Článek
Na náměstí jsem dorazila odpoledne a postavila se spíš bokem, ne doprostřed davu. Poslouchala jsem projevy a chvíli jen vnímala, co se kolem děje. Nebyla jsem tam proto, že bych si chtěla něco dokazovat nebo být součástí nějakého divadla. Týkalo se mě to a doma jsme to probírali několik týdnů, ze všech stran a pořád dokola. Nakonec jsem měla pocit, že nechci zůstat jen u řečí u stolu a u toho, že budu zase nadávat jen mezi svými. Byla jsem nervózní, to jo, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem tam vůbec přišla.
Pak se objevil někdo, kdo nechtěl jen přihlížet
Atmosféra byla celkem normální, možná až obyčejná. Lidi si mezi sebou povídali, někdo tleskal, někdo jen mlčky stál a držel ceduli. Nebylo to nijak vypjaté, spíš takové soustředěné. V jednu chvíli jsem si všimla mladého kluka s iPhonem, jak se pohybuje kolem lidí a všechno si natáčí. Podle toho, jak se tvářil a jak se choval k ostatním, bylo dost jasné, že si z toho dělá srandu. Jenže jsem ho nejdřív moc neřešila. U podobných akcí se vždycky objeví někdo, kdo se zastaví jen proto, aby si něco natočil, ušklíbl se a šel dál. Myslela jsem si, že to bude přesně tenhle případ.
Jenže nebyl. Zastavil se přímo u naší skupinky a začal nahlas mluvit tak, aby ho všichni slyšeli, ale hlavně aby to dobře vyznělo na videu. Označoval nás za parazity a vykládal, že bychom měli jít dělat něco pořádného. Nebylo to takové to obecné pokřikování do davu, které člověk může pustit jedním uchem ven. Díval se přitom přímo na mě. A právě to mě zasáhlo nejvíc. Najednou už jsem nebyla součástí anonymní skupiny, ale terčem, který si vybral. Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek, i když jsem se pořád snažila tvářit, že ho nevnímám.
Když jsem se otočila, změnilo se něco víc než tón
Chvíli jsem mlčela. Hlavně proto, že jsem mu nechtěla dát přesně to, kvůli čemu tam podle mě byl. Bylo na něm vidět, že čeká reakci, ideálně scénu, kterou si pak odnese v telefonu. Jenže pak nahlas naznačil, že žiju z cizích peněz, a v tu chvíli jsem měla pocit, že už mlčet nechci. Otočila jsem se k němu, popošla blíž a klidně jsem se ho zeptala, jestli vůbec ví, proč tam stojíme a koho vlastně natáčí. Neřekla jsem to nějak teatrálně ani útočně. Spíš jsem se snažila mluvit tak, aby bylo jasné, že se s ním nehodlám hádat, ale že si ze mě zároveň nebude dělat snadný terč.
Nejdřív působil pořád stejně drze, jenže jakmile jsem ho nenechala utéct k dalším urážkám a vracela ho k tomu, o čem vlastně mluví, začal být méně jistý. Stručně jsem mu řekla, čím se živím a proč tam jsem. Taky to, že je dost pohodlné říkat lidem do parazitů s mobilem v ruce a bez jediné otázky. Nepotřebovala jsem na něj křičet. Právě naopak. Myslím, že ho zaskočilo, že jsem mu to nevrátila stejným způsobem a nezačala se s ním překřikovat. Najednou to nešlo podle scénáře, který si zřejmě přišel natočit.
A pak z něj ta jistota najednou spadla
Lidi kolem na chvíli zpozorněli. Pár z nich se otočilo naším směrem a bylo vidět, že čekají, jestli se to nezvrtne. Já jsem ale stála na místě a mluvila pořád stejně. On ještě něco zamumlal, ale už to neznělo ani zdaleka tak sebejistě jako před chvílí. Telefon stáhl dolů, trochu ucouvl a najednou z něj spadla ta předváděčka, se kterou mezi nás přišel. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem ho usadila. Ne nějak silově nebo efektně, spíš tím, že jsem mu nedovolila udělat ze mě bezejmenný terč, na který si může ukázat a něco si o něm vymyslet.
Pak jsem se vrátila mezi ostatní a chvíli jsem jen stála a snažila se uklidnit. Ruce se mi ještě třásly, protože podobné střety fakt nemám ráda a nikdy při nich nejsem ve své kůži. Zároveň se mi ale ulevilo. Hlavně kvůli tomu, že jsem tentokrát neztichla a nenechala si to líbit jen proto, abych měla klid. Když jsem pak šla domů, nevracela jsem se k tomu kvůli němu samotnému. Spíš mi zůstalo v hlavě, jak snadné dnes je namířit na cizího člověka telefon, něco o něm prohlásit a během pár vteřin z něj udělat karikaturu pro cizí lidi. A jak málo někdy stačí k tomu, aby se tomu člověk aspoň na chvíli postavil.
