Článek
Už několik měsíců jsem měla pocit, že jedu na setrvačnost. Přesčasy, neustálé změny, škrtání nákladů, opakované „zvládnete to“ a k tomu pravidelné maily od majitele o tom, jak jsme jedna velká rodina. Vždycky jsem je četla s takovou zvláštní kombinací cynismu a naděje. Část mě chtěla věřit, že to myslí vážně, druhá část viděla tabulky s rozpočty a šetřením na odměnách. Na vánoční večírek jsem šla unavená, trochu naštvaná, ale taky jsem se těšila, že aspoň na pár hodin vypnu a nebudu řešit úkoly. Majitele jsem znala hlavně z fotek v interních mailech a z jeho proslovů na poradách, naživo jsem s ním nikdy pořádně nemluvila. V hlavě jsem ho měla jako někoho napůl respektovaného, napůl nedostupného a odtrženého.
Když se „rodinná firma“ potká s realitou večírku
Večírek byl v pronajaté restauraci, nic okázalého, ale oproti běžnému dni to stejně působilo skoro slavnostně. Seděla jsem u stolu s kolegy z oddělení, s lidmi, se kterými trávím víc času než s vlastní rodinou. Hned na začátku jsem si v duchu řekla, že zůstanu u dvou skleniček vína, že nechci řešit žádné trapasy. První sklenička padla skoro sama, druhá šla rychle za ní. Jak se večer rozjížděl, začali jsme se bavit o práci. Nejdřív nevinně, historky z posledních dní, pak jsme plynule přepnuli do toho, co nás štve. Vedení, komunikace, neustálé změny priorit. S každým dalším lokem jsem byla hlasitější a míň opatrná v tom, co říkám. Všichni jsme přidávali poznámky, které bychom přes den v kanceláři nikdy takhle nahlas neřekli.
Po nějaké době se u našeho stolu objevil majitel. Přišel s úsměvem, v ruce skleničku, posunul si k nám židli a docela uvolněně se zeptal, jak se máme. Najednou seděl vedle mě člověk, kterého normálně vidím jen z dálky na pódiu. Jeden z kolegů, už taky dobře rozptýlený, v legraci prohodil něco ve smyslu, že kdyby chtěl slyšet upřímnou zpětnou vazbu, tak mu ji teď můžeme dát. Majitel na to s úsměvem řekl, že toho se rozhodně nebojí a že je rád za otevřenost. V tu chvíli se ve mně spojila ta alkoholová odvaha s tím, co se mi měsíce hromadilo v hlavě. Měla jsem pocit, že jestli existuje chvíle, kdy můžu něco říct, tak je to právě teď.
Okamžik, kdy slova přestanou jít vzít zpátky
Začala jsem mluvit a vlastně jsem sama sebe slyšela z jakési dálky. Řekla jsem mu, že ty jeho řeči o rodině na mě působí falešně, když se šetří na odměnách, když lidi odcházejí a my to odmakáme ve stejném počtu. Dodala jsem, že o zásadních věcech se často dozvídáme z doslechu, že se rozhodne něco velkého a my si to přečteme až v hotové podobě v mailu. Zmínila jsem, že z mého pohledu působí odtrženě, když jen pošle další motivační zprávu a nezeptá se, jak to reálně zvládáme. V jednu chvíli jsem si všimla, že u stolu úplně utichl smích. Všichni zmlkli a koukali před sebe nebo do skleničky. Majitel se to snažil trochu odlehčit, řekl něco v tom smyslu, že „to je silná káva“, ale v jeho výrazu jsem viděla, že je zaskočený.
Došlo mi, co jsem právě vypustila z pusy, ale už to nešlo vzít zpátky. A protože jsem měla vypito víc, než jsem plánovala, přidala jsem ještě jednu poznámku o tom, že by možná stačilo občas přijít mezi lidi jen tak, bez prezentace a připravených vět. V tu chvíli se mi začalo dělat fyzicky nepříjemně. Sama sobě jsem začala znít trapně, jako někdo, kdo se neumí zastavit ve správný moment. Zmohla jsem se jen na to, že jsem řekla něco ve smyslu, že se omlouvám, jestli to vyznělo moc natvrdo. Pak jsem se rychle zvedla s tím, že jdu na záchod. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, dolehlo to na mě naplno. Hanba, že jsem mu to řekla takhle před kolegy. A zároveň zvláštní úleva, že jsem konečně nahlas řekla něco, o čem jsme měsíce jen remcali mezi sebou. Zbytek večera jsem už spíš přežívala někde v koutě, pila vodu a přála si být doma v posteli.
Den poté a čekání na verdikt
Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou a ještě těžším žaludkem. Kocovina byla jedna věc, ale horší byly ty útržky rozhovoru, které se mi samovolně přehrávaly v hlavě. V práci byla atmosféra taková podivně napjatá. Kolegové za mnou chodili s poznámkami, že jsem „dobře naložila šéfovi“, v očích ale měli zvědavost, jak to dopadne. Někteří vypadali, že jsou rádi, že to někdo řekl nahlas, jiní se tvářili, že by to sami nikdy neudělali. Já jsem měla nejradši chuť vypustit e-maily a tvářit se, že jsem nemocná. Celý den jsem čekala, jestli se někdo ozve. Od vedení ale nepřišla žádná reakce, až odpoledne mi přistála v inboxu zpráva od asistentky majitele, že by se mnou chtěl druhý den krátce mluvit.
Na tu schůzku jsem šla se sevřeným pocitem v žaludku. Řekla jsem si ale, že nebudu hrát, že se nic nestalo a že to byla jen „legrace po pár skleničkách“. Když jsem vešla do zasedačky, seděl tam sám, bez nikoho dalšího. Zeptal se, jestli si ten večer pamatuju a jestli jsem to tak myslela. Mluvil klidně, bez náznaku výhrůžek, spíš zvědavě. Přiznala jsem, že forma byla hodně ovlivněná alkoholem a že mě mrzí tón i to, že jsem to řekla před všemi. Zároveň jsem mu ale v podstatě zopakovala to, co jsem říkala, jen střízlivěji a konkrétněji. Popsala jsem, jak na mě působí motivační maily vedle škrtů, jak stresuje, když se změny dozvídáme poslední, a že by pro mě hodně znamenalo, kdyby občas přišel mezi lidi jen tak si popovídat. On uznal, že pro něj bylo nepříjemné slyšet to před celou firmou, ale dodal, že v některých věcech mám pravdu a že se nad tím musí zamyslet. Když jsem odcházela, cítila jsem silný stud, zároveň ale i úlevu, že z toho není žádná katastrofa. A v hlavě jsem si docela tiše, ale rozhodně řekla, že příště na firemním večírku zůstanu opravdu maximálně u dvou skleniček.
