Článek
Synovi bylo osm, když nám po sérii vyšetření v nemocnici řekli, že má leukémii. První hodiny a dny jsem vůbec nepřemýšlela nad ničím jiným než nad tím, aby co nejdřív začal léčbu a aby byl v péči lidí, kteří vědí, co dělají. Jenže velmi rychle se k tomu přidala i úplně obyčejná praktická stránka věci. Já zůstala se synem v nemocnici a manžel byl doma, chodil do práce a snažil se udržet normální chod domácnosti. Léčba byla hrazená, ale začaly naskakovat cesty tam a zpátky, jídlo, pití, hygienické věci, oblečení, které bylo potřeba dokupovat, a spousta dalších drobností, které samy o sobě nevypadají jako velká částka, ale dohromady to najednou bylo znát. Měla jsem hlavně strach z toho, že budu muset řešit, jestli si můžu dovolit být u něj tak, jak potřebuje.
Když běžné věci přestanou fungovat
Kvůli kanyle a celkově i kvůli tomu, jak byl slabý, mu začalo vadit běžné oblečení. Trička i pyžama ho někde tlačila, někde tahala, a když si něco měl přetahovat přes hlavu, bylo to pro něj zbytečně nepříjemné. Jednou večer už byl tak unavený, že jsem nechtěla zkoušet další variantu, a vytáhla jsem staré pyžamo, které jsme měli s sebou. Vršek jsem mu upravila tak, aby se dal rozepnout a nemusel si ho svlékat a oblékat přes hlavu. Neudělala jsem to s nějakým plánem, prostě jsem jen chtěla, aby se aspoň trochu vyspal a aby ho nic netlačilo. Když to pak viděla jiná maminka na pokoji, poznala jsem z její reakce, že takovou věc neřešíme jen my.
Druhý den se mě zeptala, jestli bych něco podobného neudělala i pro její dceru. V tu chvíli mi došlo, že kolem mě sedí rodiče, kteří mají úplně stejné starosti jako já, a na podobné praktické úpravy už nemají sílu ani čas. Já jsem šít uměla odjakživa, takže pro mě to nebylo nic neznámého. Zavolala jsem sestře, jestli by mi nepřivezla do nemocnice pár měkkých látek a pár věcí z domova. Když jsme pak byli na pár dní mezi pobyty doma, sedla jsem ke stroji a zkusila udělat první dvě čepice a jedno pyžamo. Bylo to celé hodně jednoduché a vznikalo to podle toho, co jsme zrovna potřebovali nebo co jsem viděla kolem sebe. Další rodiče se začali ozývat sami a někteří mi za hotové věci rovnou nabízeli peníze.
Pomalu z toho vzniklo něco víc
Od začátku jsem si hlídala, aby z toho v nemocnici nevzniklo něco, co by bylo nepříjemné ostatním. Nic jsem aktivně nenabízela a šila jsem jen pro lidi, kteří se ozvali sami. Sestra mi doma nafotila hotové věci a dala je do místní rodičovské skupiny na internetu. Jen stručně napsala, k čemu jsou dobré a proč jsou upravené jinak než běžné oblečení. Ozvali se i lidé, které jsem vůbec neznala. Nejvíc chtěli měkké čepice, rozepínací trička a pyžama vhodná do nemocnice. Brala jsem jen tolik práce, kolik jsem zvládla mezi pobyty doma nebo večer, když syn spal. Nebylo to nijak velké ani promyšlené podnikání, spíš způsob, jak využít něco, co jsem uměla, v situaci, kdy jsem nemohla normálně fungovat.
Protože to celé vzniklo dost narychlo, museli jsme si doma rozdělit, kdo co zvládne. Manžel po práci vozil látky a další věci, které bylo potřeba dokoupit. Sestra pomáhala s balením a nosila balíčky na poštu, protože já jsem většinu času trávila se synem. Já šila, když to šlo. Někdy doma mezi pobyty, někdy pozdě večer, když jsem měla chvíli klid a věděla jsem, že zase musím využít čas, který mám. Peníze z prvních objednávek nešly na nic navíc. Zaplatili jsme z nich benzín, jídlo v nemocnici, průběžné drobné nákupy a všechny ty malé věci, které se kolem dlouhých pobytů nasčítají. Právě v tom mi to pomohlo nejvíc, protože jsem hned viděla, kam ty peníze jdou a proč to celé dává smysl.
Ne zázrak, ale úleva
Za pár týdnů z toho nebyl žádný zázrak, ale pravidelný přivýdělek, který nám zalepil nejhorší díru. Přestala jsem si v hlavě pořád dokola přepočítávat, jestli tenhle týden vyjdeme se vším, co je potřeba zaplatit. Neznamenalo to, že by se něco zásadního změnilo na tom nejdůležitějším. Syn byl pořád nemocný, léčba byla pořád náročná a strach nezmizel. Jen jsem vedle něj najednou neseděla s pocitem naprosté bezmoci. Měla jsem pocit, že pro něj nedělám jen to, že jsem s ním a držím ho za ruku, ale že zároveň nějak nesu i tu druhou část všeho, co nás potkalo. A v té době to pro mě znamenalo opravdu hodně.
