Článek
Seděla jsem po práci s kamarádkou na kávě a zase jsem sklouzla k tomu stejnému tématu, které už ze mě občas leze automaticky. Že mě randění unavuje, že mám pocit, že z toho stejně nic nebude, a že už mě nebaví chodit na schůzky, po kterých jsem akorát ještě otrávenější než předtím. Ona to neříkala zle, spíš tak napůl mezi řečí, ale zeptala se mě: „A neměla by sis najít někoho svého věku?“ V minulosti jsem opravdu častěji chodila se staršími muži, takže jsem chápala, kam tím míří. A vlastně mě pobavilo, že zrovna ten večer jsem měla domluvené rande s chlapem, který byl jen o dva roky starší než já. Řekla jsem si, že tomu prostě dám normální šanci a nebudu si předem vytvářet žádné závěry.
Začalo to nadějně, ale jen na chvíli
Psali jsme si pár dní a působil klidně, slušně a celkem rozumně. Nebyl přehnaně aktivní, ale ani divný, prostě normální komunikace bez tlaku a bez podivných poznámek. I proto jsem na to rande šla docela otevřeně. Upřímně jsem byla ráda, že nejdu za někým, u koho už předem cítím nějaký nesoulad v tom, kde zrovna v životě jsme. Sama bych radši byla s někým, kdo řeší podobné věci jako já, má podobné tempo a nechce po druhém, aby mu vyplnil nějakou mezeru. Ten večer jsem si fakt říkala, že to třeba může být obyčejně příjemné a že z toho nemusím odcházet s pocitem další ztráty času.
Jenže během první půlhodiny se ukázalo, že ten večer bude vypadat jinak. Mluvil hlavně o tom, jak ho bolí záda, jak je po rozvodu všechno na něm a jak nesnáší vracet se do prázdného bytu. Kdyby to bylo podané jako běžné sdílení, asi by mi to nevadilo. Nemám problém s tím, když se člověk na rande projeví normálně a nehraje si na někoho jiného. Jenže tady to působilo tak, že já tam vlastně sedím hlavně proto, aby mi mohl vyjmenovat, co mu v životě chybí. Skoro vůbec se neptal na mě, na můj život nebo na to, co hledám já. Spíš popisoval, co by potřeboval, aby jeho běžné fungování bylo snazší. Když pak řekl, že hledá hodnou ženskou do pohody, co umí vytvořit zázemí, můj tehdejší dojem byl, že nehledá vztah jako takový, ale někoho, kdo mu to domácí zázemí doplní.
V tu chvíli mi to došlo
Zkusila jsem ten rozhovor stočit jinam, protože jsem nechtěla zůstat celý večer v téhle rovině. Ptala jsem se ho, co ho baví, co dělá rád a jak si představuje běžný život ve dvou, když nepočítám ty praktické věci. Jenže on se zase vrátil k tomu, že neumí vařit, že už nechce nic složitého a že by ocenil někoho praktického, kdo to doma vezme do ruky. Neříkal to nějak hrubě ani nepříjemně, spíš jako by popisoval úplně rozumný požadavek. Jenže mně v tu chvíli začalo být dost nepříjemně. Seděla jsem tam a měla jsem pocit, že nejsem žena na rande, ale někdo, kdo má převzít péči. Nebyl v tom žádný konkrétní konflikt, nic, co by se dalo ukázat prstem jako jasný problém. Byl to spíš součet drobností a toho, kam se celý večer pořád vracel.
Dopili jsme, rozloučili se slušně a já šla domů spíš unavená než překvapená. Ten pocit jsem z podobných schůzek nezažila poprvé, takže to nebyl žádný velký šok. Spíš takové známé uvědomění něčeho, co už člověk tuší dřív, než si to přizná nahlas. Ještě cestou domů mi přišla zpráva, že jsem působila klidně a že by se příště radši sešel u sebe doma, protože doma je mu nejlíp. Tím se ve mně jen potvrdilo to, co jsem z toho večera cítila už u stolu. Nešlo ani tak o místo další schůzky, ale o celý kontext toho, jak o sobě mluvil a co vlastně hledal. V tu chvíli mi došlo, že další setkání by nedávalo smysl.
A nebylo to poprvé
Odpověděla jsem mu jen to, že hledáme každý něco jiného, a nechala to být. Druhý den se mě kamarádka ptala, jak to dopadlo, a já jsem se tentokrát nijak neobhajovala. Neříkala jsem, že možná jen neměl den, ani že jsem třeba přecitlivělá. Řekla jsem to narovinu tak, jak jsem to cítila. Právě v tom pro mě ten večer nakonec něco ujasnil. Dlouho jsem měla tendenci myslet si, že problém je možná v tom, že si vybírám špatný typ mužů, nebo že bych měla být otevřenější jinému věku a jinému nastavení. Jenže mně postupně dochází něco jiného. I když hledám muže svého věku, dost často narážím na očekávání, že někdo převezme péči o jejich život, uleví jim a udělá věci jednodušší. A do té role už jít nechci. Ne proto, že bych neuměla být oporou, ale protože nechci začínat vztah tím, že budu někomu od první chvíle nahrazovat to, co si má nést sám.
