Článek
Na začátku každého měsíce dělám totéž. Večer si sednu ke stolu, otevřu mobil a sepíšu si, co všechno musíme zaplatit a v jakém pořadí. Není to nic složitého, spíš už zajetý zvyk, bez kterého bych byla ještě nervóznější. Dohromady domů přineseme zhruba pětašedesát tisíc, což na papíře nezní úplně špatně. Jenže když k tomu přičtu nájem, energie, jídlo, školku, dojíždění a splátku za pračku, jsme skoro na šedesáti. Už při tom počítání jsem cítila to známé sevření v břiše, protože jsem viděla, že nám ve skutečnosti nezůstává žádná rezerva. Jen pár tisíc na celý měsíc, ze kterých se mají zaplatit všechny další běžné věci, které prostě přijdou.
Pak stačil jediný moment
Druhý den přišel partner z práce a hned bylo vidět, že není ve své kůži. Řekl mi, že mu tentokrát nepřišly příplatky a přesčasy, se kterými jsme počítali. V práci měli slabší týdny, takže dostal míň, než čekal, a nemohl s tím nic udělat. Nešlo o nějakou katastrofu v tom smyslu, že by nepřišla výplata vůbec, ale ten rozdíl byl přesně v těch penězích, které jsme potřebovali na normální fungování do dalšího měsíce. V tu chvíli mi došlo, že náš rozpočet stál na částce, která vlastně nikdy nebyla jistá, jen jsme si zvykli na ni spoléhat.
Ještě ten den začaly z účtu odcházet trvalé platby a najednou to bylo mnohem konkrétnější než večerní počítání v poznámkách. Odešel nájem, zálohy, školka a další pevné výdaje a na účtu zůstalo tak málo, že jsem si začala v hlavě přepočítávat i obyčejný týdenní nákup. Nešlo o žádné zbytečnosti ani o věci, které bychom si dopřávali navíc. Šlo o normální provoz domácnosti. Mléko, pečivo, ovoce dětem, drogerie, benzín. Najednou bylo vidět, že jedna slabší výplata úplně stačí na to, aby se nám rozpadl plán na celý měsíc. A právě to mě na tom děsilo nejvíc, protože nebylo co posunout nebo z čeho jednoduše vzít.
Řešení, které řešením nebylo
Večer jsme si o tom sedli v kuchyni a oba jsme byli podráždění, i když ne jeden na druhého. Spíš na tu situaci, která se opakovaně pohybuje někde těsně nad hranou. Partner navrhl, že bychom to kdyžtak pokryli přes povolený mínus, hlavně aby dětem nic nechybělo a abychom nemuseli řešit každý nákup takhle napjatě. Já jsem do toho ale nechtěla znovu spadnout. Už jednou jsme se z podobného dluhu dostávali a trvalo nám docela dlouho, než jsme se z toho vyhrabali. Nebylo to nic obrovského, ale stačilo to na spoustu nervů a na měsíce, kdy člověk jen dohání to, co mu předtím uteklo. Seděla jsem tam a v hlavě převažovala mezi krátkodobou úlevou a tím, že bychom si jen posunuli problém o kus dál.
Nakonec jsme začali škrtat všechno, co šlo. Hned jsem dětem na ten měsíc odhlásila jeden placený kroužek, protože to byla jedna z mála věcí, která se dala zastavit hned. Začala jsem vařit víc z toho, co už bylo doma, a nákupy jsem plánovala tak, aby se dokupovalo jen to nejnutnější. Odložili jsme i nákup bot, který jsme už několik týdnů řešili, a řekli si, že to ještě chvíli vydrží. Přestala jsem cestou brát drobnosti navíc, hlídala každou položku v košíku a snažila se z týdne vytáhnout co nejvíc. Jenže i při všech těch škrtech bylo jasné, že tím pokryjeme jen část toho výpadku. Nebyl tam prostor, kkde by se najednou dalo ušetřit tolik, kolik jsme potřebovali.
Až tehdy mi to došlo naplno
Nakonec jsem s hodně blbým pocitem zavolala ségře, jestli by nám na dva týdny nepůjčila pár tisíc. Udělala jsem to až ve chvíli, kdy jsem si několikrát znovu přepočítala účet a bylo mi jasné, že už jen přeskládávám stejné částky dokola. Půjčila nám je hned, ale mně bylo trapně už jen z toho telefonu. Ne kvůli tomu, že by reagovala nějak špatně, ale kvůli mně samotné. Oba pracujeme, nesedíme doma, neutrácíme za hlouposti, a stejně jsem musela volat o pomoc kvůli úplně běžnému měsíci. A právě tehdy mi to došlo naplno. Nejsme v téhle situaci proto, že bychom rozhazovali nebo neuměli šetřit. Jsme v ní proto, že žijeme tak natěsno, že stačí jediný výpadek v příjmu a během pár hodin přestane všechno vycházet.
