Článek
O demonstraci, kde měl vystoupit prezident, jsem se dozvěděl den předem z internetu. Projel jsem pár titulků, komentáře pod nimi a říkal si, že je asi fér jednou na takovou akci opravdu jít a neřešit politiku jenom od stolu. Doteď jsem měl všechno zprostředkované z médií a debat na sociálních sítích, ale nikdy jsem u toho nebyl fyzicky. Napsal jsem proto Petrovi, který to má s politikou podobně jako já – sleduje ji, ale zároveň je pořád dost skeptický k jakémukoli nadšení. Zeptal jsem se ho, jestli by nešel se mnou. Odepsal, že jo, že se „aspoň půjde podívat“. Chtěl jsem si udělat vlastní obrázek, jak taková demonstrace vypadá, jací lidé tam chodí a jaká je atmosféra, když člověk stojí přímo v davu. Do batohu jsem si přibalil malý papírový transparent s krátkým, ale slušně formulovaným kritickým nápisem. Nebyl to žádný velký politický čin, spíš moje malé osobní gesto, abych tam nebyl jen jako pasivní divák.
První dojmy z náměstí a pocit, že s transparentem vyčnívám
Když jsme dorazili na náměstí, už to tam docela žilo. Hudba hrála nahlas, na pódiu se něco chystalo, technici pobíhali sem a tam, z repráků zaznívaly různé znělky. Lidi stáli v menších shlucích, povídali si, někteří už mávali vlajkami. Byli tam mladší i starší, rodiny, parta kluků v mikinách, pár lidí v oblecích. S Petrem jsme si skoro beze slova stoupli spíš na kraj než někam doprostřed. Oba jsme to tak cítili – ať máme možnost kdykoliv v klidu odejít, kdyby nám tam nebylo dobře. Chvíli jsem jen tak stál s batohem na zádech a pozoroval to. Pak jsem začal váhat, jestli ten transparent vůbec vytáhnout. Všude kolem byly spíš vlajky a výrazně podpůrné nápisy. Měl jsem pocit, že s tím svým papírem budu tak trochu trčet. Nakonec jsem ho vyndal, rozložil a přidržoval si ho u těla tak, aby byl vidět, ale aby nepůsobil vyzývavě. Snažil jsem se, aby to nevypadalo, že chci někoho provokovat.
Atmosféra projevů a první drobná opora v davu
Začaly první projevy. Z plochy před pódiem se ozývalo skandování a potlesk skoro po každé větě. Chvilku jsem se snažil soustředit na to, co řečníci říkají, ale po nějaké době mi začalo být z toho neustálého hučení a povzbuzování zvláštně. Měl jsem pocit, že mě ten dav trochu tlačí, i když fyzicky stál pořád stejně. Některé věci, které zazněly, mi přišly v pohodě, dovedl jsem si za nimi něco představit. Jiné věty mi ale už zněly dost přes čáru a v tu chvíli jsem si víc uvědomil, proč mám ten papír v ruce. Nebyl jsem tam proto, abych tam jen mlčky stál a tvářil se, že se vším souhlasím. Vedle mě stála starší paní, která se na můj transparent podívala, na chvilku se na mě usmála a tiše pronesla, že „aspoň někdo má odvahu“. Bylo to sotva slyšet přes hluk, ale pochopil jsem ji. V tu chvíli jsem si připadal o něco klidněji, jako že tam mám své místo. Dodalo mi to trochu jistoty, tak jsem transparent zvedl o něco výš, aby byl jasně čitelný, ale pořád jsem se snažil držet odstup a zbytečně na sebe nestrhávat pozornost.
Setkání s mladíkem s vlajkou a pocit, že tam nemám co dělat
Právě v tu chvíli si mě všiml mladý kluk, podle mě sotva přes dvacet. Měl českou vlajku přehozenou přes ramena jako plášť a tvářil se hodně odhodlaně. Viděl jsem, jak se proplétá davem směrem k nám, a dost rychle mi došlo, že jde za mnou. Zastavil se přímo přede mnou a bez jakéhokoli pozdravu na mě začal zvýšeným hlasem křičet, proč sem jako lezu, když „nejsem schopnej ani podpořit vlastního prezidenta“. Bylo to ostřejší, než jsem čekal. Srdce se mi rozběhlo, ale snažil jsem se reagovat klidně. Řekl jsem mu, že jsem občan jako on a že mám právo vyjádřit slušně kritiku. Nezabralo to vůbec. Jen se ke mně naklonil ještě blíž, až jsem cítil jeho dech, a do obličeje na mě prudce vyhrkl, že lidi jako já by se měli stydět a „táhnout odsud, tohle není akce pro zrádce“. Ta slova mě zasáhla víc, než jsem si v tu chvíli chtěl připustit.
Napětí v davu, odchod a to, co mi demonstrace vlastně ukázala
Zaskočilo mě, jak blízko u mě stál a jak se na mě díval. V jeho pohledu jsem četl něco, co jsem v běžných debatách o politice nezažil, podle mě až nenávist. Úplně jsem cítil, jak mi tuhnou ruce, prsty se mi sevřely kolem tyčky od transparentu. Koutkem oka jsem se rozhlédl, jestli někdo něco řekne, jestli třeba někdo zakroutí hlavou nebo se to pokusí odlehčit. Ale mně připadalo, že lidi okolo spíš mlčeli, dívali se jinam nebo se tvářili, jako by s ním v zásadě souhlasili. To na mě působilo snad ještě hůř než jeho slova. V ten moment mi Petr tiše pošeptal, ať se na to vykašlu, že tohle nemá cenu. Položil mi přitom ruku na rameno, což mě trochu vrátilo do reality. Uvědomil jsem si, že se tam necítím bezpečně ani trochu, ani fyzicky, ani vnitřně. Jako bych tam byl navíc. Transparent jsem v tu chvíli skoro automaticky sklopil dolů, bez jakéhokoli dalšího gesta.
Tomu klukovi jsem pak jen klidně řekl, že odcházím. Nechtěl jsem se dál hádat ani to nějak vyhrocovat. On na to jen něco odsekl o slaboších. Místo aby mě to ponížilo, mě to spíš utvrdilo v tom, že dělám dobře, když odcházím. S Petrem jsme se začali pomalu prodírat z davu ven. Nebylo to úplně příjemné, procházet zpátky kolem lidí, kteří slyšeli část té výměny, ale už jsem chtěl být pryč. Jak jsme zahnuli do boční ulice, hluk z náměstí najednou zeslábl a mně se opravdu ulevilo. Cestou na tramvaj jsme s Petrem mluvili hlavně o té chvíli s tím klukem. Shodli jsme se, že mě vlastně víc než samotný prezident vyděsil způsob, jak na mě působila agresivita některých lidí kolem něj, i když šlo jen o pár minut. Došlo mi, že jsem rád, že jsem tam šel a viděl to na vlastní oči. Aspoň už si nepředstavuju demonstrace jen podle záběrů z televize. Zároveň jsem ale vnitřně věděl, že v takovém davu už stát nechci, aspoň ne s pocitem, že musím skrývat vlastní názor, abych se vůbec cítil v bezpečí.
