Článek
Do nemocnice jsem nastoupila kvůli plánované operaci srdeční chlopně. Nebylo to tak, že by se mi něco stalo ze dne na den, spíš jsem poslední měsíce cítila, že už nezvládám běžné fungování tak jako dřív. Zadýchávala jsem se i při normálních věcech, srdce se mi rozbíhalo a i když jsem se snažila sama sobě namluvit, že to třeba ještě nějak půjde, vyšetření ukázala, že samo se to nespraví. Měla jsem strach, to určitě, ale zároveň jsem si opakovala, že právě tohle je cesta k tomu, aby mi pak bylo líp. Hodně mi pomáhalo myslet na to, že je to plánovaný zákrok, ne chaos po nějakém kolapsu, a že lékaři přesně vědí, proč do toho jdu.
Když se blížila chvíle, všechno dolehlo
Den před operací za mnou chodili různí lidé z personálu a znovu mi vysvětlovali, co mě čeká, jak bude zákrok probíhat a co přijde potom. Do té doby jsem to brala trochu technicky, jako termín v kalendáři, který se blíží, ale v tu chvíli na mě teprve opravdu dolehlo, že jde o operaci srdce. Ptala jsem se hlavně na to, jak dlouho bude trvat, než budu zase fungovat normálně, kdy se člověk vrací domů a co se dá čekat v dalších týdnech. Potřebovala jsem se zachytit něčeho konkrétního, protože jakmile jsem si připustila všechny možné obavy najednou, bylo toho na mě moc. Večer jsem skoro nespala. Ne že bych celou noc panikařila, spíš jsem byla v takovém napětí, kdy člověk zavře oči, ale hlava jede dál. Ráno už jsem fungovala spíš setrvačností než v klidu.
Na sál si pamatuju jen útržkovitě. Nevybavuju si žádné detaily, spíš ten nepříjemný pocit, že od té chvíle už to není v mých rukou. Pak mám dlouho prázdno a další jasnější vzpomínky až z JIP, kdy jsem se začala víc probírat. Byla jsem zmatená, bolelo to a soustředila jsem se hlavně na úplně základní věci, jestli se mi dýchá tak, jak má, a co se vlastně děje. Čekala jsem, že uslyším hlavně to, že samotná operace dopadla dobře a teď mě čeká rekonvalescence. Tuhle informaci jsem opravdu dostala. Jenže postupně jsem pochopila, že to není celý obrázek a že po zákroku se objevilo ještě něco, s čím jsem vůbec nepočítala.
Pak přišla informace, která všechno změnila
Lékař za mnou přišel až ve chvíli, kdy jsem byla schopná jeho vysvětlení opravdu vnímat. Řekl mi, že po operaci se ukázal problém s převodním systémem srdce a že rytmus nefunguje tak, jak by měl. Mluvil klidně a věcně, ale já jsem se v tu chvíli vnitřně zasekla u informace, že je dost možné, že budu potřebovat kardiostimulátor. Do té chvíle mě vůbec nenapadlo, že by po operaci mohlo přijít ještě něco dalšího, navíc něco trvalého. V hlavě jsem to měla nastavené jinak. Operace, zotavení, návrat domů, opatrný návrat do normálu. Ne počítání s přístrojem, který by se stal součástí mého života.
Nejdřív jsem tomu skoro nevěřila a ptala se pořád dokola, jestli je to jen dočasné, jestli se rytmus ještě nemůže srovnat sám a co přesně to vlastně znamená. Potřebovala jsem si ta cizí slova přeložit do něčeho obyčejného, čemu se dá rozumět i v momentě, kdy člověk leží po operaci a není úplně ve své kůži. Dostala jsem vysvětlení, že se pár dní počká a bude se sledovat, jestli se situace neupraví sama, ale že mi tu možnost říkají hned, aby to potom nepřišlo jako další rána z ničeho. V tom byla zvláštní směs dvou pocitů. Na jednu stranu mě to vyděsilo, protože jsem najednou viděla budoucnost úplně jinak, než jsem si ji ještě před pár hodinami malovala. Na druhou stranu jsem aspoň věděla, na čem jsem, a nemusela si domýšlet něco mezi řádky.
Nejtěžší nakonec nebyla bolest
Následující hodiny pro mě byly psychicky horší než samotná bolest po operaci. Neležela jsem tam už jen jako člověk po zákroku, který musí vydržet rekonvalescenci, ale jako někdo, kdo si v hlavě narychlo skládá jiný život, než jaký čekal. Když za mnou přišla rodina, nebrečela jsem kvůli jizvě ani kvůli tomu, že mi bylo fyzicky zle. Brečela jsem hlavně proto, že jsem neuměla říct, co bude dál. V tu chvíli pro mě nebylo nejtěžší to, co už se stalo, ale to, že jsem neměla žádnou jistotu, jak bude vypadat další krok. Postupně mi ale docházelo, že ani případný kardiostimulátor nemusí znamenat konec normálního života. Znamenalo by to spíš, že budu muset počítat s něčím navíc, co jsem si dřív neuměla představit. Nejvíc mě nakonec zasáhlo právě tohle. Po operaci srdce pro mě nebyla nejtěžší jizva ani bolest, ale informace, na kterou jsem vůbec nebyla připravená.
