Článek
Odpolední hodiny jsou pro mě specifické tím, že už do nich nejdu s představou, že budu řešit úplně všechno. Studenti jsou po celém dni unavení, často mají za sebou několik předmětů, a já na tom po svém dni nejsem o moc jinak. U jedné konkrétní třídy už navíc docela dobře vím, jak funguje. Když na ně netlačím kvůli každé maličkosti, bývá tam ve výsledku větší klid než ve chvíli, kdy zastavuju výuku kvůli věcem, které samy o sobě ničemu nepřekážejí. Než do té hodiny vejdu, srovnám si proto dopředu, co ještě beru jako běžný provoz a co už je za hranou. Ne kvůli tomu, abych byla benevolentní za každou cenu, ale abych se zbytečně nepouštěla do střetů, které nikam nevedou a jen rozbijí tempo hned na začátku.
Co tedy nechávám být
To se ukáže už během prvních minut. Dva studenti přijdou o něco později. Jeden si tiše sedne a nijak na sebe neupozorňuje, druhý přijde s kapucí a kelímkem kávy. Ani jedno neřeším. Ne proto, že by mi to bylo úplně jedno, ale protože v tu chvíli nikoho nepřeruší, nezdržují a po příchodu se normálně zapojí. Stejně tak nekomentuju žvýkačku, pokud s ní dotyčný nesrká, nemluví přehnaně nahlas a neruší tím ostatní. Mám zkušenost, že když výuku zastavím kvůli takovým věcem, třída se začne soustředit na úplně něco jiného než na to, co máme dělat. Najednou se řeší kapuce, kelímek, opožděný příchod, tón hlasu, a přitom by se mezitím už dávno mohlo pokračovat. Takže tyhle drobnosti prostě přejdu a jedeme dál.
Podobně to mám i později, když studenti pracují samostatně. Jedna holka si při psaní čmárá do kraje sešitu a jiný student se slušně zeptá, jestli může na záchod. Ani tady nemám potřebu zasahovat. U toho čmárání už jsem si dávno ověřila, že samo o sobě nic neznamená. Někteří studenti si takhle prostě udržují pozornost a zároveň normálně vnímají. A krátký odchod na záchod pro mě taky není problém, pokud z toho není pravidlo několikrát za hodinu a pokud se tím nerozbije práce celé skupiny. V takových chvílích si vždycky připomínám, že nemusím reagovat jen proto, abych ukázala autoritu. Když to neruší ostatní a práce běží, nevidím důvod z toho dělat téma.
Kde už se zastavuju
Zlom přijde až ve chvíli, kdy začnu něco vysvětlovat a v zadní lavici si dva kluci začnou povídat přes můj výklad. To samo o sobě už je nepříjemné, ale ještě víc mi vadí, když pak mluví i přes spolužačku, která zrovna dostane slovo. V ten moment se musím zastavit a čekat, až bude ticho. A přesně to je pro mě hranice. Nejde už o nějaký detail kolem výuky, ale o situaci, kdy dva lidi brzdí všechny ostatní. Najednou se kvůli nim neposouváme dál, ostatní čekají a ten, kdo má právě mluvit, se přes jejich hlasy nedostane ke slovu. Tohle je jedna z mála věcí, která mi vadí hned a bez výjimky. Ne kvůli tomu, že by někdo promluvil, ale protože tím bere prostor ostatním.
Když potom zadání vysvětlím znovu, jeden z těch kluků se hned nato zeptá, co se vlastně má dělat. To je další moment, který mě umí vytočit mnohem víc než opožděný příchod nebo kafe v ruce. Nevadí mi, když někdo něčemu nerozumí a potřebuje dovysvětlit postup. To se stává a je to normální. Ale vadí mi situace, kdy někdo během vysvětlování nevnímá a pak se celé zadání vrací ještě jednou od začátku. Odkážu ho na tabuli, stručně to naposledy zopakuju a pokračujeme. V tu chvíli už je ale znát, že se kvůli tomu zdržují i ti, kteří poslouchali a byli připravení pracovat. A právě to je pro mě podstatné. Ne jednotlivý dotaz, ale to, že nepozornost jednoho člověka se promění ve ztrátu času pro celou třídu.
A nakonec právě tohle
Ke konci hodiny je ještě poprosím, aby uklidili papíry a srovnali si místo. Jeden kluk na to protočí oči a začne se dohadovat, proč to musí být hned. Není to nijak velká scéna, ale i tak mě to zasáhne víc, než bych možná čekala. Nejde ani tak o ten samotný úklid. Jde o to, že z úplně běžné prosby, která je součástí konce hodiny, se během chvíle stane zbytečné přetahování. Člověk musí znovu zastavit, věnovat tomu pozornost a hlídat, aby se to nerozjelo dál. Řeknu to krátce a bez hádky, ale uvnitř už cítím, že jsem na hraně. Po celé hodině si hlídám, co pustím, co nechám být a kde už zasáhnu, a přesně tyhle momenty berou energii nejvíc.
Když pak odcházím ze třídy, znovu si to v hlavě srovnávám. Pozdní příchod, kapuce, káva, žvýkačka, čmárání do sešitu nebo krátký odchod na záchod jsou pro mě drobnosti, pokud tím nikdo nenarušuje práci ostatních. Nemám potřebu z každé takové věci dělat kázeňský problém. Čím dál víc ale vím, že jsou situace, které přejít nechci a ani nemůžu. Mluvení přes druhé, nevnímání během vysvětlování a dohadování kvůli úplně běžné prosbě jsou přesně ty věci, které podle mě berou čas celé třídě a zbytečně vysávají atmosféru hodiny. A asi právě v tom mám dnes jako učitelka větší jasno než dřív. Ne v tom, že bych chtěla mít všechno pod kontrolou, ale v tom, co opravdu narušuje výuku a co je jen běžný školní provoz.
