Článek
Té noci měly být odvedeny do plynových komor. Spolu s nimi měly zemřít tisíce lidí z terezínského rodinného tábora.
O několik hodin později zemřel i Fredy. Bylo mu pouhých 28 let.
Fredy Hirsch spojil svůj život s Prahou, Terezínem a dětmi, které později doprovázely i jeho poslední měsíce v Osvětimi-Birkenau.
V Praze pracoval s dětmi a mládeží. Vedl je ke sportu, pohybu, čistotě, disciplíně a sebeúctě. Věřil, že i v době strachu a ponížení si člověk musí uchovat důstojnost.
Z Prahy byl deportován do Terezína a ani tam se nevzdal. V terezínském ghettu dál pečoval o děti a snažil se jim vytvořit alespoň kousek normálního života.
Dne 6. září 1943 byl deportován z Terezína do Osvětimi-Birkenau.
Neskončil hned v plynové komoře. Spolu s dalšími vězni byl umístěn do zvláštní části Birkenau – do takzvaného terezínského rodinného tábora. Rodiny zde zůstávaly pohromadě. Děti mohly přes den trávit čas odděleně od dospělých.
Nacisté tím chtěli vytvořit falešný obraz „lepšího“ zacházení. Ve skutečnosti to byla past.
Fredy Hirsch ale i v této pasti dokázal nemožné a začal pracovat na svém velkém zázraku - vytvořil dětský blok 31.
Místo, kde se děti učily, zpívaly, hrály si a poslouchaly příběhy. Výuka probíhala tajně, často jen z paměti, protože knih a pomůcek bylo zoufale málo. Na zdech baráku byly pohádkové obrázky. Sněhurka, trpaslíci, květiny. Barevné zbytky světa, který nacisté těmto dětem ukradli.
Každé ráno začínalo rozcvičkou. Fredy trval na hygieně, pořádku a disciplíně. Ne proto, že by byl tvrdý. Ale protože věděl, že špína, beznaděj a rezignace zabíjejí také.
Dokázal vyjednávat i s příslušníky SS. Získal pro děti o něco lepší podmínky, trochu více jídla, trochu tepla a chvíle, kdy nemusely stát venku v mrazu, blátě a strachu. Neustále balancoval na kraji propasti, když SS provokoval, byl drzý. Jeho sebevědomé jednání mu ale vycházelo.
Fredy si zahrával s lidmi, kteří rozhodovali o životě a smrti.
Přesto to dělal. Kvůli svým dětem.
Je důležité říct jednu věc. Ne všechny děti, které Fredy Hirsch vedl, zemřely 8. března 1944. Rodinný tábor netvořil jediný transport. Po zářijových transportech přišly do Birkenau další transporty z Terezína, mimo jiné v prosinci 1943. I jejich děti se dostaly do Fredyho dětského bloku. Některé z nich byly později při selekcích vybrány na práci a válku přežily.
Právě díky nim dnes víme, co se v dětském bloku dělo. Právě ony po válce vyprávěly, že v Osvětimi existovalo místo, kde se děti učily.
Místo, kde byly na zdech pohádky. Místo, kde jim jeden mladý muž říkal, že se mají umýt, cvičit, zpívat a nevzdávat se.
Pak přišel březen 1944.
Zářijový transport měl být po šesti měsících zlikvidován. Informace o chystané vraždě se mezi vězni rozšířila. Fredy Hirsch měl být jedním z těch, kteří se dozvěděli, co přijde.
A právě tady se jeho příběh láme.
Muž, který měsíce držel děti nad vodou, stál před vědomím, že je možná nedokáže zachránit. Dne 8. března 1944 byl nalezen v bezvědomí po předávkování léky. Dodnes není zcela jisté, zda šlo o sebevraždu, nešťastnou náhodu, nebo cizí zásah.
Možná nedokázal být se svými dětmi až do posledního okamžiku. Možná už neunesl vědomí, že děti, kterým měsíce vracel naději, čeká za několik hodin smrt.
Ale kdo z nás by měl právo ho soudit?
Fredyho srdce se zlomilo dřív, než nacisté zavraždili jeho děti. Jeho tělo bylo ještě téhož dne spáleno v krematoriu v Birkenau.
Té noci nacisté zavraždili děti, kterým Fredy po dlouhé měsíce nahrazoval bezpečí, řád a domov. Spolu s nimi zemřely tisíce dalších lidí z terezínského rodinného tábora.
Fredy Hirsch nedokázal zastavit Osvětim. Nedokázal zachránit všechny, které miloval, ale dokázal něco, co se v takovém místě zdálo nemožné.
Dokázal, aby děti uprostřed továrny na smrt alespoň na chvíli zůstaly dětmi.
