Článek
Míchám na sporáku těstoviny s kečupem a uvědomuju si, že je to třetí den za sebou. V hrnci bublá voda, já se rozhlídnu po kuchyni a vidím nedodělanou linku, chybějící skříňky a holé zdi. Když jsme tenhle starší dům před rokem kupovali, oba jsme byli úplně nadšení. Říkali jsme si, že konečně budeme ve svém, že už žádný nájem a majitel nad hlavou. Teď ale stojím u toho sporáku, v kuchyni, která vlastně není pořádně kuchyň, a cítím hlavně únavu. Ne nějaké velké zoufalství, ale spíš takovou tichou hořkost, že to naše „ve svém“ zatím vypadá takhle.
Když se sen o vlastním bydlení potká s realitou účtů
Každý měsíc se to opakuje stejně. Přijde výplata, já sednu k účtu, zaplatím hypotéku a zálohy na energie a během pár minut vidím, jak se z částky, která ještě ráno vypadala docela slušně, stane skoro nic. Proto pak v obchodě automaticky sahám po nejlevnějším jídle, po akcích, po bednách těstovin. Fitko jsem zrušila, návštěvy kaváren s holkama omezila na minimum. Ne proto, že bych najednou chtěla žít nějak super úsporně, ale prostě proto, že mi to jinak nevychází. Výsledek je, že skoro všechen čas trávíme doma. Ten dům už mi neleze jen do peněženky, ale i na nervy, protože jsem v něm pořád a pořád mi připomíná, kolik nás stojí.
Jednou večer sedíme s přítelem u stolu, před námi talíře s těstovinami, a já jen tak nahlas řeknu, že bych si jednou prostě ráda dala k večeři něco jiného, aniž bych musela počítat každou korunu. On na to začne v hlavě přepočítávat, kolik by nás „něco jiného“ stálo, a zmiňuje, že by si možná mohl najít ještě nějakou brigádu, aby to bylo lepší. V tu chvíli mě ale úplně bodne u srdce, protože už teď ho skoro nevidím. Je pořád v práci nebo unavený z práce a představa, že by dělal ještě víc, mi přijde šílená. Řeknu mu, že nechci, aby náš život byl jenom o splácení, a přeroste to v hádku. Padnou výčitky, kdo co utrácí, kdo víc maká, kdo má větší strach. A najednou ze mě vyletí, že tenhle dům není domov, ale vězení z cihel. V místnosti je chvilku ticho a oba si uvědomíme, že to zní až nepříjemně pravdivě.
Poloprázdný dům, plná hlava plánů a žádný prostor na změnu
Když pak procházím domem, víc si všímám, jak prázdný vlastně je. Máme jakž takž zařízenou ložnici, provizorní kuchyň a jednu místnost, kde stojí televize a pár starých židlí, které jsme dostali od rodičů. Zbytek jsou holé místnosti, kde jen občas leží nějaká krabice. Ne že bychom nevěděli, jak to chceme zařídit, naopak, máme v hlavě spoustu plánů. Jenže peníze vždycky zmizí na něco jiného. Každý měsíc si říkám, že teď už určitě odložíme aspoň něco na skříně nebo na gauč, a pak přijde nedoplatek, oprava auta nebo rozbitá pračka. Nakonec sedím večer v poloprázdném domě, který měl být útulným domovem, a přistihnu se, že se sem vlastně netěším. Je to místo, kde hlavně řešíme, co si nemůžeme dovolit.
V práci mi kolegyně jednou vypráví, jak jedou s manželem na prodloužený víkend, jak si našetřili, vybrali hezký penzion a jak se těší, že na pár dní vypadnou. Pak se mě zeptá, kam se chystáme my, jestli máme taky něco naplánovaného. V tu chvíli mi dojde, že my se nechystáme nikam. Ne že bychom nechtěli, ale prostě na to není prostor. Každý měsíc jedeme na doraz a myšlenka na dovolenou působí skoro směšně. Už delší dobu mě moje práce nenaplňuje, mám pocit, že tam jen odsedím svoje, ale zároveň se bojím cokoli měnit. V hlavě mi pořád běží ta jedna věta: hlavně ať zvládneme splácet. Připadám si připoutaná jak k té práci, tak k tomu domu, a hrozně mě děsí, že jsem si to celé vlastně vybrala sama.
Když si poprvé připustíš, že takhle žít nechceš
Jednoho večera sedím v obýváku na matraci, která nám nahrazuje gauč, a bezmyšlenkovitě projíždím internet. Čtu různé články o hypotékách, dívám se na kalkulačky, jestli by vůbec šlo dům prodat, jestli bychom se vešli do jiné splátky, jestli by se dala třeba nějaká část pronajmout. Neplánuju hned utíkat, ale poprvé u toho přiznávám sama sobě, že takhle dlouhodobě žít nechci. Druhý den se rozhodnu, že o tom zkusím mluvit s přítelem jinak než v hádkách u večeře. Večer mu řeknu, že mám pocit, že nás ten dům žere zaživa, a čekám, že mě začne přesvědčovat, že to přeháním. On ale jen přikývne a přizná, že se cítí podobně a že taky nevidí, jak bychom takhle fungovali dalších dvacet let. Sedíme spolu v té poloprázdné místnosti, nic konkrétního ještě nevymýšlíme, ale poprvé mám pocit, že jsme aspoň přestali dělat, že je všechno v pořádku. Jako bychom si v tom našem vězení z cihel aspoň pootevřeli okno a začali se dívat, co všechno by se dalo změnit.
