, abych vyšla s nájmem, jídlem, kroužky a vším běžným kolem domácnosti. Takže moje první reakce byla rychlá a dost tvrdá. Řekla jsem jí, že na to prostě nemám. Jenže ona to v tu chvíli neslyšela jako informaci o tom, co si můžeme dovolit. Vzala si to jako okamžité odmítnutí.
Naštvala se skoro hned a začala opakovat, že je pak ve třídě za chudou a že je jí to trapné. Já byla unavená a místo klidné odpovědi jsem jí odsekla, že telefon za třicet tisíc opravdu není základní potřeba. Tím jsem to celé jen zhoršila. Mně v tu chvíli běželo hlavou hlavně to, kolik taková věc stojí a jak nereálné to pro nás je. Jenže pro ni v tu chvíli nebyly hlavní peníze, ale to, jak se cítí mezi ostatními. To jsem sice nějak věděla, ale v té chvíli jsem na to nedokázala reagovat normálně. Nakonec odešla do pokoje, bouchla dveřmi a mně bylo hned jasné, že se to zbytečně přehouplo v hádku.
Teprve potom bylo možné mluvit normálně
Nechala jsem tomu chvíli, aby se obě strany uklidnily, a pak jsem za ní šla. Sedla jsem si k ní a zkusila jsem to říct úplně jinak než předtím. Vysvětlila jsem jí, kolik nám každý měsíc spolkne bydlení a že tak velký výdaj si prostě nemůžu dovolit jen proto, že to mají ostatní děti. Řekla jsem jí i to, že mě mrzí, že jí nemůžu splnit všechno, co by chtěla, a že pro mě není příjemné říkat jí ne u věcí, o kterých vím, že jsou pro ni důležité. Když jsem mluvila konkrétně a ne jen odmítavě, trochu povolila. Aspoň už to nebylo jen o tom, že jsem něco zatrhla, ale že jsem jí ukázala, z čeho vycházím.
Pak jsem se jí zeptala, co jí na jejím telefonu vadí doopravdy a co je spíš tlak ze školy. Když jsme to rozebraly bez emocí, ukázalo se, že nejvíc řeší slabou baterku, prasklý displej a stud v situacích, kdy si spolužačky porovnávají telefony. V tu chvíli se ten problém trochu zmenšil, protože už to nebylo o jedné obří částce a jednom vysněném modelu, ale o tom, co se dá reálně řešit. Navrhla jsem, že nejdřív zjistíme, jestli se oprava jejího současného telefonu vůbec vyplatí. A pokud ne, podíváme se po bazarovém telefonu s limitem, který si ještě můžu dovolit. Neříkala jsem to jako náhradní řešení, aby byl klid, ale jako něco, co je pro nás v té chvíli skutečně možné.
Neodcházela z toho nadšená, protože vysněný iPhone za třicet tisíc teď stejně nedostane. Bylo ale znát, že aspoň chápe jednu důležitou věc, a to, že to není o tom, že bych jí něco nepřála nebo jí schválně nechtěla dopřát to, co mají ostatní. Ty peníze prostě nejsou. Domluvily jsme se, že nejdřív zjistíme, jestli má smysl opravovat ten její telefon, a pokud ne, budeme spolu hledat levnější bazarový podle toho, co si můžeme dovolit. Stejně jsem z toho večera měla těžký pocit. Hlavně z toho, jak rychle se z obyčejné otázky stane mezi rodičem a dítětem něco mnohem většího. Ale byla jsem ráda, že jsme to nenechaly skončit uraženě a bez vysvětlení.
