Článek
Poprvé mi to došlo, když jsem šla s kamarádkou na návštěvu za její mámou do domova pro seniory. Přivítala mě směs dezinfekce a jídla, všude bílé stěny, na chodbě seděli lidé v papučích a koukali před sebe. Nebylo tam vysloveně zle, ale působilo to hrozně prázdně. Kamarádka mi po cestě mezi pokoji řekla, kolik za pobyt maminky měsíčně platí. Neuměla jsem na to v tu chvíli nic říct. Cestou domů v tramvaji jsem koukala z okna a hlavou mi běželo jen to, že takhle bych skončit nechtěla. Vystoupila jsem u svého malého bytu a poprvé jsem se na něj dívala ne jako na bezpečí, ale jako na místo, kde jsem jen ze zvyku.
Když kalkulačka ukáže nepříjemnou pravdu
Za pár dní jsem si sedla ke stolu s papírem, kalkulačkou a hrnkem kafe a začala psát položky: nájem, energie, potraviny, léky, telefon, doprava. K tomu běžné opravy, úklid domu, poplatky. Když jsem to sečetla, částka mi vyrazila dech. Ze zvědavosti jsem si našla kontakty na dva domovy pro seniory v okolí a jen tak pro představu tam zavolala. Do soukromého bych se se svým důchodem sama vůbec nevešla, i ten městský byl finančně na hraně, a navíc všude mluvili o pořadnících a letech čekání. Večer jsem seděla u počítače s pocitem, že jsem celý život pracovala a stejně mě na konci může čekat život „na dluh“ dětem. Při bezcílném brouzdání internetem na mě vyskočil článek o důchodcích, kteří tráví zimu u moře. Četla jsem ho několikrát dokola a říkala si, že to zní sice bláznivě, ale možná ne úplně nereálně.
První pobyt u moře jako test nové budoucnosti
Vzpomněla jsem si, jak jsem byla před lety jednou v Egyptě na klasickém týdenním zájezdu. Tehdy mi teplo neskutečně ulevilo od bolestí kloubů a celkově jsem se cítila líp. Místo plánované výměny oken v bytě jsem se rozhodla, že si dopřeju delší pobyt a uvidím. V cestovce jsem si koupila měsíc all inclusive v jednom hotelu u moře. Dětem jsem oznámila, že si plním sen a jedu k moři na delší dobu, bez debat a vysvětlování. První dny byly náročné – vedro, jiný vzduch, jiná strava, všechno hlasité a chaotické. Ale rychle jsem si zvykla na to, že mám moře pár kroků, jídlo kdykoli potřebuju a nemusím řešit vaření, nákupy ani úklid. Večer jsem seděla na balkoně, koukala dolů na bazén a říkala si, že se mi do zimního Česka vůbec nechce.
Setkání u bazénu, které změnilo čísla na papíře
Jedno odpoledne u bazénu jsem se dala do řeči s českým párem, který tam působil skoro domácky. Povídali mi, že do Egypta jezdí už několikátý rok, vždycky na tři zimní měsíce, a že je to vyjde levněji než topit a fungovat přes zimu v rodinném domku doma. Ukázali mi, jaké jsou ceny, když se nejezdí přes klasické cestovky, ale přes místní agentury, a dali mi kontakty. Večer na pokoji jsem vytáhla papír s výpočty českých nákladů a začala srovnávat. I když jsem připočítala letenky a pojištění, pořád jsem se u dlouhodobého pobytu v Egyptě dostala na nižší částku, než kolik stál lepší soukromý domov pro seniory. Zavolala jsem dceři a opatrně jí nastínila, že mě napadla „bláznivá“ možnost trávit podzim a zimu u moře a být v Česku jen část roku.
Rozhodování mezi bytem, jistotou a svobodou
Po návratu do Česka mě hned na nádraží studený vzduch skoro bolel v plicích a v bytě mě přivítalo ticho a chlad. Najednou mi připadal spíš jako krabice, kterou musím neustále platit a udržovat, než jako domov. Týden jsem chodila po místnostech, otevírala skříně, dívala se na věci a převalovala v hlavě myšlenku, že bych byt prodala. Chvíli mě to lákalo jako obrovská svoboda, chvíli mě přepadala panika, že přijdu o jistotu. Nakonec jsem si k sobě pozvala děti, položila na stůl papíry s propočty a popisovala, jak jsem se u moře cítila. Dcera brečela a mezi řečí mi vyčítala, že „utíkám“. Syn to vzal věcněji, ptal se na detaily, na smlouvy a rezervy. Po několika týdnech přemýšlení a dohadování jsem byt dala do prodeje. Část peněz jsem rozdělila dětem, část jsem si nechala jako finanční polštář a domluvili jsme se, že trvalé bydliště budu mít napsané u syna.
Život v pětihvězdičkovém hotelu místo domova pro seniory
Dnes trávím většinu roku v Egyptě, většinou ve stejném pětihvězdičkovém hotelu. Už mě tam znají jménem, vědí, že nechci sladké nápoje a že mi stačí obyčejná voda s citronem. Přes místní agenturu mám zajištěné dlouhodobé pobyty, takže nejezdím přes klasické zájezdy, ale platím měsíční paušál za pokoj, jídlo a základní služby. K tomu si hlídám jen letenky a cestovní pojištění. Můj denní režim je jednoduchý: ráno jdu k moři, po obědě si lehnu se šálkem kávy na lehátko ve stínu s knížkou, večer se projdu po promenádě. Občas se přidám k nějakému výletu s dalšími „stálými“ hosty, pár z nich je taky z Česka. S personálem se domluvím anglicky, naučila jsem se i pár arabských slov a i když je to úplně jiný svět, cítím se tam překvapivě klidně a bezpečně.
Zdravotní věci řeším tak, že mám celoroční cestovní pojištění na delší pobyty a základní léky si vozím z Česka. Naštěstí se zatím nic vážného neobjevilo, občasné nachlazení nebo žaludek se dá zvládnout na místě. Do Česka jezdím většinou dvakrát do roka, obvykle v létě, kdy je tam snesitelnější počasí. Oběhám doktory, úřady, strávím čas s rodinou a vnoučaty a po pár týdnech už se zase přistihnu, že se těším k moři. Uvědomuju si, že přijde doba, kdy možná budu potřebovat každodenní péči a stejně skončím v nějakém zařízení v Česku. Nechci si ale roky před tím šetřit jen „na horší časy“. Mám pocit, že jsem si koupila čas a trochu svobody – místo domova pro seniory mám teď pětihvězdičkový hotel a přitom paradoxně neutrácím víc, než kdybych zůstala doma.
