Článek
Ve středu večer jsem přišla z terapie domů jen trochu přetažená, nic dramatického. Měla jsem v hlavě úkol, který mi terapeutka zadala už několikrát, ale já se mu vždycky nějak vyhnula. Chtěla po mně, ať si konečně napíšu přesnou větu, která mi naskočí pokaždé, když něco pokazím, nejsem hned perfektní nebo mám pocit, že jsem někoho zklamala. Udělala jsem si čaj, sedla si ke stolu a napsala na papír: „Nejsi dost dobrá.“ Jakmile to bylo přede mnou, nebylo to vůbec neurčité. Nebyl to žádný obecný vnitřní kritik, jak jsem si to často popisovala. Byl to úplně jasně hlas mojí mámy.
Když se věta změní v číslo
Došlo mi to i kvůli tomu, co se stalo ten den v práci. Psala jsem úplně obyčejný mail a třikrát jsem ho přepisovala, jen aby v něm nebyla sebemenší chyba a nikdo mi nemohl nic vytknout. Navenek to působí jako pečlivost, ale já už nějakou dobu vím, že je v tom hlavně strach. V terapii jsme se bavily o tom, že tenhle hlas nemá jen psychický dopad, ale zasahuje mi do úplně běžných věcí a bere mi energii, čas i pozornost. Tak jsem ze zvědavosti otevřela internetové bankovnictví a kalendář a začala jsem se dívat, kolik sezení jsem za poslední dva roky měla a kolik jsem za ně zaplatila.
Nejdřív jsem to chtěla projet jen orientačně. Říkala jsem si, že mi vlastně stačí rámcový přehled. Jenže pak mě začalo štvát, jak i u tohohle automaticky couvám a nechávám to rozmazané, aby se dalo říct, že o nic nejde. Tak jsem si dohledávala měsíc po měsíci jednotlivé platby, termíny, přesuny, zrušená sezení i ta období, kdy jsem chodila pravidelně každý týden. Vedle toho jsem si připočítávala čas, který tím vším prošel. Cesta, samotné sezení, návrat, čas, kdy jsem po něm nebyla schopná normálně fungovat. Když jsem se dostala ke konečnému číslu, dost mě to zarazilo. Ne kvůli tomu, že by mě šokovalo, kolik stojí terapie. Spíš kvůli tomu, že jsem najednou viděla docela konkrétně, kolik peněz a času dávám do toho, abych tlumila dopad jedné věty, kterou jsem doma poslouchala celé roky.
Poprvé bez omluv
Seděla jsem u toho stolu a poprvé jsem si nepřipadala přecitlivělá ani přehnaná. To byla pro mě možná největší změna. Já totiž ty máminy řeči dlouho omlouvala. Říkala jsem si, že to se mnou nemohlo tak zamávat, že jiní měli doma horší věci, že to přece nebylo nic velkého. Jenže najednou přede mnou ležel papír s větou, která mě spouští dodnes, a vedle toho součet toho, kolik mě stojí se s ní postupně vyrovnávat. A mně došlo, že jsem unavená hlavně z toho, že následky nesu pořád já. Ne ten, kdo to říkal. Já. Ve své práci, ve vztazích, v tom, jak dlouho přemýšlím nad každou chybou, než si dovolím ji pustit.
Pak jsem zavolala sestře, protože ty řeči od mámy zná moc dobře a většinou je rychle smete ze stolu. Čekala jsem od ní vlastně totéž i tentokrát. Když jsem jí řekla, že jsem si spočítala, kolik mě stojí dávat se po těch řečech dohromady, začala to hned zlehčovat tím směrem, že to máma tak přece nemyslela, že byla vždycky tvrdší na obě, ale že to brala jako motivaci. Normálně bych se v tu chvíli stáhla a začala vysvětlovat, že ji nechci obviňovat. Jenže tentokrát jsem to neudělala. Poprvé jsem nahlas řekla, že je mi vlastně jedno, jak to máma myslela, když to ve mně stejně zůstalo tak dlouho. Nebylo to řečeno naštvaně, spíš dost věcně. A možná právě proto jsem tomu sama věřila víc než kdy dřív.
A co zůstalo potom
Po tom hovoru jsem mámě napsala krátkou zprávu. Ne nějaké dlouhé vyúčtování, jen jednoduchou věc, že už nechci poslouchat poznámky, ze kterých si zase odnesu, že nejsem dost. Odpověděla skoro hned. Psala, že přeháním a že mě vždycky jen chtěla popostrčit. Ještě před pár měsíci by mě to rozhodilo mnohem víc. Začala bych přemýšlet, jestli jsem to nepodala špatně, jestli nejsem nespravedlivá, jestli si něco neberu moc. Tentokrát to přišlo, já si to přečetla, ale nesesypalo mě to. Dopsala jsem jí už jen to, že nezpochybňuju, jak to myslela, ale že ten dopad nesu já, a proto si to chci hlídat jinak.
Pak jsem si znovu sedla k tomu papíru s větou a k tomu součtu plateb. Dívala jsem se na obojí vedle sebe a došlo mi, že to číslo pro mě není hlavně účet za terapii. Je to důkaz, že jsem si celou dobu nenamlouvala něco nepodstatného. Že ten hlas nevznikl z ničeho a že to, co se mnou dělá, není maličkost, kterou bych měla dál omlouvat jen proto, aby byl klid. Neudělalo mi to radost a nepřišla žádná úleva v tom smyslu, že by bylo všechno vyřešené. Spíš jsem poprvé přestala sama před sebou zlehčovat, že mě to pořád ovlivňuje. A to pro mě ten večer znamenalo nejvíc. Že jsem se konečně přestala přesvědčovat, že to vlastně nebylo nic.
