Článek
Když se blížil konec roční smlouvy, brala jsem jako samozřejmost, že ji normálně prodloužíme. Nájem jsem posílala včas, v bytě jsem nedělala žádné problémy a za celou dobu se ke mně nedostalo nic o tom, že by si někdo na něco stěžoval. Pes tam se mnou byl od začátku. Majitel o něm věděl už ve chvíli, kdy jsem se nastěhovala, a právě proto mě ani nenapadlo, že by to na konci roku mohlo být téma. Když mi napsal, že se zastaví kvůli smlouvě, čekala jsem běžnou domluvu, pár vět a podpis.
Pak přišla jedna věta
Když přišel, chvíli se po bytě díval a pak řekl, že pes do bytu nepatří. V první chvíli jsem si myslela, že naráží na nějaký konkrétní problém nebo na stav bytu, tak jsem mu připomněla, že o psovi věděl od prvního dne. Na to mi řekl, že další rok už nechce mít v bytě nájemníka se zvířetem a že smlouvu od příštího měsíce neprodlouží. Bylo to řečené dost stručně a vlastně tím bylo rozhodnuto. Já jsem celou dobu čekala úplně jiný rozhovor, takže mi chvíli trvalo, než mi došlo, že nejde o nějakou poznámku, ale o konec nájmu.
Hned jsem se ptala, jestli se něco stalo, protože za celý rok mi nic neřekl. Odpověděl mi jen, že jsou v bytě chlupy, že má obavu o podlahu a že se ho prý jedna sousedka z domu ptala, jestli pes nebývá doma sám. V tu chvíli na mě působilo, že už má stejně rozhodnuto a tohle jsou spíš důvody, které k tomu dodává navíc. Nehádala jsem se s ním, protože bylo vidět, že si to nepřišel rozmyslet ani konzultovat. Jen mi oznámil, jak to bude dál.
Čtyři týdny a žádná jistota
Jakmile odešel, sedla jsem si ke smlouvě a znovu si ji přečetla, i když jsem přibližně věděla, co v ní je. Zjistila jsem, že mi opravdu zbývají necelé čtyři týdny. To mě znervóznilo asi nejvíc, protože měsíc uteče strašně rychle, zvlášť když člověk nehledá byt sám za sebe, ale i se psem. Ještě ten den jsem mu zkusila volat a poprosila ho aspoň o krátké prodloužení, abych měla víc času něco najít. Řekl mi, že chce mít byt od dalšího měsíce volný a nechce si přidělávat starosti. Tím to pro něj bylo uzavřené.
Pak jsem začala po práci obvolávat inzeráty a velmi rychle jsem zjistila, jak moc se situace změní ve chvíli, kdy řeknu, že mám psa. Někde to skončilo hned, jinde se nejdřív vyptávali na velikost, věk a na to, jestli štěká, ale ve výsledku to dopadlo stejně. Každý den jsem měla pocit, že musím stihnout co nejvíc telefonátů, protože čas běžel a já jsem pořád nechápala, co jsem vlastně udělala špatně. Měla jsem za sebou rok bez jediného upozornění, bez dluhu a bez konfliktu, a přesto jsem najednou řešila, kam za pár týdnů půjdu. Nakonec jsem musela slevit z toho, co jsem původně hledala, a poprosila jsem kamarádku, aby mi posílala i menší a dražší byty, hlavně když tam psa vezmou.
Nakonec šlo hlavně o to někam jít
Pár dní před koncem nájmu jsem nakonec vzala byt, který byl dál od práce a nájem byl vyšší, než jsem si původně stanovila. Nebylo to ideální, ale v tu chvíli už jsem potřebovala hlavně jistotu, že budu mít kam dát věci a kam vzít psa. Neřešila jsem, jestli je to dobrá volba na delší dobu. Potřebovala jsem vyřešit nejbližší týdny a přestat být ve stavu, kdy každý telefonát může rozhodnout o tom, jestli budu mít kde bydlet. Byla jsem ráda, že se to aspoň nějak podařilo, i když to pro mě znamenalo víc peněz i složitější dojíždění.
Když jsem pak předávala klíče, proběhlo to úplně klidně. Majitel působil stejně věcně jako při tom oznámení a všechno bylo během chvíle hotové. Na celé té situaci mi nakonec nejvíc zůstalo v hlavě to, jak rychle to skončilo. Po roce, kdy se nic neřešilo a já měla za to, že je všechno v pořádku, stačila jedna věta a během pár týdnů jsem byla pryč. Asi i proto si to pamatuju dodnes tak přesně. Ne kvůli stěhování samotnému, ale kvůli tomu pocitu, že jsem do poslední chvíle čekala normální prodloužení a místo toho jsem během jednoho odpoledne začala hledat nový domov.
