Článek
Po celém dni v Jizerkách jsem byla vyřízená. Měla jsem promrzlé prsty, mokré ponožky a hlava mi už moc nefungovala. S přítelem jsme se shodli, že zapadneme do první chaty, která nám přijde pod ruku, hlavně ať je tam teplo. Narazili jsme na jednu, která zvenku vypadala docela útulně, a mně v tu chvíli bylo úplně jedno, jak se jmenuje a co tam mají. Prostě jsem si chtěla sednout. Usadili jsme se ke stolu u okna, začala jsem se soukat z bundy a už jsem v hlavě měla jen jedno: chci něco horkého do ruky. Vzala jsem do ruky jídelní lístek, jen jsem ho zběžně otevřela, ale brýle jsem měla v batohu a nechtělo se mi je hledat. Řekla jsem si, že čaj je prostě čaj. Kolik to může stát?
Moment, kdy se obyčejný čaj změnil v problém
Když přišla servírka, objednala jsem si bylinkový čaj, ani jsem to nijak nerozváděla. V hlavě jsem automaticky počítala s nějakými šedesáti, sedmdesáti korunami, jak jsem zvyklá z Prahy z kaváren. Na konkrétní položku jsem se už znovu nepodívala, jídelní lístek jsem odsunula stranou. Přítel si objednal pivo a něco malého k jídlu. Dělali jsme si z toho dne trochu srandu, že jsme to přepískli s délkou trasy a že příště si asi vezmeme dvoje ponožky. Já už se v duchu viděla, jak přede mnou přistane konvička, já si ji budu pomalu dolévat a ohřívat si ruce o šálek.
Servírka se vrátila docela rychle. Přede mě postavila jeden obyčejný hrnek horké vody a vedle na talířek položila pytlík čaje. Značka, kterou mám doma v kuchyni koupenou v akci. Chvíli jsem na to jen koukala a čekala, jestli ještě něco donese. V hlavě jsem měla takové to: „To je všechno?“ Nakonec jsem se jí zeptala nahlas, jestli je to jako celý ten bylinkový čaj. Ona úplně klidně odpověděla, že jo, že to je ten bylinkový čaj, co jsem si objednala. Její tón byl neutrální, žádný sarkasmus, prostě fakt. V tu chvíli se ve mně ozvalo rozčarování, ale ještě jsem to v sobě držela. Říkala jsem si, že hlavní je, že je to teplé.
Cena na účtu a exploze všeho nasbíraného vzteku
Zlom přišel, když jsem znovu sáhla po jídelním lístku. Najela jsem očima na tu položku a uviděla 145 korun. Normálně mě zamrazilo, i když jsem seděla uvnitř. V hlavě mi okamžitě naskočily přepočty: za to mám někde jinde slušný oběd, nebo dva normální čaje jinde ve městě. Přepadl mě pocit, že jsem naletěla. Všechna únava z dnešního dne, z toho, jak foukalo a jak jsme se táhli poslední kilometry, se mi v tu chvíli spojila s touhle částkou. A taky taková ta dlouhodobá nasranost z toho, jak je v Česku poslední dobou všechno dražší. Zvedla jsem hlavu a cítila jsem, jak mi stoupá hlas: „Jako fakt vám nepřijde 145 korun za pytlíkový čaj trochu mimo?“
Servírka zůstala docela v klidu. Jen řekla, že ceny jsou v jídelním lístku a že to takhle v horách prostě je, že ona s tím nic neudělá. V tu chvíli jsem si všimla, že u vedlejšího stolu někdo ztichl a kouká směrem k nám. Přítel do mě nenápadně šťouchnul pod stolem, něco ve smyslu, ať to nechám být. Ale já už jela. Říkala jsem jí, že je to zlodějina a že si takhle akorát odradí turisty. Mluvila jsem na ni, jako kdyby mohla z fleku změnit celý ceník. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem se napila a došlo mi, že ten čaj mám z půlky vypitý. Došlo mi, že i kdyby mi ho teď chtěla nějak odpustit, tak už s tím stejně nic moc neudělá.
Stud, uvědomění a co s tím příště
Když přišel čas platit, byla jsem pořád naštvaná, ale už nějak víc dovnitř než ven. Servírka přinesla účet, jen ho položila na stůl, žádný komentář. U té položky „bylinkový čaj 145 Kč“ jsem se znovu zarazila, v hlavě mi proběhlo, jestli mám ještě něco říct, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ten čaj prostě vypila. Zaplatili jsme celý účet, dýško jsem nechala buď úplně symbolické, nebo žádné, už si to přesně nevybavuju, jen vím, že jsem měla sevřený žaludek a chuť prostě zmizet. Cestou ke dveřím jsem cítila, jak mi hoří tváře, ale už spíš trapností než vztekem.
Venku, když jsme šli k autu, se to ve mně začalo pomalu uvolňovat. Uvědomila jsem si, že jsem tam kvůli jednomu pytlíkovému čaji křičela na holku, která si ty ceny nevymyslela. Došlo mi, že jsem si na ní vybila zlost za všechny ty drahé nákupy, účty a pocit, že si pořád můžu dovolit míň věcí než dřív. A že ten jeden hrnek byl jen spouštěč. Nezměnilo se nic na tom, že 145 korun za takový čaj mi prostě přijde moc, ale došlo mi, že to není problém té konkrétní servírky. Řekla jsem si, že příště prostě nejdřív kouknu pořádně do jídelního lístku, případně se zeptám, a když mi to přijde přestřelené, tak si to neobjednám. A hlavně, že si nebudu vybíjet vztek na prvním člověku, který za tou situací vlastně vůbec nestojí.
